Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.05.1997, sp. zn. II. ÚS 28/96 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 53/8 SbNU 45 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:2.US.28.96

sp. zn. II. ÚS 28/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců a ve věci ústavní stížnosti V. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995, čj. 7 Cdo 74/94 - 202, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 1993, čj. 14 Co 407/93-179, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 11. 1995, čj. 7 Cdo 74/94 - 202, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 1993, čj. 14 Co 407/93-179 a uvádí, že oběma shora citovanými rozsudky bylo porušeno její základní právo uvedené v článku 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když oba soudy neposkytly ochranu jejím právům a porušily tím její právo vlastnit majetek. Stěžovatelka se žalobou k Okresnímu soudu v Klatovech domáhala určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené dne 19. 8. 1985, podle níž stěžovatelka (dříve žalobkyně) bezúplatně převedla vlastnictví id. 3/4 domu čp. 309/III, katastrální území a obec Klatovy, spolu se 3/4 stavební parcely číslo 1219 a parcely čp. 1309/3 zahrada, rovněž vše v katastrálním území Klatovy, na vedlejšího účastníka. Stěžovatelka byla v době darování státní občankou Brazílie, kde měla trvalý pobyt a k darování ideálních 3/4 nemovitosti přistoupila za situace, kdy jí byl ze strany úřadů ČSSR znemožněn vstup do republiky a kdy se důvodně obávala o zachování svého vlastnictví k uvedeným nemovitostem, neboť jak její osoba, tak i její vlastnická práva v Československu byla předmětem šetření orgánů StB. K darování přistoupila poté, co byla ujištěna otcem vedlejšího účastníka, který ji jako zmocněnec zastupoval při podpisu darovací smlouvy, že poté, co pomine nebezpečí mocenského zásahu orgánů ČSSR do jejích majetkových práv, bude jí vlastnictví k nemovitostem navráceno. Okresní soud v Klatovech, uvádí stěžovatelka, pak správně dovodil, že darovací smlouva je neplatná, neboť se jedná o projev vůle, který nevyhovuje všem náležitostem, stanovených ust. §37 OZ (nebyl učiněn svobodně a vážně) a stěžovatelce nebyly osvětleny všechny právní důsledky s tímto právním úkonem spojené. Krajský soud v Plzni naproti tomu v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že v případě darovací smlouvy se nemohlo jednat o nedostatek svobody vůle, když fyzické donucení nepřicházelo v úvahu a okolnosti, které předcházely uzavření smlouvy lze podřadit pod stav tísně, který neznamená nedostatek svobodné vůle, a proto tento právní úkon nelze považovat za neplatný. Krajský soud popřel rovněž možnost nedostatku vážnosti při projevu tohoto úkonu, protože tím by zároveň stěžovatelka popřela možnost vyvodit takové právní účinky, které jsou s úkonem darování spojeny. Navrhovatelka tyto právní vývody, jak soudu odvolacího, tak i soudu dovolacího, zcela popírá a uvádí, že tyto názory nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud akceptoval pouze formální stránku jejího projevu vůle převést majetek na jinou osobu, ačkoli jejím záměrem vůči třetím subjektům bylo tento právní úkon pouze simulovat a mezi účastníky smlouvy bylo dohodnuto, že z formálního hlediska půjde jen o nepojmenovaný vztah, obsahově se blížící bezúplatnému nájmu. Stěžovatelka navíc jednala v omylu, pokud šlo o možnost navrácení v původní stav, který byl vyvolán třetí osobou, o němž vedlejší účastník věděl a bez něhož by darovací smlouvu neuzavřela. Stěžovatelka dále poznamenává, že nelze akceptovat právní názor obou soudů, podle něhož projev vůle osoby jednající v tísni neztrácí pojmový znak svobody vůle. Vrchní soud v Praze v rozsudku konstatoval, že dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn, neboť nebyl zjištěn nedostatek vážnosti předmětného úkonu. Navrhovatelka ve své stížnosti tvrdí, že ačkoli bylo nezbytné, aby projev vůle směřoval k převodu spoluvlastnického podílu na vedlejšího účastníka, nelze tento projev vůle zaměnit za skutečnou vůli jednající osoby. Tato vnitřní vůle nebyla jak na straně převádějící, tak ani na straně nabývající, neboť před převodem se účastníci dohodli, že smlouva darovací bude uzavřena pouze na oko. Šlo tedy o typický případ dvoustranné neshody vůle s projevem. K právním závěrům uvedeným v rozsudku Vrchního soudu v Praze uvádí stěžovatelka, že tento soud vychází z předpokladu ztotožnění vůle a projevu. Vůli je však třeba vykládat vzhledem ke skutečnému záměru jednající osoby, tedy bezprostřednímu ekonomickému cíli. V daném případě však šlo o vědomou vůli, jíž se zamýšlelo dosažení něčeho jiného, než ve skutečnosti bylo projeveno, takže se jednalo o dvoustrannou vědomou neshodu vůle a projevu. Dovozuje pak, že převod spoluvlastnického podílu, jako úkon absolutně neplatný, nemohl založit ani důsledky převodu vlastnictví k spoluvlastnickému podílu, takže stěžovatelka vlastně své vlastnické právo k nemovitostem nikdy nepozbyla. Závěrem pak konstatuje, že s ohledem na tehdejší politickou situaci neměla jinou možnost jak zabránit odebrání svého majetku, než předstírat jeho převod. Navrhuje, aby ÚS ČR oba rozsudky, a to jak Vrchního soudu v Praze, tak i soudu odvolacího, zrušil. K podané ústavní stížnosti se dne 20. 2. 1997, jako účastník řízení, vyjádřil Vrchní soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu 7 Cdo, která uvedla, že je nepochybné, že projev vůle v případě darovací smlouvy uzavřené stěžovatelkou směřoval k převodu spoluvlastnického podílu na vedlejšího účastníka řízení. Dovolací soud však ve svém rozhodnutí tyto námitky stěžovatelky již zodpověděl a neshledal v podaném dovolání naplnění žádného z dovolacích důvodů. K ostatním částem podané ústavní stížnosti plně odkazuje na odůvodnění uvedené v napadeném rozsudku, kde je právní závěr dovolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, podrobně rozebrán. Podanou ústavní stížnost z těchto důvodů považuje za zcela nedůvodnou. K podanému návrhu stěžovatelky se vyjádřil i Krajský soud v Plzni, který uvedl, že odkazuje na své rozhodnutí a jeho odůvodnění, na kterém trvá. Zdůrazňuje, že rozhodnutí bylo vydáno na základě skutkového stavu zjištěného z provedeného dokazování a navrhovatelkou nebyly v průběhu řízení navrhovány další důkazy, takže stěžovatelka neunesla v daném sporu svoje důkazní břemeno, když neprokázala neplatnost uzavření darovací smlouvy. Namítané hodnocení svobody vůle v případě darovací smlouvy je podrobně rozepsáno v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze. Zdůrazňuje se zde, že vůle je dle teorie občanského práva psychický stav jednajícího člověka k zamýšlenému (chtěnému) důsledku. Z povahy občanskoprávního vztahu vyplývá, že psychologické zkoumání existence skutečné a objektivní vůle při každém jejím projevu není možné. Na existenci vůle se při jejím projevu usuzuje především z objektivních skutečností, tedy z okolností, za kterých byl projev vůle učiněn. Přitom se však přihlíží i k dobré víře adresáta projevu. Nepřihlíží se však k vnitřní pohnutce (motivu) projevené vůle. Takováto pohnutka je v tomto případě zcela irelevatní. Navíc tvrzení stěžovatelky o neshodě vůle s projevem na straně obou účastníků smluvního vztahu z provedeného dokazování vůbec nevyplývá. Z těchto důvodů navrhuje odvolací soud zamítnutí ústavní stížnosti. K návrhu zaslal své vyjádření rovněž vedlejší účastník J. M., který uvedl, že má za neprokázané tvrzení stěžovatelky, že tyto nemovitosti darovala vedlejšímu účastníkovi, jako dosavadnímu spoluvlastníku předmětných nemovitostí. Vedlejší účastník v době darování nikdy spoluvlastníkem těchto nemovitostí nebyl. Poznamenává, že k nabytí i k převodu dotčených nemovitostí stěžovatelkou došlo za stejného politického režimu a k oběma převodům získala stěžovatelka bez problémů devizové povolení příslušných orgánů. Vedlejší účastník na základě darovací smlouvy prodal svůj byt, který užíval v době před uzavřením darovací smlouvy. Tento úkon by nikdy neučinil, kdyby věděl, že se jedná pouze o simulované darování nemovitostí za situace, že tyto v budoucnu nebudou jeho vlastnictvím a stěžovatelka je získá zpět. Je tedy zcela nelogické, aby za předpokladu tvrzeného stěžovatelkou investoval do převodních poplatků z darování částku 42 000 Kčs. O simulovaném právním úkonu, který stěžovatelka vysvětluje vědomou neshodou vůle a projevu obou smluvních stran, nepředložila stěžovatelka v předchozích řízeních žádný důkaz. Zejména pak nebyla prokázána simulace tohoto právního úkonu na straně vedlejšího účastníka. Původně stěžovatelka opírala svůj žalobní návrh o omyl a dovolávala se odstoupení od smlouvy ve smyslu ustanovení §49 odst.3 OZ, poté však svůj záměr změnila a dovozovala nedostatek svobody vůle, přinucení a závěrem pak hodnotila své jednání jako simulovaný právní úkon. Vedlejší účastník je přesvědčen, že podaná ústavní stížnost je pouze polemikou s právními závěry obou soudů, která nepřináší novou argumentaci, jež by nebyla předmětem i předchozích řízení. Pokud se týká tvrzeného porušení článku 11 Listiny, pak je nutno zdůraznit, že uvedené ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované a nikoli jen tvrzený nárok na ně. Oba soudy dodržely procesní zásady zakotvené v čl.36 Listiny, tj. právo na soudní ochranu a rovněž pak i ostatní zásady jednání soudu zakotvené v čl.37 odst.3 a 38 Listiny. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.11.1995, čj.7 Cdo 74/94-202, se podává, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.9.1993, čj. 14 Co 407/93-179 se zamítá. V tomto rozsudku vrchní soud zopakoval dosavadní zjištění jak Okresního soudu v Klatovech, tak i soudu odvolacího, a ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, pokud tento uvedl, že nelze hovořit o vážném projevu vůle stěžovatelky za situace, kdyby nechtěla vyvolat právní účinky s tímto projevem spojené. Nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka měla vážný úmysl převést darované nemovitosti na vedlejšího účastníka, o čemž svědčí i její předchozí úmysl převést tento nemovitý majetek na dceru Ing. R. Pokud jde o nedostatek svobody vůle, jako předpokladu neplatnosti právního úkonu, dospěl již krajský soud k závěru, že v tomto směru stěžovatelka psychické donucení (bezprávnou výhrůžku) neprokázala. Skutkové okolnosti, zjištěné především z výpovědi svědků navrhovaných stěžovatelkou, svědčí pro to, že stěžovatelka mohla žít v ovzduší nejistoty, že o její osobu a majetek na území ČSSR mohl být zájem ze strany orgánů StB a tato situace mohla u stěžovatelky vytvořit takový stav, který by mohl být charakterizován jako stav tísně, jež ji vedla k uzavření darovací smlouvy, již by za jiných okolností neuzavřela. Tíseň však neznamená nedostatek svobody vůle jednající osoby, a nelze proto právní úkon učiněný v tísni považovat za neplatný, nýbrž lze s tísní spojovat jen účinky vyplývající z ustanovení §49 OZ. V dokazování provedeném oběma soudy nelze najít oporu pro závěr stěžovatelky, že stěžovatelka neměla vážný úmysl převést svůj majetek na jinou osobu. Jednou ze základních náležitostí nezbytnou ve smyslu §49 OZ pro platnost právního úkonu je, že musí být učiněn vážně. Je tedy věcí stěžovatelky, aby prokázala, že svým jednáním nechtěla způsobit ty právní účinky, které s formou darování, jako projevu vůle, normy občanského práva spojují. Z provedených důkazů soudy nezjistily, že by účastníci darovací smlouvy mínili jejím uzavřením zastřít jiný právní vztah, obsahově se blížící nepojmenovanému nájmu, jak tvrdí stěžovatelka. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že nebyl zjištěn nedostatek vážnosti právního úkonu a ke všem právním závěrům dospěl po provedených důkazech, které těmto závěrům plně odpovídají. V závěru pak uvedl, že pokud se týká námitky stěžovatelky, že předmětný právní úkon učinila v omylu, týkajícím se možnosti navrácení majetku, je tato námitka zcela irelevantní, neboť v daném případě by se mohla domáhat odstoupení od smlouvy podle ustanovení §49 OZ, a nikoli žalovat na neplatnost uzavřené smlouvy. Pokud se týká nedostatku svobody vůle ve smyslu §37 odst.1 OZ, jde o jednání pod nedovoleným nátlakem ze strany druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby. Teorie občanského práva rozeznává dva druhy takového nátlaku, fyzické a psychické. Fyzické donucení (které stěžovatelka ani netvrdí) je možné vyloučit, zbývá možnost použití bezprávné výhrůžky, jako akt psychického donucení, který je adresován tomu, jehož právní úkon se vynucuje. O tuto kategorii nedovoleného nátlaku by se mohlo jednat pouze za situace, kdyby byla zjištěna příčinná souvislost mezi učiněnou výhrůžkou a vynuceným právním úkonem. Jedná se tedy o jinou kategorii než tvrzená tíseň. Právní názor stěžovatelky o tom, že tíseň sama obsahuje i nesvobodu vůle, je proto považován za nesprávný. Závěrem Vrchní soud v Praze konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu shledal za správný a dovolání stěžovatelky v souladu s ustanovením §243b odst.1 o.s.ř. zamítl. Ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp.zn. 6 C 123/90, Ústavní soud ČR zjistil, že stěžovatelka se podáním k tomuto soudu domáhala určení neplatnosti uzavřené darovací smlouvy ze dne 19.8.1985, registrované dne 1.11.1985 Státním notářstvím v Klatovech pod sp.zn. R I 358/85, kterou stěžovatelka darovala id. 3/4 nemovitostí č.p. 309/III se stavební parcelou č.1219 a zahradou p.č.1309/3 vše v k.ú. Klatovy do vlastnictví vedlejšího účastníka. Uzavření darovací smlouvy předcházely tyto skutečnosti : Stěžovatelka v roce 1976 a 1977 uzavřela s otcem vedlejšího účastníka dohody o půjčkách na opravy jeho rodinného domu v částkách 70 000 Kčs, 45 000 Kčs a cca 22 000 Kčs, kterým předcházel souhlas Ministerstva financí ČSFR. V roce 1979 požádala stěžovatelka československý konzulát v Brazílii o povolení trvalého pobytu na území republiky. Podle sdělení téhož konzulátu z prosince 1980 bylo podmínkou udělení souhlasu k pobytu zajištění možnosti bydlení na území republiky. Z tohoto důvodu uzavřela stěžovatelka v roce 1980 s otcem vedlejšího účastníka kupní smlouvu na id. 3/4 rodinného domu v Klatovech. Celková hodnota nemovitosti byla odhadnuta na částku 176 000 Kčs, do této ceny však byly započteny nezaplacené půjčky poskytnuté stěžovatelkou na opravy domu, které představovaly kupní cenu id. 3/4 nemovitosti. Tato kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím v Klatovech dne 13.3.1981, pod sp.zn. R I 182/81, po předchozím souhlasu Správy pro věci majetkové a devizové v Praze. Z výpovědi stěžovatelky před Okresním soudem v Klatovech vyplývá, že Československou republiku navštěvovala poměrně pravidelně až do roku 1982. V době svého pobytu užívala k bydlení byt v přízemí domu v Klatovech, který nově vybavila nábytkem a veškerým zařízením v celkové hodnotě cca 100 000 Kčs. Toto bytové zařízení bylo z valné většiny pořizováno v zahraničí a mělo sloužit pro potřebu stěžovatelky i její rodiny při jejím úmyslu odstěhovat se natrvalo do Československa. Od roku 1982 stěžovatelce československé úřady odmítly udělit vstupní víza do republiky. O důvodu tohoto postupu nebylo stěžovatelce nic známo. Od této doby se také datoval zájem orgánů StB jak o všechny známé stěžovatelky, se kterými udržovala na území Československa bližší kontakt, tak i o neobsazený byt v rodinném domku v Klatovech, jehož byla spoluvlastnicí. O této okolnosti byla informována jak svými přáteli, tak především otcem vedlejšího účastníka. Protože stěžovatelka měla již od roku 1948 nedobré zkušenosti s jednáním čs. úřadů, když po její emigraci do Brazílie jí byl veškerý majetek zabaven, měla vážné obavy o osud svého domu v Klatovech, a to za situace, kdy jí byl nuceně odprodán osobní vůz ponechaný v ČSSR. Důvodem obav stěžovatelky byly zprávy, že nemovitost má větší rozlohu obytné plochy, než je přípustné. Stěžovatelka rovněž uvedla ve své výpovědi, že pramenem jejích obav byly i informace pracovníka ministertva financí, který zařizoval jak schválení finančních půjček, tak i jiné záležitosti stěžovatelky, že podle tehdy platných právních předpisů by ona jako devizový cizozemec neměla možnost nabýt nemovitý majetek na území ČSSR. Pod dojmem těchto zpráv se stěžovatelka zkontaktovala s otcem vedlejšího účastníka a zaslala mu plnou moc, na jejímž základě byla nemovitost v roce 1985 darována v id. 3/4 vedlejšímu účastníkovi. V tomto postupu viděla stěžovatelka jedinou možnost záchrany svého nemovitého majetku před případnou konfiskací orgány ČSSR. Plnou moc udělila otci vedlejšího účastníka, o němž byla přesvědčena, že by nikdy nepodnikl nic proti jejím majetkovým zájmům na území Československa když, jak uvedla, byla jím ujištěna, že v případě změny politické situace jí budou všechna majetková práva k předmětným nemovitostem navrácena. Darovací smlouvou převedla stěžovatelka veškerý svůj nemovitý majetek v rozsahu id. 3/4 rodinného domu v Klatovech, včetně zastavěného pozemku a zahrady, do vlastnictí vedlejšího účastníka bez jakýchkoli podmínek. Darovací smlouva byla registrována Státním notářstvím v Klatovech dne 1.11.1985 pod sp.zn. R I 358/85. Před podáním žaloby se stěžovatelka snažila o smírné řešení sporu tím, že vedlejšího účastníka požádala při své návštěvě v Československu v březnu 1990 o možnost bezplatného užívání svého zařízení a bytu v přízemí rodinného domu, neboť otec vedlejšího účastníka krátce před její návštěvou Československa zemřel. Po odmítavém stanovisku vedlejšího účastníka k jejímu návrhu nezbylo stěžovatelce, než se domáhat neplatnosti uzavření darovací smlouvy , zejména když zjistila, že vedlejší účastník používá veškeré její bytové zařízení a vybavení domácnosti i když věděl, že tyto movité věci nebyly v žádném případě součástí darovací smlouvy. V prvoinstančním řízení rozhodl Okresní soud v Klatovech po doplnění dokazování, provedeném na základě zrušujícího usnesení Krajského soudu v Plzni, tak, že návrhu stěžovatelky vyhověl. Na základě podaného odvolání krajský soud jako soud odvolací rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil a návrh na určení neplatnosti darovací smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou jako dárkyní a odpůrcem jako obdarovaným, podle níž byly darovány 3/4 rodinného domu čp. 309/III s 3/4 pozemků p.č.1219 a 1309/3 vše v k.ú. Klatovy dne 19.8.1985, zamítl. Ústavní soud ČR si je vědom toho, že není další odvolací instancí v systému soudnictví ČR a nemá ani přezkumnou pravomoc nad rozhodovací činností těchto soudů, to však za situace, kdy napadenými rozhodnutími nebyla porušena Ústava ČR nebo mezinárodní smlouva ve smyslu článku lO Ústavy ČR. Stěžovatelka namítá ve svém podání porušení čl.ll odst.3 a čl.36 Listiny. Článek 11 odst.3 uvádí, že vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Článek 36 obsahuje ustanovení chránící práva subjektů na soudní a jinou právní ochranu. V daném případě se nelze ztotožnit se závěry navrhovatelky k tvrzeným porušením shora uvedených článků Listiny. Navrhovatelka své podání považuje spíše za polemiku s právními závěry Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni. Pokud se týká jejího tvrzení, že darovací smlouva byla uzavřena jako dissimulovaný právní úkon, který pouze formálně splňoval náležitosti darovací smlouvy, ale v podstatě se jednalo o nepojmenovaný právní vztah blížící se nájmu, nelze s těmito tvrzeními souhlasit, neboť nebyly v průběhu skončeného důkazního řízení navrhovatelkou nijak prokázány. Náležitostí vůle jednající osoby je svoboda a vážnost při jejím projevu při zachování absence omylu a tísně. V občanském právu tyto dvě stránky vůle nelze zkoumat odděleně, protože ač jsou z teoretického hlediska oba atributy vůle rovnocenné, pro možnost posouzení náležitostí právního úkonu je rozhodující svoboda projevu vůle. Stěžovatelka postupně měnila v průběhu občanskoprávního řízení právní důvody, o které opírala podanou žalobu na neplatnost uzavřené darovací smlouvy. V případě tvrzené tísně na straně stěžovatelky v době uzavření smlouvy by měla možnost za předpokladu prokázání nápadně nevýhodných podmínek od smlouvy odstoupit. V případě darovací smlouvy je však z hlediska právní praxe zcela nemožné prokázat existenci nápadně nevýhodných podmínek v době uzavření smlouvy, neboť je to právní skutečnost, kterou vylučuje již prostý fakt darování, jako dobrovolný bezplatný převod na straně dárce a úmysl tento bezplatný dar přijmout na straně obdarovaného. Ani další z námitek stěžovatelky, t.j. neplatnost smlouvy z důvodu omylu podle ustanovení §49a OZ v daném případě nelze považovat za adekvátní projednávanému případu, když stěžovatelka nijak neprokázala a nesvědčí pro toto tvrzení ani objektivní okolnosti uzavřené darovací smlouvy, že totiž adresát tohoto právního úkonu omyl stěžovatelky vyvolal nebo o něm věděl a využil jej ke svému prospěchu. Jak již konstatoval vrchní soud, omyl v pohnutce stěžovatelky uvedený právní úkon nemůže činit neplatným. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci nelze na druhé straně přehlédnout, že lze mít za prokázané, že při uzavírání darovací smlouvy šlo ze strany stěžovatelky o jednání na oko, neboť se obávala, že o své vlastnictví, které bylo předmětem šetření StB, přijde. Takové jednání pak nelze přeměřovat nedostatkem svobody vůle a vážnosti projevu, ale nedostatkem vzájemné shody vůle a jejího projevu. Jednostranná vědomá neshoda vůle a jejího projevu může mít podobu vnitřní výhrady (reservatio mentalis) nebo jednostranného předstírání určité vůle, kterou nemá, jak je tomu v dané věci, popř. má vůli jinou. Ve všech těchto případech jde sice o právní úkon neplatný pro nedostatek vážné vůle, avšak účastník, který předpokládal, že jde o úkon učiněný vážně, se ho může dovolávat tak, jako kdyby byl platný a to vzhledem k zásadě upravené v §3 0Z a zásadě nemo turpitudinem suam allegans auditur, což je situace vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce, neboť jak připouští i sama stěžovatelka, zůstalo vzhledem ke smrti obdarovaného neprokazatelné, že tento o předstíraném projevu vůle stěžovatelky věděl. Ze spisového materiálu i obsahu vyjádření účastníků řízení je zřejmé, že stěžovatelce byla poskytnuta plná právní ochrana při uplatnění jejích tvrzených nároků. Nesouhlas stěžovatelky s právními závěry napadených rozsudků neznamená porušení práv uvedených v čl. 36 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ČR podanou stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 14.5.1997