ECLI:CZ:US:2019:2.US.2812.19.1
sp. zn. II. ÚS 2812/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti REINVEST spol. s r.o., se sídlem K Novému dvoru 897, Praha 4, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 č. j. 44 A 38/2018-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 2019 č. j. 44 A 38/2018-29 tak, že zrušil stěžovatelkou napadené rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odůvodnění rozhodnutí o napadeném výroku, dle nějž soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení, spočívalo v tom, že soud stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení s ohledem na používání sofistikované procesní strategie stěžovatelky či jejího zmocněnce (nepodepsaná plná moc připojená k odporům proti příkazům o uložení sankce, podávání blanketních odvolání), jejímž účelem je dosažení zániku odpovědnosti za přestupky v důsledku uplynutí prezkluzivní lhůty.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že v postupu krajského soudu spatřuje především porušení práva na kontradiktorní řízení, protože krajský soud stěžovatelce "nevytvořil procesní prostor" umožňující jí vyjádřit své stanovisko k případnému uplatnění "moderačního práva" soudu při rozhodování o nákladech řízení, neboť ji nijak neupozornil na to, že hodlá postupovat podle §60 odst. 7 soudního řádu správního. Stěžovatelka tudíž tvrdí, že legitimně očekávala, že v případě úspěchu ve věci jí bude náhrada nákladů řízení přiznána. Nadto podle stěžovatelky postup krajského soudu při užití "moderačního práva" obsahuje libovůli, neboť soud toto řádně neodůvodnil. Soud měl také zasáhnout do stěžovatelčina práva na obhajobu, práva na nestranného soudce a práva na soudní ochranu, neboť právo na obhajobu subsumuje právo nechat se zastoupit zástupcem dle svého výběru; soud však odůvodnil nepřiznání náhrady nákladů procesní taktikou stěžovatelčina právního zástupce. Stěžovatelka dále zpochybnila nestrannost soudu, protože postup zmocněnce stěžovatelky v jiných, nesouvisejících řízeních jí není přičitatelný. Stěžovatelka upozornila, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu jsou obstrukce legitimním procesním nástrojem a jejich použití nelze posuzovat jako přitěžující okolnost. Stěžovatelka dále vytkla soudkyni, která v její věci rozhodovala, její nevhodné chování, spočívající v kritice zástupce stěžovatelky a neprovedení anonymizace jeho údajů při zveřejňování rozhodnutí. Závěrem poukazuje stěžovatelka na porušení svého práva na ochranu vlastnictví, protože majetek stěžovatelky byl na základě napadeného výroku zkrácen o náklady soudního řízení ve výši 9.800 Kč.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém rozhodnutí nedopustil. Nad to sporná výše náhrady nákladů řízení není způsobilá zasáhnout významnějším způsobem do majetkových poměrů stěžovatelky, ostatně ani stěžovatelka nic takového netvrdila.
8. V posuzovaném případě obecný soud dostatečně přesvědčivě vysvětlil, proč rozhodl ohledně náhrady nákladů řízení tak, že ji stěžovatelce nepřiznal. Zásada kontradiktornosti v případě náhrady nákladů řízení není aplikovatelná stejným způsobem jako při argumentaci ve věci samé, pro stěžovatelku nemohlo být překvapivé, že jí náhrada nákladů přiznána nebyla, neboť je to možnost, kterou zákon předvídá. Při rozhodování o nákladech řízení tedy příslušný soud postupoval v souladu se svými zákonem stanovenými možnostmi. V jeho závěrech neshledal Ústavní soud ani svévoli, ani extrémní vykročení ze zákonem stanovených pravidel.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu