ECLI:CZ:US:2013:2.US.2810.12.1
sp. zn. II. ÚS 2810/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. Libora Berouna, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 1. 6. 2012 ve věci sp. zn. 22 Nc 7006/2006 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce Exekutorského úřadu Brno - město, soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského ze dne 23. 1. 2012 ve věci sp. zn. 056 EX 1127/06, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, č. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
Usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 23. 1. 2006 ve věci sp. zn. 22 Nc 7006/2006 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce pro neplnění vyživovací povinnosti vůči jeho nezletilému synovi. Ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud potvrdil k námitkám stěžovatele (povinného) ústavní stížností rovněž napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského. Vyčíslené náklady exekuce (39 549,50 Kč) a náklady oprávněného (18 734,17 Kč) považuje stěžovatel za nepřiměřeně vysoké a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2780/10 za náklady nikoliv účelně vynaložené, pročež v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj kategorický nesouhlas s povinností je hradit.
Stěžovatel poukazuje na délku exekučního řízení (nadto dle jeho názoru záměrně, účelově a způsobem odporujícím dobrým mravům prodlužovaného právním zástupcem oprávněného), přičemž je přesvědčen, že jmenovaný soudní exekutor v dané věci žádné výživné de facto nevymohl, a patrně o to ani neusiloval. Svou domněnku demonstruje stěžovatel na skutečnosti, že soudní exekutor nikterak nereagoval na to, že povinný (jenž v té době hradil výživné přímo matce oprávněného) po dobu více než pěti let soudnímu exekutorovi žádné finanční prostředky neposílal. Nadto se stěžovatel ohrazuje proti tvrzení soudního exekutora, že zjevně plnil až pod tlakem probíhající exekuce.
Současně stěžovatel zdůrazňuje, že výživné vždy platil a v době, kdy probíhalo řízení o úpravě (snížení) výživného, neměl důvod platit původně stanovenou částku, ze které by se pak stalo výživné spotřebované. Stěžovatel by proto považoval za absurdní, pokud by i v této době měl hradit výživné v původně stanovené výši. V této souvislosti se stěžovatel pozastavuje nad tím, že ačkoliv zákon o rodině umožňuje snížit výživné i zpětně, dle napadeného usnesení okresního soudu by bylo možné snížit výživné pouze do budoucna. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že po celou dobu exekučního řízení se soud nevyjádřil, jakým způsobem je možno dosáhnout snížení výživného (které zákon umožňuje i zpětně) při nečekané vážné události, jež povinnému znemožňuje jeho hrazení, aniž by se povinný vystavoval exekučnímu řízení, přestože na tuto svou situaci stěžovatel opakovaně upozorňoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Dle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že v důsledku poněkud nepřehledné (nekoherentní) argumentace artikulované v projednávané ústavní stížnosti, není zcela zřejmé, zda stěžovatel primárně vnímá jako zásah do svých ústavně zaručených práv ústavní stížností napadené usnesení, jež potvrdilo příkaz k úhradě nákladů exekuce, nebo spíše samotný průběh exekuce, respektive v ústavní stížnosti akcentovanou skutečnost, že měl platit výživné v původně stanovené výši i v době, kdy probíhalo řízení o jeho návrhu na snížení výživného.
Bez ohledu na konfuzní charakter obsahu ústavní stížnosti je nicméně evidentní, že se - a to je třeba zdůraznit - s veškerými námitkami prezentovanými v ústavní stížnosti oproti přesvědčení stěžovatele plně vypořádal okresní soud i soudní exekutor v napadených rozhodnutích, pročež je možno na jejich odůvodnění plně odkázat.
Skutečnost, že se stěžovatel s odůvodněním okresního soudu neztotožňuje, či jej dokonce "považuje za absurdní", přitom bez dalšího nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti, respektive nemůže přenést stěžovatelovu věc do ústavněprávní roviny.
Pouze nad rozhodný rámec je proto možno uvést následující poznámky.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že si stěžovatel patrně neuvědomuje důsledky, jež se pro něj jako pro povinného se zahájením exekučního řízení pojí. Zpochybňuje-li stěžovatel tvrzení, že "jednal pod hrozbou exekuce", postačí konstatovat, že již samotná existence exekučního příkazu na provedení exekuce prodejem nemovitosti, jenž byl stěžovateli doručen spolu s usnesením o nařízení exekuce na jeho majetek, vylučuje reálnou "dobrovolnost" stěžovatelova pozdějšího plnění. Rovněž skutečnost, že stěžovatel přes výzvy soudního exekutora hradil výživné přímo matce oprávněného, svědčí o tom, že stěžovatel nejspíš nebral příliš v potaz probíhající exekuci na svůj majetek, neboť fakticky jednal způsobem, jako by žádné exekuční řízení vůbec neprobíhalo.
Přisvědčit není možno stěžovateli, ani pokud tvrdí, že "by bylo absurdní" hradit výživné v původní výši za situace, kdy soud rozhodoval o jeho návrhu na snížení výživného. Stěžovatel měl totiž v této době dozajista povinnost hradit soudem pravomocně určenou výši, a v případě, že toho v danou chvíli objektivně nebyl schopen, měl podat návrh na odklad provedení exekuce (z ústavní stížnosti navíc vyplývá, že tak patrně učinil), nikoliv svévolně hradit pouze výživné v jím určené výši. V této souvislosti je možno připomenout, že veškeré v minulosti uhrazené výživné není možno samo o sobě považovat za výživné "spotřebované" (srov. Hrušáková, M. a kol.: Zákon o rodině, 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 479). Prezentuje-li potom stěžovatel v ústavní stížnosti jistou frustraci nad tím, že "nikdo neuvedl", jaký způsobem je možno řešit nenadálou situaci, do které se stěžovatel v minulosti nezaviněně dostal, je zřejmé, že jím je již výše uvedený (a okresním soudem rovněž odkazovaný) institut odkladu provedení exekuce ve smyslu ustanovení §54 exekučního řádu ve spojení s ustanovením §266 odst. 1 občanského soudního řádu, jejž je namístě i díky relativně krátkým lhůtám stanoveným v ustanovení §54 odst. 7 exekučního řádu (ve znění účinném od 1. 11. 2009) považovat za adekvátní a efektivní.
Konečně stěžovatelův odkaz na ustanovení čl. 5 Úmluvy o právech dítěte postrádá v dané věci jakékoliv opodstatnění.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu