Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.01.1999, sp. zn. II. ÚS 282/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 5/13 SbNU 33 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.282.97

sp. zn. II. ÚS 282/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. S., zastoupeného JUDr. V. P., za účasti účastníků řízení 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 4, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 224/97, ze dne 4. 6. 1997 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 30/94, ze dne 26. 9. 1996, takto: Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 8 To 224/97, ze dne 4. 6. 1997 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 2 T 30/94, ze dne 26. 9. 1996, se zrušují. Odůvodnění: Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení uvedených rozsudků, kterým vytýká porušení ustanovení čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiný základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze, bylo zamítnuto odvolání obžalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byl stěžovatel uznán vinným tr. činem vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na dobu 18 měsíců. Oběma rozhodnutím stěžovatel vytýká, že byla vydána na základě nesprávného právního posouzení projednávané věci a nedostatečného zhodnocení důkazů. Usnesení odvolacího soudu vytýká, že jeho výroková část pro naprostou nedostatečnost je nepřezkoumatelná a že se vůbec nezabýval řadou podstatných důvodů, které byly obsaženy v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně a nezaujal žádné právní stanovisko k právnímu názoru odvolatele. Současně stěžovatel poukazuje na další podstatné procesní vady, které již namítal v předchozích řízeních, kdy obvodní státní zástupce v rámci dozoru a v přípravném řízení vrací spis k doplnění se závazným pokynem podle ust. 174 odst.2 písm. a) tr. ř., kdy uložil vyšetřovateli provést konfrontaci mezi oběma poškozenými a obžalovaným, což se nestalo. Nebyl také splněn pokyn na vyslechnutí svědka K., neboť úřední záznam z 28. 1. 1994 o tomto výslechu postrádá procesní náležitosti ve smyslu ustanovení §100 a násl. tr. ř. Konečně stěžovatel uvádí, že došlo i k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť byl odňat z rozhodnutí odvolacího soudu svému zákonnému soudci, aniž by bylo vůbec zdůvodněno, proč se tak stalo a aniž by bylo prokázáno, že samosoudce soudu prvého stupně JUDr. B. J. byl ve věci jakkoli podjatý. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 30/94, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno: Mezi stěžovatelem jako obžalovaným na straně jedné a podnikateli R. B. a J. T. jako oznamovateli a posléze svědky v projednávané věci na straně druhé, došlo ke sporu o zaplacení části kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1992. Podle této kupní smlouvy obchodní společnost SALVET CS spol. s r. o., zastoupená m. j. i obžalovaným, jako prodávajícím na straně jedné prodala obchodní společnosti REJO spol. s. r. o., zastoupené oznamovateli, chatu, včetně příslušenství a vyhlídkové věže na Suchém Vrchu v Orlických horách za sjednanou kupní cenu 15.000.000,- Kč. Jednatelé firmy REJO se společnosti SALVET zaručili, že kupní cenu neprodleně převedou na jejich konto. Protože peníze stále nedocházely, bylo společníkům firmy REJO stanoveno několik náhradních termínů, a to nejdříve ústně a potom i písemně . Protože ani potom nebyly peníze vyplaceny, aby zajistil chod společnosti SALVET, vypůjčil si obžalovaný (dále stěžovatel) od svědka K. částku 2. 100.000,- Kč. Protože peníze od firmy REJO stále nedocházely a stěžovatel nemohl svědku K. vrátit vypůjčenou sumu, ač byl jím o to neustále upomínán, vyzval svědek K. stěžovatele, aby s ním zajel do Prahy. V Praze byli celkem třikrát, a ač byly ujednány pevné termíny platby, nikdy ze strany REJO nebyly dodrženy. Když nebyl dodržen ani poslední termín, požádal svědek K. znovu stěžovatele, aby zajeli do Prahy. Při nastoupení této cesty stěžovatel zjistil, že kromě K. st. s nimi jeli členové jeho rodiny A. K. ml., M. K., svědkyně D. a její nezl. syn. V Praze v kanceláři fy REJO oznamovatele B. nezastihli, což vyvolalo značné emoce rodiny K., které vyústily v křik a nadávání. B. se dostavil až za hodinu a když svědkovi K. sdělil, že opět žádné peníze nesehnal, znovu mu členové rodiny K. začali nadávat a způsobili takový hluk, že to bylo slyšet až do druhých kanceláří. Protože byl B. ozbrojen pistolí, křikem, nadávkami a mlácením do nábytku chtěli způsobit, podle vyjádření stěžovatele, K. ostudu. K. manželka, slyšená jako svědkyně uvedla, že tak je to u Rómů zvykem. Oznamovatelé uvedli, že to byl stěžovatel, který si na nich vynucoval zaplacení části kupní smlouvy výhrůžkami, že by mohli vypadnout z okna, že by mu mohla vyhořet chata na Suchém Vrchu, připomínal mu jeho rodinu a zvláště děti, což budilo u stěžovatele vážné obavy o jejich život. Po odchodu obžalovaného z kanceláře svědek B. se snažil obstarat peníze u svých obchodních známých. Přitom jej doprovázel jeden z K. Se stěžovatelem se setkal ve večerních hodinách v restauraci U medvídků, kde byl přítomen i druhý oznamovatel, spoluvlastník firmy REJO, svědek T. Zde podle výpovědi svědka B. již k žádným výhrůžkám nedošlo, což potvrdil jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení. Svědek T. naproti tomu uvedl, že po odjezdu stěžovatele, který odjel s jedním z K., mu stěžovatel také vyhrožoval tím, že si má uvědomit, že má rodinu a že by mohl si poslat do Brna pro komando. On sám tyto výhrůžky nebral vážně. Potřebné peníze si oznamovatelé nakonec obstarali a vyplatili je K. staršímu v hotovosti, a to dne 27. 10. 1992 částku 150.000 Kč a současně mu vydali dluhopis notářsky ověřený na částku 2.150.000 Kč se dnem splatnosti 12. 11. 1992, kdy tato částka byla také vyplacena. Obvodní soud pro Prahu 4 po provedeném jednání rozsudkem ze dne 17. 2. 1995, sp. zn. 2 T 30/94, stěžovatele zprostil obžaloby, když i po provedení všech důkazů trvaly důvodné pochybnosti o vině obžalovaného za použití zásady in dubio pro reo. Odvolací soud usnesením ze dne 29. srpna 1995 tento rozsudek zrušil a nařídil provést ještě výslech svědkyně W. i svědků K., jejichž výpovědi z přípravného řízení byly podle §211 tr. ř. pouze u soudu přečteny. Po doplnění svědeckých výpovědí, kdy svědkyně W. dne 21. 12. 1995 do protokolu uvedla, že žádné vyhrožování neslyšela, že vnímala pouze křik Rómů a kdy slyšeni zbývající svědci K. potvrdili, že k žádnému vyhrožování ze strany stěžovatele nedošlo, soud I. stupně vydal dne 21. 12. 1995 opět zprošťující rozsudek. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 8 To 159/96 i tento rozsudek zrušil a vrátil soudu prvého stupně k novému projednání s tím, že mu vytkl hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů. Současně nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Rozsudkem ze dne 26. září 1996, sp. zn. 2 T 30/94, rozhodnutým jinou samosoudkyní, byl poté stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců podle ustanovení §58 odst.1 písm.a) a §59 odst.1 tr. zák. K odvolání stěžovatele Městský soud usnesením ze dne 4. června 1997, sp. zn. 8 To 224/97, odvolání zamítl, když se plně ztotožnil s rozsudkem soudu prvého stupně, na jehož písemné odůvodnění v podrobnostech odkázal. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu k podané stížnosti. Ve vyjádření ze dne 6. listopadu, č. j. Spr. 1558/98, předseda senátu JUDr. P. S. Ústavnímu soudu sdělil, že odvolání stěžovatele nebylo shledáno důvodným a protože odvolací soud v rámci přezkumného řízení zjistil, že obsáhlé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 T 30/94, bylo ve všech výrocích správné. Své vyjádření uzavřel tím, že pokud odvolací soud souhlasí s rozsudkem soudu I. stupně, a to i s hodnocení provedených důkazů a odvolání obžalovaného jako nedůvodné zamítá, tvoří rozhodnutí soudu I. stupně i soudu odvolacího jeden celek. Soud prvého stupně pro déle trvající nepřítomnost soudkyně se k ústavní stížnosti nemohl vyjádřit. Ingerence Ústavního soudu, jako soudu ochrany ústavnosti do rozhodnutí soudů obecných, je dána Ústavou pouze v případech, došlo-li při těchto rozhodnutích k porušení některého ze základních práv a svobod občanů. V rámci projednávání ústavní stížnosti k takovému porušení došlo, a proto podaná ústavní stížnost je oprávněná. Z výpovědí svědků, slyšených u soudu vyplynulo, že stěžovatele usvědčují pouze oba oznamovatelé. Přitom nelze pominout, že oznámení na Policii ČR provedli se značným zpožděním, a to proto, že by je policejní zásah mohl vystavit nebezpečí z provedených výhrůžek ze strany Rómů. Všichni ostatní soudcem slyšení svědci, H., K., D., žádné výhrůžky ze strany stěžovatele neslyšeli a svědkyně W. slyšela pouze hluk, nikoli výhrůžky. Svědek H. slyšel vyhrožovat pouze Rómy. Pro posouzení celé věci je rovněž důležité si uvědomit, že potřebu zaplacení části kupní smlouvy před ujednaným termínem vyvolal tlak ze strany rodiny K. na stěžovatele o vrácení částky 2.000.000 Kč, kterou si vypůjčil od K. st. na udržení vlastní firmy. Již to, že ve věci v inkriminovaný den nejednal s oznamovateli sám, ale vždy obklopen příslušníky rómské rodiny K. naznačuje, z jaké iniciativy a pod jakým tlakem stěžovatel jednal. Sám B. ve své výpovědi ze dne 17. 2. 1995 uvedl : " .z Tebe jsem strach neměl, ale z cikánů, proto jsem to také oznámil na Policii teprve tehdy, až byli cikáni vyplaceni". O tomto tlaku, resp. o tísňovém jednání stěžovatele není v žádném z rozsudků vůbec zmínka. Odvolací soud, když poprvé rušil rozsudek soudu prvého stupně (22.5. 1996) učinil tak s odůvodněním, že soud prvého stupně hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Tento základní princip platí i pro soudce soudu prvých stupňů. Pokud by jim odvolací soud porušení v tomto směru chtěl vytknout, musí se jednat o zcela závažné vyloučení z logiky věci a dále musí zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory resp. vadné hodnocení. To však odvolací soud neučinil a spokojil se s obecným poukazem na porušení zásady. V témže usnesení nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, aniž by toto své rozhodnutí jakýmkoli způsobem dovodil. Ze strany odvolacího soudu došlo tak k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, čímž byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny a §7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Když soud prvého stupně po nařízené změně samosoudce uznal stěžovatele vinným, stěžovatel shrnul veškeré své námitky jak věcného, tak i procesního rázu do podaného odvolání. Ani jednou z těchto námitek se odvolací soud ve svém usnesení, kterým potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, nezabýval, ztotožnil se plně s tímto rozsudkem a nakonec i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že oba rozsudky (t. j. soudu I. stupně i soudu odvolacího) tvoří jeden celek. Námitkami stěžovatele se odvolací soud nezabýval ani v předchozích řízeních, kdy vytvářel naprosto nepřezkoumatelná usnesení, aniž by se zabýval meritem věci. Došlo tak k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než obě v enunciátu uvedená rozhodnutí zrušit (§82 odst. 1, odst.3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb). Je již nad rámec Ústavního soudu, aby hodnotil údajnou podjatost soudce - zpravodaje senátu, který po veřejném zasedání dne 4. 6. 1997 se měl přede svědky, podle tvrzení stěžovatele, dopustit nevhodných poznámek na jeho osobu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. ledna 1999