ECLI:CZ:US:2009:2.US.28.09.1
sp. zn. II. ÚS 28/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně-Hostivice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, č. j. 1 Co 291/2008-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 1. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že citovaným rozsudkem došlo k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst.1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto nedílných součástí Ústavy ČR ve smyslu čl. 3 Ústavy ČR a současně čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Zároveň stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ve své věci podala zároveň s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu. Jak uvedla, přípustnost ústavní stížnosti dovozuje stěžovatelka s odkazem na ust. §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů(dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost pak stěžovatelka podává i s ohledem na "ne zcela přesný výklad" a z důvodu "nejvyšší právní opatrnosti".
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatelka podala návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně. Posouzení této otázky spadá však do kompetence Nejvyššího soudu a Ústavní soud o ní rozhodovat nemůže předtím, než rozhodl sám Nejvyšší soud. Tak by totiž neoprávněně zasahoval do oprávnění svěřených zákonem Nejvyššímu soudu.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností, a to z důvodu opatrnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatelka podala dovolání efektivně. Lze uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její řádné dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Přisvědčit nelze ani názoru stěžovatelky, která přípustnost ústavní stížnosti dovozuje z ust. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které stanoví výjimku z nepřípustnosti jinak bezvadné ústavní stížnosti při nevyčerpání všech opravných prostředků dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Soudce zpravodaj neshledal důvody k uplatnění postupu dle §75 odst. 2 písm. b), neboť nebyly naplněny podmínky, které v tomto ustanovení zákon předpokládá, zejm. tedy existence značných průtahů v řízení o opravném prostředku, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vznikat vážná a neodvratitelná újma. Z ústavní stížnosti totiž zcela jasně vyplývá, že napadené rozhodnutí jí bylo doručeno dne 7. 11. 2008, zároveň s ústavní stížností pak stěžovatelka podala i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj