ECLI:CZ:US:2014:2.US.2764.13.1
sp. zn. II. ÚS 2764/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EWE s. r. o., se sídlem Dvorská 605, 563 01 Lanškroun - Žichlínské Předměstí, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Jiráskova 228/2, 276 01 Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, č. j. 7 Afs 48/2013-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2013, č. j. 31 Af 67/2012-31, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2012, č. j. 2980/12-1200-604859, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí o dodatečném platebním výměru ze dne 2. 11. 2011, č. j. 151148/11/273910602321, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2008 ve výši 1.311.870,- Kč.
Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že správce daně, odvolací orgán i krajský soud ve svých rozhodnutích tvrdí, že je prokázáno, že stěžovatelka vytvořila právní vztah s jinou osobou převážně za účelem snížení základu daně, tak jak o tom hovoří ustanovení §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka však v kasační stížnosti, stejně jako v podaném odvolání i žalobě, namítala, že závěry správních orgánů i správního soudu z důkazního řízení nevyplývají. Nejvyšší správní soud se však podle stěžovatelky touto její námitkou rovněž řádně nezabýval a pouze konstatoval, že z rozsudku krajského soudu je zřejmé, proč krajský soud přisvědčil finančnímu ředitelství, že zde byly důvody k posouzení věci stěžovatelky podle §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, a z jakých skutečností a důkazů správní soud oprávněnost tohoto postupu dovozuje, aniž by však Nejvyšší správní soud citoval text odůvodnění krajského soudu, ve kterém by byla logická úvaha opřená o důkazy, že stěžovatelka vytvořila právní vztah s jinou osobou převážně za účelem snížení základu daně.
II.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Nejvyššího správního soudu vedeného ve věci napadeného rozhodnutí, jakož i s obsahem příslušného spisu Odvolacího finančního ředitelství, které si pro posouzení věci vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů, neboť stěžovatelka pouze znovu opakuje
námitky, kterými se již tyto orgány veřejné moci zabývaly.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud soustředil na posouzení toho, zda napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu není projevem libovůle v rozhodování, tj. zda je řádně a srozumitelně odůvodněn, nebo zda není založen na formalistickém výkladu práva. Ani jednu z těchto podmínek, za jejichž splnění by bylo možné shledat porušení práva na spravedlivý proces, však Ústavní soud neshledal. Naopak Nejvyšší správní soud svůj rozsudek řádně zdůvodnil.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že závěry krajského soudu nevyplývaly z důkazního řízení, Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku předně uvedl, že z rozsudku je zřejmé, proč krajský soud přisvědčil finančnímu ředitelství, že zde byly důvody k posouzení věci stěžovatelky ve světle ust. §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, a z jakých skutečností a důkazů správní soud oprávněnost tohoto postupu dovozuje (...). Příkladmo lze uvést podnět Policie České republiky ze dne 9. 4. 2009, č. j. PSP-2098/TČ-2008-93-VK, včetně jeho doplnění, jednotlivá šetření místně příslušných správců daně; svědeckou výpověď Borise Valčáka, který běžně zajišťoval odvysílání jednoho reklamního spotu (prostřednictvím mediální společnosti ARBOMedia či At Media) pro společnost SYMBIOSA GROUP, s. r. o., (dále jen "SYMBIOSA") a společnost GABRETA BOHEMIA S. R. O. (dále jen "GABRETA"), a následně pro firmu EURO INDEX s. r. o. (dále jen "EURO") za cenu ve výši 1850 - 1950 Kč, která byla následně cca. 22 krát navýšena (42.970 Kč) pro společnost Property (dodavatele stěžovatelky), jež pak tuto jednotlivou službu dále přefakturovala stěžovatelce s přiměřenou přirážkou (za cenu 44.300 Kč), jak to vyplývá z jednotlivých transakcí na firemních účtech.
Nejvyšší správní soud pak v napadeném rozsudku dospěl, ve shodě s rozsudkem krajského soudu, k závěru, že osobou podle předmětného §23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, je každá osoba, která profituje z jednání osob v řetězci, jejímž důsledkem a účelem je převážně snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty, což v případě stěžovatelky spočívalo v 22 násobném navýšení daňově účinného výdaje.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal rovněž s námitkou stěžovatelky, že v jejím případě nebylo prokázáno, že o podvodném jednání svých dodavatelů věděla, nebo vědět mohla. Nejvyšší správní soud k tomu konstatoval, že postačuje, že je správcem daně v daňovém řízení prokázáno a doloženo, že zde je řetězec dodavatelů, že je v něm stěžovatelka zapojena, průběh toku finančních prostředků souvisejících s dodávkou pro stěžovatelku a zároveň prokázána odlišnost sjednané ceny od ceny obvyklé mezi nezávislými osobami. Otázka zavinění zde proto neměla své opodstatnění.
K námitce stěžovatelky, obsažené v její ústavní stížnosti, že Nejvyšší správní soud necituje text odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí krajského soudu, ve kterém by byla uvedena logická úvaha opřená o důkazy, že stěžovatelka vytvořila právní vztah s jinou osobou převážně za účelem snížení základu daně, i když stěžovatelka výslovně absenci takové úvahy ve své kasační stížnosti namítala, Ústavní soud dodává, že z ústavněprávního hlediska postačí, je-li z obsahu odůvodnění dostatečně zřejmé a seznatelné, proč ta která námitka nemohla obstát, resp. proč ji soud vyhodnotil jako nedůvodnou, jak tomu je i v nyní posuzované věci, aniž by byl kasační soud v tomto směru povinen výslovně citovat konkrétní pasáže odůvodnění přezkoumávaného soudního rozhodnutí, jak se stěžovatelka mylně domnívá.
Ze shora uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda bylo předmětné řízení před obecnými soudy vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu - dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. K napadenému rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl na základě řádného odůvodnění a není zde možné vytknout prvky libovůle při intepretaci norem podústavního práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu