ECLI:CZ:US:1996:2.US.276.96
sp. zn. II. ÚS 276/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. R., zastoupeného Mgr. M. Ř., advokátkou Advokátní kanceláře, B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. Ovs 42/96/Ha, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9. 1996, čj. ÚVK 300/1996, ve spojení s rozhodnutím Obvodní volební komise Karlovy Vary, sp. zn. ObVK 1/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Ústřední volební komise, U obecního domu 3, Praha 1, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 1996, sp. zn. Ovs
42/96/Ha, a rozhodnutí Ústřední volební komise ze dne 27. 9.
1996, sp. zn. ÚVK 300/1996, ve spojení s rozhodnutím Obvodní
volební komise Karlovy Vary, ze dne 19. 9. 1996, sp. zn. ObVK
1/96, s e z r u š u j í .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího
soudu ČR, jímž byl zamítnut návrh na registrování kandidáta K. R.,
ve volebním obvodu, sídlo K. V., a rozhodnutí Ústřední volební
komise a obvodní volební komise, odmítajícím přihlášku K. R.
k registraci pro nesplnění náležitostí, navrhovatel uvedl, že
napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva
a svobody, uvedené zejména v čl. 19 odst. 2; čl. 20 Ústavy
a článku 21 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítal,
že byly splněny všechny podmínky zák. č. 247/1995 Sb., o volbách
do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č.
247/1995 Sb." nebo "volební zákon"), i zák. č. 85/1990 Sb.,
o právu petičním, s tím, že neuvedení skutečnosti, že petiční
listiny jsou podepisovány v souvislosti s podporou kandidáta pro
volby do Senátu, je formálním požadavkem, který nemá zákonnou
oporu a je nelogický, jestliže jiné volby než volby do Senátu
neznají požadavek podpory petičními listinami u nezávislých
kandidátů. Stejně tak stěžovatel označil za formální
a postrádající zákonné opory požadavek, aby petiční listiny
obsahovaly datum.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentace
obsažená v ústavní stížnosti nemůže nic změnit na správnosti
názorů uvedených v napadeném rozhodnutí. Dále Nejvyšší soud
odkázal na ustanovení §61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. a jeho
zařazení do oddílu třetího uvedeného zákona, z čehož pak dovodil
nutnost, aby petiční listina obsahovala označení, že podporuje
kandidaturu pro volby do Senátu Parlamentu České republiky s tím,
že jde o náležitost zásadní povahy a že se nelze spoléhat na to,
že volič z některých společenských a právních okolností může
dovodit, o jakou listinu vlastně jde. Vymezení účelu petiční
listiny, jak uvádí Nejvyšší soud, nepřesahuje rámec rozumných
a snadno splnitelných požadavků na její náležitosti a navíc
všechny ostatní předložené petiční listiny ve věcech rozhodovaných
Nejvyšším soudem v roce 1996 byly v tomto směru náležitě označeny.
Dále Nejvyšší soud poukázal na to, že v záhlaví petičních listin
není konkretizováno, o jakého jde kandidáta. Naopak má Nejvyšší
soud za to, jak vyslovil v jiné věci, že neuvedení roku vzhledem
ke skutečnosti, že jde o první volby do Senátu Parlamentu České
republiky, není nezbytnou náležitostí petiční listiny ve smyslu
§61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. Ohledně údaje o členství
v politické straně nebo hnutí, kterým se v napadeném rozhodnutí na
rozdíl od Ústřední volební komise nezabýval, Nejvyšší soud
odcitoval právní názor vyjádřený v jiné věci, totiž že: "Přesný
způsob vyznačení požadovaných údajů o politické příslušnosti
v přihlášce k registraci ustanovení §61 odst. 4 písm. c), e)
zákona č. 247/1995 Sb. nepředepisuje. Prováděcí vyhláška
Ministerstva vnitra ČR č. 74/1996 Sb. upravuje sice vzor
přihlášky, ani tento vzor však nestanoví jednotně způsob vyjádření
požadavku formulovaného v §61 odst. 4 písm. c) a e) zákona.
Z toho je třeba vyvodit, že v přihlášce lze použít jakoukoliv
formulaci, ze které budou požadované údaje o politické
příslušnosti jednoznačně vyplývat. Pokud zákon č. 247/1995 Sb.
zavedl legislativní zkratku "politická strana", jako společné
označení politické strany a politického hnutí, a této zkratky poté
použil v ustanovení §61 odst. 4 písm. c) a e) zákona pro
vyjádření povinnosti uvést příslušnost k určité politické straně
nebo politickému hnutí, nebo skutečnosti, že kandidát není členem
žádné politické strany ani politického hnutí, je nutno použití
téže legislativní zkratky v přihlášce k vyjádření údaje, pro který
zákon tuto zkratku zavedl, považovat za dostačující."
Ústřední volební komise ve svém vyjádření uvedla, že důvodem
pro odmítnutí přihlášky kandidáta byla skutečnost, že v záhlaví
nebyl uveden údaj o tom, že jde o volby do Senátu v roce 1996.
Dalším důvodem odmítnutí byl neúplný údaj o členství v politickém
hnutí, když jak v přihlášce tak, prohlášení se pouze uvádí, že
není členem žádné politické strany, což je formulace, kterou
nebylo možno považovat za jednoznačnou. Z uvedených důvodů bylo
konstatováno, že odmítavé rozhodnutí obvodní volební komise bylo
vydáno v souladu se zákonem.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není
součástí soustavy obecných soudů, nýbrž že je orgánem ochrany
ústavnosti, a jako takový vykonává pravomoci svěřené mu čl. 87
odst. 1 Ústavy ČR. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je
Ústavní soud oprávněn rozhodovat i o ústavních stížnostech proti
pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do
ústavně zaručených základních práv a svobod. Z uvedených důvodů
a v návaznosti na závěry čtvrtého senátu Ústavního soudu,
vyslovené v předcházejících rozhodnutích (sp. zn. IV. ÚS 276/96;
sp. zn. IV. ÚS 275/96), se konstatuje, že předmětem zkoumání
Ústavního soudu je v dané věci otázka, zda napadenými rozhodnutími
došlo k porušení navrhovatelových základních práv a svobod,
zejména k porušení čl. 22 Listiny, podle kterého zákonná úprava
všech politických práv a svobod, její výklad a používání musí
umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil
v demokratické společnosti. Při zkoumání porušení čl. 22 nelze
proto volit formálně pozitivistické přístupy, neboť již samy
pojmy, jako je "svobodná soutěž politických sil", "demokratická
společnost", jsou pojmy zahrnující i aspekty vybočující z tohoto
formálně pozitivistického rámce. Dále je třeba zdůraznit, že
všechna politická práva a svobody jsou úzce spojeny s kategorií
odpovědnosti jako určujícího prvku demokratického politického
řádu. Je-li v čl. 1 Ústavy ČR zdůrazněna demokratická a právní
povaha našeho státu, založeného na úctě k právům a svobodám
člověka a občana, potom obrácenou stranou této demokratické
"mince" je nevyhnutelnost sociální a politické odpovědnosti
jednotlivců, politických stran, společnosti i státu. Vědomí takové
odpovědnosti je potom nezbytné i ve volebním procesu, kde
odpovědnosti jednotlivců, politických stran a koalic, a to nejen
za správnost a úplnost uváděných údajů, odpovídá odpovědnost
orgánů veřejné moci, aby při svém dohledu nad dodržováním právních
předpisů o volbách a stejně tak svým přístupem k aplikaci práva,
v daném případě zákona č. 247/1995 Sb., postupovaly v souladu
s účely a cíly demokratického právního státu. Jestliže tedy účelem
zákona o volbách do Parlamentu ČR je realizovat svobodnou soutěž
politických sil (čl. 22 Listiny) a blíže upravit základní
politické právo volit a být volen (čl. 21 Listiny), v poměru
k nezávislým kandidátům, přičemž výkon těchto práv je podstatnou
náležitostí demokratického právního státu, pak skutečně s tím
důsledkem, že budou při interpretaci a aplikaci tohoto zákona
eliminovány formálně pozitivistické přístupy.
Dle ustanovení §61 odst. 6 zák. č. 247/1995 Sb. k přihlášce
nezávislého kandidáta se připojí petice podporující jeho
kandidaturu, která musí být podepsána alespoň 1.000 oprávněných
voličů z volebního obvodu, kde kandidát kandiduje, s uvedením
jejich jména, příjmení, rodného čísla a bydliště. Podpis pod
peticí nelze vzít zpět.
Z připojeného spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. Ovs
42/96/Hasch, jehož přílohou je i spis Ústřední volební komise,
Ústavní soud zjistil, že v dané věci Nejvyšší soud v návaznosti na
rozhodnutí Ústřední volební komise dospěl v napadeném rozhodnutí
k závěru, že text v záhlaví petice nezávislého kandidáta K. R.,
tj. navrhovatele, ve znění : "Níže uvedení voliči z volebního
obvodu č. 1, sídlo Karlovy Vary podporují kandidaturu nezávislého
kandidáta", není dostatečný, neboť vzbuzuje pochybnosti o účelu
petice, takže občan není jasným způsobem seznámen s tím, že
podporuje kandidaturu ve volbách vůbec , natož ve volbách do
Senátu Parlamentu ČR. Ústavní soud má pak naopak za to, že za
situace, kdy občané, kteří petici podepsali, se v ní ztotožnili
s označením voliči, navíc z volebního obvodu č. 1, sídlo Karlovy
Vary, objektivně určeného právním předpisem (přílohou k volebnímu
zákonu) pro volby do Senátu, a současně prohlásili, že podporují
kandidaturu nezávislého kandidáta K. R., s uvedením rodného čísla,
data narození, trvalého pobytu, povolání a státního občanství, je
tento projev z hlediska obsahu nezaměnitelný a dostatečný
i z hlediska zákonných požadavků citovaného ustanovení §61 odst.
6, než aby bylo lze dovodit, jak mylně činí Nejvyšší soud, že je
dána pochybnost, zda vůbec jde o kandidaturu ve volbách, natož do
Senátu. Ze všech shora uvedených důvodů tak dospěl Ústavní soud
k závěru, že napadená rozhodnutí porušují čl. 22, čl. 21 spolu
s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, a proto nezbylo
než dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, Ústřední volební komise a obvodní volební
komise podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, zrušit.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud Ústřední volební
komise v odmítavém rozhodnutí zjistila i neúplnost údaje
o členství v politické straně či v politickém hnutí, a Nejvyšší
soud ČR se touto otázkou v předmětném rozhodnutí nezabýval, pak
ani Ústavnímu soudu nepřísluší její přezkoumání. Tato skutečnost
však nemůže být na újmu navrhovatele, který se ochrany práva
u Nejvyššího soudu ČR dovolal, a proto ji také Ústavní soud
považuje z hlediska svých závěrů o opodstatněnosti ústavní
stížnosti za právně irelevantní. Totéž platí i o rozhodnutí
obvodní volební komise, pokud zjistila neúplnost údajů týkajících
se data voleb, jestliže se jak Ústřední volební komise, tak
Nejvyšší soud touto otázkou ve svých rozhodnutích napadených
ústavní stížností navrhovatele nezabývaly.
Zcela na závěr se Ústavní soud dále zabýval i důsledky svého
nálezu, a to s ohledem na ustanovení §64 odst. 1 volebního
zákona, podle kterého se může registrace kandidáta obvodní volební
komisí v případě, že k ní dojde na základě rozhodnutí Ústřední
volební komise o odvolání nebo na základě rozhodnutí soudu podle
zvláštního zákona, uskutečnit nejpozději do 30 dnů přede dnem
voleb.
Nutno v této souvislosti odpovědět na otázku, zdali se
uvedená lhůta týká i registrace následující po kasačním nálezu
Ústavního soudu.
Na tuto otázku odpovídá Ústavní soud záporně, totiž že lhůta
30 dnů se na registraci kandidáta následující po rozhodnutí
Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného podle
§200m odst. 1 písm. c) o.s.ř. nevztahuje. Pro uvedený závěr
svědčí několik důvodů.
Nejvyšší soud rozhoduje podle §200m o.s.ř. přímo
o zaregistrování kandidáta, a tudíž k registraci obvodní volební
komisí dochází na základě tohoto rozhodnutí (obdobně jako
v případě rozhodnutí Ústřední volební komise). Naopak Ústavní soud
je při rozhodování o ústavních stížnostech podle §72 a násl. zák.
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudem kasačním, nemá tudíž
pravomoc rozhodovat ve věci samé a ani zavazovat dotčené orgány
veřejné moci ohledně jejich dalšího rozhodování ve věci
(s výjimkou rozhodnutí týkajícího se jiného zásahu orgánu veřejné
moci podle §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.). Důsledkem
kasačního rozhodnutí Ústavního soudu je nové projednání přihlášky
a teprve po něm dochází k registraci obvodní volební komisí, navíc
předmětem zkoumání Ústavního soudu jsou pouze hlediska ústavnosti.
Jak jazykový výklad, tak i výklad e ratione legis dotčeného
ustanovení volebního zákona opodstatňují tedy závěr, že v něm
obsažená lhůta není podmínkou registrace následující po rozhodnutí
Ústavního soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného podle
§200m odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že zákonodárce v §64 odst. 1
uvedenou lhůtou pamatoval pouze na situaci následující po
rozhodnutí Nejvyššího soudu dle §200m odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro uvedený závěr svědčí i ta skutečnost, že poznámka 10) pod
čarou, vztahující se k ustanovení §64 odst. 1 volebního zákona ve
slovech "nebo na základě rozhodnutí soudu podle zvláštního
zákona", odkazuje na rozhodnutí podle §§58 a 200m o.s.ř., tedy
podle o.s.ř., a nikoliv na rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní
stížnosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní
soud je si přitom dobře vědom toho, že poznámky pod čarou nejsou
součástí právního předpisu, a že se tudíž jedná o informaci
k výkladu e ratione legis.
Z uvedených důvodů Ústavní soud poukazuje na povinnost
Ústřední volební komise projednat a obvodní volební komise
zaregistrovat přihlášku kandidáta v důsledku rozhodnutí Ústavního
soudu o zrušení usnesení Nejvyššího soudu vydaného podle §200m
odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to i po lhůtě 30 dnů přede dnem voleb.
Současně dlužno dodat, že z hlediska ústavního nutno považovat za
mezní termín registrace lhůtu garantující rovnost šancí
jednotlivých kandidátů, tj. lhůtu podle §16 volebního zákona.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle čl. 89
odst. 2 Ústavy ČR závazná pro všechny orgány i osoby, což
v projednávané věci znamená, že je věcí odpovědnosti orgánů
veřejné moci, aby je respektovaly.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. 10. 1996