ECLI:CZ:US:2017:2.US.2722.17.1
sp. zn. II. ÚS 2722/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Kozelky, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem, se sídlem Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. května 2017, č. j. 21 Cdo 1350/2017-646, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. října 2015, č. j. 7 Co 2029/2015-77, spojené s návrhem na zrušení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 28. srpna 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva, zejména právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel také návrh na zrušení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř.").
2. V projednávané věci se žalobce (stěžovatel) žalobou domáhal po žalované (zaměstnavatelce žalobce) uložení povinnosti umožnit mu nahlédnout do dokumentů vedených o něm žalovanou v souvislosti s pracovním poměrem a činit si z nich výpisky, pořizovat stejnopisy dokladů v nich obsažených, a to na náklady žalované. V průběhu řízení však žalobce vzal svou žalobu zcela zpět. Okresní soud v Písku proto svým usnesením ze dne 14. srpna 2015, č. j. 12 C 101/2015-52, řízení zastavil (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 538,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o navrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok III.).
3. Proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. května 2016, č. j. 19 Co 866/2016-358, napadený výrok změnil tak, že určil, že žalobce nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci pak dále uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 3 210 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení vyšel odvolací soud z úvahy, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo v důsledku chování žalované.
4. Řízení o následném dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017, č. j. 21 Cdo 1350/2017-646, zastaveno z důvodu, že žalobce nezaplatil soudní poplatek za dovolání, a to ani poté, co k tomu byl Nejvyšším soudem vyzván. Nejvyšší soud v této souvislosti podotkl, že u dovolatele nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., neboť šlo o zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování práva ve smyslu tohoto ustanovení, když jeho dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení nelze podle Nejvyššího soudu pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění z pracovněprávního vztahu, o který šlo ve věci samé. Dovolání stěžovatele proto nebylo přípustné.
II.
5. Proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností. V ní především polemizuje se závěrem odvolacího soudu ohledně nesplnění podmínek pro aplikaci §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Kromě toho stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání a následné neaplikaci §138 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel rovněž zpochybňuje způsob, jakým Nejvyšší soud vyložil §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V zastavení dovolacího řízení proto, že nemá prostředky na vedení soudního řízení (na zaplacení soudního poplatku), spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces a přístup k soudu a také porušení práva vlastnit majetek. Právo na právní ochranu dle stěžovatele nemůže být podmiňováno výší hodnoty uplatňovaného nároku. Taková úprava musí potom být podle stěžovatele zrušena.
III.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími, posoudil, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti opožděná.
7. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je Ústavní soud nucen konstatovat, že Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání stěžovatele odmítl jako ze zákona nepřípustné s odůvodněním, že jím bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Smyslem výluky dovolání ve věcech, v nichž dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, je především nastavení hranice relativní závažnosti zásahu do práv účastníků řízení ve vazbě na specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Právní názor Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je přitom dostatečně odůvodněn, mimo jiné odkazem na relevantní judikaturu dovolacího soudu a Ústavní soud proti němu nemá žádné výhrady. Stěžovatel byl navíc o nepřípustnosti dovolání odvolacím soudem náležitě poučen. Jestliže stěžovatel argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, tato argumentace není přiléhavá. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí podrobně odůvodnil svůj závěr o tom, proč se na rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků limit 50 000 Kč neuplatní. Závěry dovolacího soudu však nejsou v projednávané věci použitelné. Výluka z nepřípustnosti dovolání pro bagatelní částky je v citovaném rozhodnutí odůvodněna tím, že výše částky, o které je osvobozením rozhodnuto, není neměnná v průběhu řízení a zaplacení poplatku je podmínkou vlastního projednání věci. Žádný z těchto důvodů však nelze vztáhnout na výrok, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v částce nepřesahující 50 000 Kč a proti němuž dovolání stěžovatele směřovalo.
8. K uvedenému je možno snad jen stručně připomenout, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá jeho značná zdrženlivost při přezkumu nákladových výroků včetně výroků týkajících se osvobození od soudních poplatků, stejně jako při rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o tzv. bagatelní částce. Výjimku lze připustit pouze v případech extrémních pochybení obecného soudu, zejména jsou-li dotčeny základní principy, na nichž je založen spravedlivý proces [srov. např. usnesení ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); nález ze dne 21. listopadu 2011 sp. zn. IV. ÚS 1685/11 (N 198/63 SbNU 307), usnesení ze dne 29. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 nebo nález ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3)]. Podmínky pro uplatnění výjimky však nebyly ve stávající věci naplněny.
9. Lze tedy uzavřít, že závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a následně o nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. je ústavně konformní. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 23. května 2017, č. j. 21 Cdo 1350/2017-646, je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. října 2015, č. j. 7 Co 2029/2015-77, je pak ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatel brojí proti výše uvedenému rozhodnutí po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Včasnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu se totiž odvíjí od doručení usnesení odvolacího soudu (dne 4. listopadu 2015), protože se stěžovatel v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege (a nikoliv na základě uvážení dovolacího soudu) zjevně nepřípustné. Na projednávanou věc tedy nelze aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jelikož dovolání stěžovatele bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a stěžovatel navíc neuhradil soudní poplatek, neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku žádný prostor pro svoje uvážení.
11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musela být ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. října 2015, č. j. 7 Co 2029/2015-77, odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaná.
12. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh stěžovatele na zrušení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu