ECLI:CZ:US:2013:2.US.2745.13.1
sp. zn. II. ÚS 2745/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Vondrušky, zastoupeného JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou, se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, č. j. 21 Cdo 1438/2013-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. února 2013, č. j. 15 Co 44/2013-292, v řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 373.175 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 11.391 Kč s příslušenstvím. V části výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, co do výše 182.567 Kč s příslušenstvím, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V řízení šlo o vyplacení manažerské odměny žalobci za rok 2007. Soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl oproti ostatním manažerům pracujícím u žalovaného znevýhodněn, když se mu odměny počítaly z nižšího základu než ostatním, neboť u částky, v níž byla žaloba zamítnuta, se jednalo o nenárokovou složku odměny a bylo jen na vůli statutárního orgánu žalovaného, jakým způsobem budou manažerské odměny o nenárokové položky nadlepšeny.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, č. j. 21 Cdo 1438/2013-313, podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto se stručným odůvodněním, neboť v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Usnesení Nejvyššího soudu považuje za nezákonné s tím, že mu dovolací soud neumožnil vyčerpat všechny procesní prostředky. V ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před soudy nižších stupňů. Na straně žalovaného zdůrazňuje porušení zásady rovného zacházení se zaměstnanci vyplývající z §16 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen "zákoník práce"), neboť pouze jemu oproti ostatním manažerům ve společnosti nebyla přiznána odměna z vyššího základu, přičemž ale znění manažerské smlouvy bylo u všech stejné. A právě v závěru odvolacího soudu ohledně posouzení výše uvedeného nesprávného způsobu vyplácení odměn žalovaným spatřoval stěžovatel dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
5. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
6. Stěžovatel v poměrně strohé ústavní stížnosti, která obsahuje pouze minimalistickou ústavněprávní argumentaci (ta se omezuje pouze na výčet článků Ústavy, Listiny resp. Úmluvy), v podstatě jen rekapituluje obsah vydaných rozhodnutí, přičemž opakuje argumentaci uplatňovanou v řízení před soudy nižších stupňů. Po věcné stránce stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v jeho případě nejde o nerovné zacházení ve smyslu §16 odst. 1 zákoníku práce vzniklé z nestejně vyplácených odměn manažerům. Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek dalšímu instančnímu přezkumu. Věcná správnost však není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu. Stěžovatel navíc napadl toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže rozhodnutí soudů nižších instancí nemůže Ústavní soud ani z tohoto důvodu a i s ohledem na vázanost stížnostním petitem podrobit přezkumu.
7. Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za nezákonné, neboť Nejvyšší soud ignoroval jím nastolený dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud si od Okresního soudu v Táboře vyžádal kopii dovolání stěžovatele. Z dovolání se podává, že stěžovatel skutečně (alespoň formálně) v dovolání označil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení otázky nerovného zacházení vyplývající z §16 odst. 1 zákoníku práce odvolacím soudem. Nutno však podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky založeno nebylo. Odvolací soud totiž konstatoval, že žalobcem požadovaná částka je nenárokovou složkou odměny, a proto není argumentace nerovným zacházením na místě, z čehož vyplývá, že příslušné ustanovení zákoníku práce nebylo a ani nemohlo být v dané věci aplikováno. V tomto případě je sice možno dovolacímu soudu vytknout až přílišnou stručnost odůvodnění (byť umožněnou §243f odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), neboť odmítnutí dovolání stěžovatele by si zasloužilo podrobnější vysvětlení, avšak ve svém důsledku nelze mít proti rozhodnutí dovolacího soudu z ústavněprávního hlediska výhrady. Dovolacímu soudu totiž i po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., přísluší výlučně posuzování přípustnosti dovolání (srov. §239 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., ve spojení s §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), tedy mj. i posouzení, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, kterým je podle stávajícího znění o. s. ř. toliko nesprávné právní posouzení věci a Ústavní soud do této činnosti není v zásadě oprávněn zasahovat.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu