ECLI:CZ:US:2014:2.US.2799.13.1
sp. zn. II. ÚS 2799/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Vladimíra Kostky, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 8 Afs 31/2012 - 53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 8 ze dne 14. 3. 2008, č. j. 77454/08/008913/8608, doměřena daň z příjmu fyzických osob, a to za zdaňovací období roku 2005. Stěžovatel proti tomuto platebnímu výměru podal odvolání k Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu. Odvolání však bylo zamítnuto dne 20. 2. 2009 rozhodnutím č. j. 17554/08-1100-100663, které stěžovatel napadl žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud zamítl žalobu rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 Ca 131/2009 - 66. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2013, č. j. 8 Afs 31/2012 - 53, zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jako advokát byl donucen novelou zákona o účetnictví zahájit vedení účetnictví, v důsledku čehož byl povinen podstatně navýšit svůj základ daně z příjmů fyzické osoby o hodnotu nezaplacených pohledávek. Stěžovatel se v řízení před daňovými orgány a následně i před správními soudy domáhal toho, aby mu bylo přiznáno zmírňující opatření podle §23 odst. 14 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění, spočívající v umožnění stěžovateli rozložit předmětné zvýšení základu daně na následujících devět let, aby byl zmírněn uvedený dopad na něj jako osobu, které stát vnutil zvýšení základu daně.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu, obsaženého v napadeném rozhodnutí, s jehož závěry stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje, však podmínkou pro uplatnění tohoto zmírňujícího opatření je dle dikce zákona přechod daňového subjektu z daňové evidence na vedení účetnictví. Jelikož však stěžovatel v předmětném zdaňovacím období uplatnil výdaje v procentní výši podle §7 odst. 9 zákona o daních z příjmů, nevznikla mu povinnost vést daňovou evidenci, nýbrž povinnost vést záznamy o svých příjmech a evidovat pohledávky vzniklé v souvislosti se svým podnikáním či jinou samostatnou výdělečnou činností (§7 odst. 10 zákona o daních z příjmů). I kdyby daňovou evidenci za příslušné zdaňovací období stěžovatel přesto vedl, stala se tato evidence v okamžiku uplatnění výdajů v procentní výši stěžovatelem nerozhodnou pro stanovení základu daně z příjmů, a podmínka pro uplatnění předmětného zmírňujícího opatření tak nebyla naplněna.
Stěžovatel však s uvedeným závěrem Nejvyššího správního soudu, kterým tento soud přisvědčil závěrům kasační stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, nesouhlasí, neboť s pojmy "daňová evidence" a "záznamy o příjmech a evidence pohledávek" zákon, podle tvrzení stěžovatele, zachází tak, že lze zmírňující režim přiznat oběma skupinám, které tyto evidence vedou. Stěžovatel tak nepovažuje za správné, s jakým výsledkem Nejvyšší správní soud provedl test racionality posouzení rovnosti předmětného odlišného zacházení se dvěma skupinami fyzických osob, neboť nepřiznání předmětného zmírňujícího opatření jedné skupině podnikajících fyzických osob, která uplatňuje výdaje pro účely stanovení základu daně procentem z příjmů, představuje porušení principu rovnosti v jeho neakcesorické podobě.
Stěžovatel dále uvedl, že Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval rozdíly mezi skupinou osob, která uplatňuje výdaje pro účely stanovení základu daně procentem z příjmů a skupinou osob, která uplatňuje výdaje v prokázané výši. Nejvyšší správní soud tak podle stěžovatele pouze bez dalšího konstatoval, že uvedené skupiny osob nejsou srovnatelné. Stěžovatel v této souvislosti má za to, že absence zmírňujícího opatření u osob uplatňujících výdaje procentem z příjmů je výsledkem libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů.
II.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující Nejvyšší správní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že splnil podmínky pro přiznání zmírňujícího režimu pro stanovení základu daně z příjmů podle §23 odst. 14 zákona o daních z příjmů, a to i přes to, že v předmětném zdaňovacím období uplatnil výdaje v procentní výši podle §7 odst. 9 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí však dospěl k závěru, že "pokud se daňový subjekt rozhodne pro určitý způsob uplatnění výdajů, nemůže na něj nahlížet pouze izolovaně, ale je povinen respektovat všechny daňové dopady, které taková volba přináší. Možnost uplatnit výdaje v procentní výši může poskytnout daňovému subjektu určitou výhodu, protože nemusí prokazovat výdaje ve skutečné výši. Pro poplatníky, kteří této možnosti využijí, ale zákon stanoví také určitá omezení, která s uplatněním výdajů v procentní výši souvisí. Jedním z takových omezení je nemožnost uplatnit režim §23 odst. 14 zákona o daních z příjmů při přechodu na vedení účetnictví. Tento režim zákonodárce stanovil pouze pro přechod z daňové evidence na účetnictví...Odlišné podmínky pro uplatnění popsaných dvou postupů jsou v zákoně o daních z příjmů stanoveny jednoznačně."
Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Rovněž pokud jde o námitku stěžovatele o nedostatečném posouzení rovnosti předmětného odlišného zacházení se dvěma skupinami fyzických osob, Ústavní soud uvádí, že závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu odkazuje.
V rovině těch námitek stěžovatele, které se týkají porušení jeho základních lidských práv a svobod v důsledku založení neakcesorické nerovnosti v daňové legislativě, Ústavní soud nad rámec shora uvedeného odkazuje na svoji judikaturu, podle které "zákonodárce může v daňové oblasti činit i neracionální kroky, což ovšem ještě není důvod k zásahu Ústavního soudu. Ten zasáhne až tehdy, dojde-li k omezení vlastnického práva v intenzitě tzv. rdousícího efektu anebo dojde-li k porušení principu rovnosti, v jeho akcesorické nebo neakcesorické podobě" [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.)]. V nyní posuzovaném případě lze nalézt rozdíly mezi skupinou osob, která uplatňuje výdaje pro účely stanovení základu daně procentem z příjmů a skupinou osob, která uplatňuje výdaje v prokázané výši, jak na ně poukazuje Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž poskytnutí předmětné daňové výhody pouze jedné z těchto skupin lze považovat za ústavně konformní výraz veřejné politiky, která náleží do kompetence demokraticky zvoleného zákonodárce.
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu