ECLI:CZ:US:2015:2.US.2828.14.1
sp. zn. II. ÚS 2828/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Krula, zastoupeného Mgr. Janem Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 17 Co 449/2013-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 21. 8. 2014 a doplněnou podáními ze dnů 25. 9. 2014, 20. 10. 2014 a 28. 11. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu se podává, že jím krajský soud podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 9. 2012, č. j. 12 C 70/2012-16, kterým okresní soud odmítl jako opožděné podle ustanovení §208 odst. 1 o. s. ř. odvolání stěžovatele ze dne 28. 8. 2012, směřující proti usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2012, č. j. 12 C 70/2012-4, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a rovněž byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení právního zástupce.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel jejím podáním domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodováno o jeho odvolání, které směřovalo proti usnesení okresního soudu, na jehož základě bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání proti usnesení téhož soudu týkající se jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, a to aniž by uplatnil své právo podat dovolání k Nejvyššímu soudu, přestože o něm byl v usnesení krajského soudu náležitým způsobem poučen. Ačkoliv stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil listinu ze dne 5. 8. 2014, označenou jako "Dovolání", jímž se domáhal, "aby Nejvyšší soud podle §237 o. s. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 17 Co 449/2013-37, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení", z informací poskytnutých Ústavnímu soudu Okresním soudem v Třebíči vyplývá, že okresní soud ani ke dni 6. 1. 2015 v rejstříku ke sp. zn. 12 C 70/2012 žádné dovolání či jemu obdobné podání stěžovatele neevidoval.
Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu totiž zřetelně vyplývá, že dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudních poplatků (srov. např. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, dostupná na http://www.nsoud.cz).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj