ECLI:CZ:US:2008:2.US.2826.07.1
sp. zn. II. ÚS 2826/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lumíra Bareše, se sídlem Čapkova 13, 140 00 Praha 4, správce konkursní podstaty úpadce Antonína Hrůzy - Monstav, se sídlem Palackého 870/II, 293 01 Mladá Boleslav, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 18, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2007, č. j. 31 Co 270/2007-120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodně í:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. června 2007, č. j. 31 Co 270/2007-120, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. května 2006, č. j. 11 C 129/2005-74, jímž byla zamítnuta žaloba na určení proti žalovaným (nositelkám restitučního nároku), že druhý žalobce K. Š. je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Ve vztahu k prvnímu žalobci (stěžovateli) odvolací soud uvedl, že jako správce konkursní podstaty není aktivně legitimován k podání žaloby na určení vlastnictví druhého žalobce. Ve vztahu ke druhému žalobci dovodil sice naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, avšak žalobu nepovažoval za důvodnou. Jestliže první žalobce jako správce konkursní podstaty úpadce sepsal předmětné nemovitosti, přestože byly dotčeny restitučním nárokem, o němž nebylo v době pořizování soupisu s definitivní platností rozhodnuto, tedy jestliže postupoval v rozporu s §68 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), nemohly nastat účinky předvídané v §18 odst. 2 a 3 zákona o konkursu a vyrovnání a na správce nepřešlo dispoziční právo k předmětným nemovitostem. S ohledem na nesprávně provedený soupis neměl správce konkursní podstaty oprávnění k prodeji předmětných nemovitostí a kupní smlouva uzavřená mezi ním a druhým žalobcem je absolutně neplatná. Pokud správce konkursní podstaty zařadil do soupisu předmětné nemovitosti, aniž by se náležitě přesvědčil, že restituční nárok žalovaných byl s konečnou platností zamítnut, nelze z toho činit závěr, že by tento nárok mohl být uplatněn podle §19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání vylučovací žalobou. Žalobu ve smyslu tohoto ustanovení může podat pouze vlastník; žalované stejně jako ostatní osoby uplatňující restituční nároky však až do úspěšného skončení restitučního řízení vlastníky sporné věci nejsou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy "nesprávným hodnocením a výkladem rozsahu oprávnění správce konkursní podstaty" ve vztahu k majetku dotčeného restitučním nárokem, dále výkladem o důsledcích §67 zákona o konkursu a vyrovnání a závěrem o neplatnosti právních úkonů. Stěžovatel nejprve zrekapituloval stav věci, postup předcházející napadenému řízení, jakož i samotné řízení. Ve vztahu k namítanému porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel konstatoval, že postupoval v souladu s §18 zákona o konkursu a vyrovnání, když do soupisu zahrnul vše, co do podstaty náleží. S ohledem na speciální povahu zákona o konkursu a vyrovnání nelze uvažovat o tom, zda ke dni kupní smlouvy je soupis platný či nikoliv, nebo zda věc byla do soupisu zařazena oprávněně či nikoliv, ale lze řešit pouze otázku, zda věc byla nebo nebyla do soupisu zařazena. Pokud zařazena byla, přechází okamžikem zařazení na správce dispoziční oprávnění. Soudy vyřešily otázku oprávněnosti dispozice stěžovatele odchylně od právního názoru vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Odo 394/2002). Toto rozhodnutí je podle názoru stěžovatele koherentní i se závěry komentáře k zákonu o konkursu a vyrovnání. Stěžovatel dále vytýká odvolacímu soudu, že řešil otázku naléhavého právního zájmu, aniž by si k tomu vyžádal jakákoliv tvrzení ze strany žalobců. Tuto otázku pak vyřešil odvolací soud jako první a navíc ve vztahu ke stěžovateli nesprávně, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti soudního rozhodování. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel vysvětluje, že na jeho straně byl dán naléhavý právní zájem na žalobě na určení.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát uvedl, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V dané věci stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces způsobené mj. "nesprávným hodnocením a výkladem rozsahu oprávnění správce konkursní podstaty". Hlavním argumentem stěžovatele je tedy údajně odchylný právní názor odvolacího soudu na oprávněnost dispozice správce konkursní podstaty s nemovitostmi sepsanými do konkursní podstaty, od názoru vyjádřeného v judikatuře Nejvyššího soudu. Takto pojatá argumentace není akceptovatelná, neboť staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Jak již totiž Ústavní soud v řadě případů judikoval, není jeho úkolem přehodnocování skutkových a právní závěrů obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však Ústavní soud v dané věci neshledal. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu lze konstatovat, že svůj odchylný názor na danou problematiku řádně a přesvědčivě zdůvodnil a jeho právní závěry jsou logickým vyústěním skutkových zjištění. V tomto směru nelze spatřovat v rozhodnutí a postupu odvolacího soudu žádné pochybení. Pokud stěžovatel namítá rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, měl jako další postup zvolit cestu podání dovolání. K posuzování stěžovatelem nadnesených otázek je totiž příslušný právě dovolací soud.
Ohledně další námitky stěžovatele, že odvolací soud omezil jeho právo na soudní ochranu tím, že otázku naléhavého právního zájmu vyřešil způsobem porušujícím zásadu dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud podotýká, že nárok na instanční přezkum v civilních věcech nespadá mezi ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Procesní předpisy (občanský soudní řád) umožňují, aby odvolací soud, pokud vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně. Odvolací soud je omezen pouze tím, že nemůže důkazy provedené soudem prvního stupně hodnotit jinak, aniž by je sám nově provedl nebo zopakoval. To se ovšem v dané věci nestalo, neboť odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které doplnil o důkazy uvedené v odůvodnění (spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 7 C 131/2005), z nichž posléze dovodil výše uvedené právní závěry.
Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na žalobě na určení na straně stěžovatele, vychází závěr odvolacího soudu ze skutečnosti, že stěžovatel nebyl k podání žaloby na určení vůbec aktivně legitimován, a proto nemůže mít ani naléhavý právní zájem na určení. Svůj názor přitom opřel o judikaturou podložené závěry, proti nimž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska rovněž žádné výhrady.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu