ECLI:CZ:US:2015:2.US.273.15.1
sp. zn. II. ÚS 273/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou se sídlem Ječná 1, Praha 2, směřující proti rozsudkům Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2014, č. j. 11 Nc 147/2008-2470, a ze dne 28. 4. 2014, č. j. 11 Nc 147/2008-2489, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014, č. j. 26 Co 314/2014-2576, za účasti Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, příp. základní práva nezletilých dětí, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a "nebyla dodržena ani Úmluva o právech dítěte." Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů matky (stěžovatelky) a otce (P. H.) k nezletilým dětem - J., M. a T.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 Nc 147/2008, Okresní soud Praha-západ nejdříve ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2014 v rámci řízení o změně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, zahájeného k návrhu stěžovatelky (ve vztahu k nezl. J.) i otce (ve vztahu k nezl. M. a T.), rozhodl tak, že zamítl návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezl. J. (výrok I.); uložil otci povinnost s účinností od právní moci rozsudku zasílat stěžovatelce písemné zprávy o zdravotním stavu nezl. J. , jeho školních i mimoškolních aktivitách, a to vždy k patnáctému dni každého kalendářního měsíce (výrok II.); zamítl návrh otce na změnu výchovy nezl. T. a M. (výrok III.); zamítl návrh matky na zvýšení výživného pro nezl. T. a M. (výrok IV.); a v neposlední řadě rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VII.). Okresní soud tak mimo jiné nevyhověl návrhu stěžovatelky, jímž se domáhala změny úpravy jejích výchovných poměrů k nezl. J., který byl na základě předchozích rozhodnutí okresního soudu svěřen do rozvodu a pro dobu po rozvodu rodičů do výchovy otce a stěžovatelce byl upraven pravidelný styk s ním. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že "provedeným dokazováním bylo zjištěno, a to jak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie od PhDr. N. Matulové, tak zprávami DKC (Dětské krizové centrum - pozn. ÚS), že nezl. J. byl až do konce roku 2013 schopen obnovení vztahu s matkou, nikoli však v rozsahu původně upraveného styku, ale mimo bydliště matky a pouze za přítomnosti matky, nikoli rodičů matky. Následně se situace změnila, J. v současné době odmítá jakékoli kontakty s matkou, přičemž již byly vyčerpány možnosti dalšího psychologického terapeutického působení na nezletilého, jak vyplynulo i z výslechu psycholožky DKC PhDr. Plívové i vyjádření samotného J., učiněného před soudem." Okresní soud proto dospěl k závěru, že za této situace "je zcela v rozporu se zájmy nezl. J., aby došlo ke změně jeho výchovy a předání do péče matky. S matkou má nezl. J. velmi problémový vztah, u otce je spokojený a prospívá. Předání nezl. J. do péče matky by pro nezletilého v současné době znamenalo jeho naprosté zničení, jak vyplynulo i z výpovědi soudní znalkyně PhDr. N. Matulové" (str. 17 rozsudku).
3. Rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, pak Okresní soud Praha-západ k návrhu otce na změnu úpravy styku stěžovatelky s nezl. J. změnil svá předchozí rozhodnutí, pokud jimi bylo rozhodováno o úpravě styku stěžovatelky s nezl. J., a to tak, že styk stěžovatelky s nezl. J. se neupravuje (výrok I.), a dále určil, že tento rozsudek je předběžně vykonatelný (výrok II.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud vycházel z výše předestřených skutkových zjištění a po provedeném dokazování (zejména výslechem nezl. J., psycholožky DKC PhDr. K. Plívové i zprávami DKC) dospěl k závěru, že zde nastaly okolnosti, předvídané v ustanovení §909 občanského zákoníku, které odůvodňují změnu rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, neboť "sám nezletilý odmítá s matkou komunikovat a setkávat se s ní. Zároveň odmítá navštěvovat DKC, neboť to dle jeho názoru ničemu nepomáhá a stejně se nic nezmění na jeho současném stanovisku nesetkávat se s matkou. (...) Nezletilý má blíže k otci, matka jej zklamala a nedůvěřuje jí." Proto okresní soud rozhodl, že "v zájmu nezl. J., který musí být při rozhodování soudu prioritní podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, je soudně neupravovat jeho styky s matkou, když přihlížel ke stanovisku samotného nezletilého, které je v daném případě podstatné vzhledem k jeho věku" (str. 5 rozsudku).
4. Proti oběma citovaným rozsudkům okresního soudu stěžovatelka podala odvolání, v němž jednak zpochybňovala závěry okresního soudu ve vztahu k zamítnutí jejího návrhu na změnu výchovných poměrů k nezl. J., resp. ve vztahu ke změně úpravy styku stěžovatelky s ním, jednak namítala procesní pochybení okresního soudu, když o změně úpravy styku stěžovatelky s nezl. J. rozhodl při jediném jednání a bez přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně, jejíž omluvu z tohoto jednání shledal nedůvodnou.
5. Krajský soud v Praze nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal odvolání stěžovatelky důvodným a napadené rozsudky okresního soudu potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné, když se zcela ztotožnil s právními závěry okresního soudu, a to jak ohledně zamítnutí návrhu stěžovatelky na změnu výchovných poměrů k nezl. J., tak i ve vztahu ke změně úpravy styku stěžovatelky s ním, neboť i krajský soud (po doplněném dokazování) konstatoval, že "vztah mezi matkou a nezletilým je dlouhodobě špatný (...), chybí mezi nimi jakákoliv citová vazba (...), nezletilý odmítá jakýkoliv kontakt s matkou, včetně docházení do dětského krizového centra. Ať už jsou důvody současného vztahu jakékoliv, situace je taková, že dlouhodobá profesionálně vedená terapie nepřinesla ve vztahu mezi matkou a nezletilým žádné výsledky." Proto krajský soud dospěl k závěru, že "pokud do současné doby v dětském věku nezletilého nedošlo k postupnému obnovení vzájemného vztahu, tak v současné době k navázání kontaktu mezi matkou a nezletilým v reálném prostředí může dojít jen při ochotě obou k obnovení jejich kontaktu. Styk s matkou v jakékoliv formě vzhledem k dlouhodobému odmítání matky ze strany nezletilého, nemůže vést k obnovení jejich vzájemné citové vazby a není tak v zájmu nezletilého" (str. 9 rozsudku).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v průběhu řízení před obecnými soudy, vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jejích návrzích na zvýšení výživného pro nezl. T. a M. a na změnu výchovných poměrů k nezl. J., resp. o změně úpravy styku stěžovatelky s nezl. J.. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje, že "soudy obou stupňů ignorovaly zákonná kritéria o výchově nezl. dětí, o styku rodičů s dítětem", svojí argumentací především zpochybňuje procesní postup obecných soudů, zejména při zjišťování skutkového stavu v rámci procesu dokazování, vůči kterému vznáší celou řadu námitek. Předně opětovně namítá podjatost a zpochybňuje odborné schopnosti znalkyně PhDr. N. Matulové, z jejíhož znaleckého posudku obecné soudy vycházely a s nimiž stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje. Dále pak stěžovatelka namítá průtahy v řízení před okresním soudem, zejména pak ve vztahu rozhodování o úpravě jejího styku s nezl. J., a v neposlední řadě opětovně vznáší námitku ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, pokud okresní soud o úpravě jejího styku s nezl. J. rozhodoval bez její přítomnosti, resp. přítomnosti její právní zástupkyně, když si zcela "svévolně vysvětlil řádně lékařsky doloženou omluvu právní zástupkyně (stěžovatelky) z nařízeného jednání."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění a opakovaně již v řízeních před obecnými soudy. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny právních závěrů obecných soudů, jež byly podkladem pro úpravu výchovných poměrů k nezl. J., příp. úpravu jejího styku s ním, a se kterými, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Jak ovšem Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
10. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
11. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry obecných soudů, na jejichž základě nevyhověly návrhům stěžovatelky (ani otce nezletilých) na změnu úpravy výchovných poměrů a vyživovacích povinností k nezletilým dětem, resp. přistoupily k úpravě styku stěžovatelky s nezl. J., považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky či porušení Úmluvy o právech dítěte.
12. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že obecné soudy přijatými závěry nevzaly v úvahu zájmy nezl. J.a ignorovaly potřebu zajistit navázání jeho vazeb se stěžovatelkou, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť je toho názoru, že obecné soudy při rozhodování kladly především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), v tomto případě tedy nezl. J., jenž své stanovisko k této otázce také v průběhu řízení před obecnými soudy náležitě vyjádřil. Naopak představu stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími vytvoří prostředí, v němž bude nezl. J. fakticky přinucen k navázání vazeb se svou matkou (stěžovatelkou) a tedy ke změně svého dosavadního postoje, je třeba odmítnout. Tato představa nejen zcela zřetelně koliduje s uvedeným postojem (přáním) nezl. J., ale navíc vychází z mylného předpokladu, že úkolem obecných soudů v řízeních o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je svými rozhodnutími překonávat dlouhodobě přetrvávající komunikační i vztahové rozpory mezi rodiči, projevující se především v jejich neschopnosti společně se dohodnout na úpravě výchovných poměrů k jejich nezletilým dětem, a to právě s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu, jemuž musí jednoznačně ustoupit uvedené rozpory mezi rodiči, v nichž se velmi často nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stávají jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči. V této souvislosti je ovšem Ústavní soud nucen konstatovat, že charakter většiny námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti i některé její procesní úkony (kupříkladu odmítnutí součinnosti k vypracování znaleckého posudku ve vztahu k rozhodování o úpravě výchovných poměrů nezl. J.) v průběhu řízení před obecnými soudy s tímto požadavkem příliš nekorespondují.
13. Jak již bylo výše rekapitulováno, stěžovatelka v ústavní stížnosti svůj nesouhlas s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jejích návrzích na zvýšení výživného pro nezl. T. a M. a na změnu výchovných poměrů k nezl. J., resp. o změně úpravy styku stěžovatelky s nezl. J., podepřela argumentací, v níž především zpochybňuje procesní postup obecných soudů, zejména při zjišťování skutkového stavu v rámci procesu dokazování. Za tímto účelem tak stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší celou řadu námitek, pohybujících se ovšem toliko v rovině podústavního práva, které buď opakovaně uplatňovala již v řízeních před obecnými soudy, jako tomu bylo kupříkladu u námitek směřujících vůči znaleckému posudku PhDr. N. Matulové i znalkyni samotné či u námitky porušení jejího práva na spravedlivý proces z důvodu rozhodování okresního soudu v nepřítomnosti stěžovatelky, resp. její právní zástupkyně, s nimiž se ovšem dle názoru Ústavního soudu obecné soudy dostatečným a řádným způsobem vypořádaly, anebo se jedná o námitky, které stěžovatelka vznáší až nyní v ústavní stížnosti, ačkoliv k tomu měla v řízeních před obecnými soudy dostatečný procesní prostor, kterého však náležitě nevyužila.
14. Uvedené zcela platí zejména ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému procesnímu pochybení obecných soudů, pokud se dostatečně nevypořádaly s jejím důkazním návrhem na provedení revizního znaleckého posudku, neboť znalecký posudek z oboru klinické psychologie PhDr. N. Matulové provedla dle stěžovatelky "podjatá znalkyně". Jak již Ústavní soud zdůraznil, obecné soudy se s touto námitkou dostatečně vypořádaly, a to opakovaně, neboť ji stěžovatelka uplatnila nejen v samotné námitce proti ustanovení této znalkyně okresním soudem na základě usnesení ze dne 23. 2. 2012 (na č. l. 1058), s níž se okresní soud podrobně vypořádal v usnesení ze dne 19. 6. 2012 (na č. l. 1239), ale i v odvolání proti usnesení okresního soudu ze dne 16. 12. 2013 (na č. l. 2168) o přiznání odměny za vypracování znaleckého posudku, které krajský soud v usnesení ze dne 30. 7. 2014 (na č. l. 2550) shledal nedůvodné. Navíc samotný důkazní návrh na vypracování revizního znaleckého posudku stěžovatelka řádně nevznesla, ačkoliv k tomu byla soudem vyzvána (viz Protokol o jednání před krajským soudem ze dne 29. 10. 2014, na č. l. 2572), pouze jej tedy zmiňovala jako součást své argumentace, zpochybňující závěry uvedeného znaleckého posudku PhDr. N. Matulové.
15. Rovněž s další námitkou stěžovatelky ohledně pochybení okresního soudu, kdy měl zcela "svévolně" jednat v její nepřítomnosti, resp. v nepřítomnosti její právní zástupkyně, se dle názoru Ústavního soudu krajský soud dostatečně vypořádal v ústavní stížností napadeném rozsudku. Krajský soud se ztotožnil s postupem okresního soudu, pokud za situace, kdy jednání ve věci bylo nařízeno na den 28. 4. 2014 a předvolání k jednání bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 11. 4. 2014, omluvu právní zástupkyně stěžovatelky, která podáním ze dne 28. 4. 2014 požádala o odročení jednání z doloženého důvodu kontroly právní zástupkyně stěžovatelky v den 28. 4. 2014 (bez uvedení hodiny) na stomatologii Všeobecné fakultní nemocnice v Praze po ošetření dne 25. 4. 2014, vyhodnotil jako nedůvodnou a v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. jednal v jejich nepřítomnosti. Krajský soud dospěl k názoru, že "při sjednání lékařské kontroly musel právní zástupkyni (stěžovatelky) již být termín jednání znám a bylo na ní, aby si lékařskou kontrolu zajistila v jiném termínu nebo zajistila účast zástupce sjednáním substituce, kromě toho lékařská kontrola nebyla časově určena a nekolidovala tak přímo s nařízeným jednáním." (str. 8 rozsudku).
16. K obecnému poukazu stěžovatelky na průtahy v řízení před obecnými soudy Ústavní soud konstatuje, že před podáním ústavní stížnosti je nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V případě tvrzených průtahů v řízení je to postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, když podle jeho ustanovení §174a odst. 1, "má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení." Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve vztahu k napadeným usnesením podala, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby zkoumal, zda v nyní posuzované věci k průtahům v řízení skutečně došlo či nikoliv.
17. S ohledem na výše uvedené tak lze souhrnně konstatovat, že v nyní projednávané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelky, ani Úmluva o právech dítěte, jak obecně namítala v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu