ECLI:CZ:US:2007:2.US.2718.07.1
sp. zn. II. ÚS 2718/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O. M., zastoupené JUDr. Hanou Rosetovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Mařatkova 918, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 11 Co 279/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 16 C 29/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2007, se stěžovatelka domáhá s odkazem na porušení svých ústavních práv zaručených v čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce coby žalované povinnost zaplatit společnosti BUILD, spol. s r.o., se sídlem Jičín, Husova 101/5, coby žalobkyni, částku 56.549,- Kč s úrokem, specifikovaným ve výroku I. tohoto rozhodnutí, a žalobu, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobkyni částku 26.926,- Kč s přísl. úrokem zamítl (výrok II.). Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelky proti vyhovujícímu výroku o věci samé a akcesorickým výrokům o nákladech řízení rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem označeným v záhlaví tohoto usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka podala proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 317/2006, odmítl s tím, že dovolatelka nevymezila v dovolání žádnou konkrétní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, a dovolací soud sám existenci okolností, které by činily napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neshledal.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen přezkoumat její formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat do 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka odvozuje včasnost podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání. Vychází tedy z výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě ovšem musí Ústavní soud zkoumat, zda k odmítnutí dovolání skutečně došlo z důvodů, závisejících na uvážení dovolacího soudu. Tato úprava míří především na případy dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Aby tedy bylo možné postupovat podle citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu, musí být dovolacímu soudu předestřena otázka, která je způsobilá toho, aby byla podrobena úvaze, zda jde o otázku zásadního právního významu. V případě odmítnutí dovolání, přípustného pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., totiž nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy. Tak tomu např. není, jestliže k odmítnutí dovolání došlo proto, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Logicky a nevyhnutelně (též bez uvážení) dovolací soud odmítne jako nepřípustné také dovolání v režimu přípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jestliže dovolatel se sice zaštítí obecně způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jeho argumenty předestřené v dovolání však nejsou způsobilé vyvolat úvahu o tom, zda jde o otázky zásadního právního významu, neboť směřují k posouzení skutkových zjištění.
Tak tomu je i v projednávaném případě. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, dovolání bylo odmítnuto z důvodu, že stěžovatelka žádnou otázku, která by měla činit rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, tak jak má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., nenastolila a dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným. Jeho závěr nepřísluší Ústavnímu soudu věcně přezkoumávat, neboť stěžovatelka rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností nenapadla.
Jestliže tedy stěžovatelka uvedla nezpůsobilý dovolací důvod ve vztahu k přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolací soud se nemohl zabývat otázkou, zda odvolací rozhodnutí má zásadní právní význam či nikoli. Jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání tedy nezáviselo na úvaze o právním významu odvolacího rozhodnutí, ale naopak, bylo přímým a předvídatelným důsledkem toho, že stěžovatelka v dovolání neotevřela žádnou zásadní právní otázku a její námitky tak nemohly být pod přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vůbec podřazeny.
Z výše uvedeného plyne ten důsledek, že rozhodnutí dovolacího soudu , které záviselo nikoli na uvážení soudu, nezakládá počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Proto stěžovatelce počala 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, ale již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z toho je zjevné, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí zákonné lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 715/05, III. ÚS 10/06, II. ÚS 2102/07 a další).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2007
Stanislav Balík
soudce zpravodaj