ECLI:CZ:US:2019:2.US.2847.19.1
sp. zn. II. ÚS 2847/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem, se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2019 č. j. 17 Co 123/2019-346 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. prosince 2018 č. j. 28 P 67/2016-283, s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rodinný život a právo na péči o děti podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. prosince 2018 č. j. 28 P 67/2016-283 bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilého syna stěžovatele (dále jen "nezletilý") pro dobu do a po rozvodu manželství tak, že Obvodní soud pro Prahu 3 vyhověl návrhu matky nezletilého a svěřil nezletilého do její výhradní péče. Stěžovateli (otci nezletilého) uložil povinnost platit na výživu nezletilého měsíčně částku ve výši 700 EUR a dále vyloučil řízení o úpravě styku k samostatnému řízení a projednání (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení České republiky a účastníků řízení. Stěžovatel proti rozsudku Obvodního osudu pro Prahu 3 podal včasné odvolání k Městskému soudu v Praze pro vnitřní rozpornost odůvodnění a pro nesouhlas se skutkovými a právními závěry. Městský soud v Praze jako odvolací soud napadený rozsudek rozsudkem ze dne 30. května 2019 ve výroku I. o svěření nezletilého do péče matky a výroku II. o uložení vyživovací povinnosti stěžovateli potvrdil, odvolání stěžovatele do výroku V. odmítl a dále změnil výrok III. a IV. z důvodu chybného výpočtu a výrok VI. a VII. změnil tak, že se o nich nerozhoduje.
3. Odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování listinami, výslechem rodičů, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie - klinická psychologie, a pohovorem s nezletilým. Vyšel ze zjištění, že rodiče uzavřeli manželství 26. 7. 2014, nezletilý se narodil v Německu, kde rodina žila. V důsledku manželského rozvratu matka s nezletilým opustila společnou domácnost, vrátila se do České republiky, rodiče praktikovali střídavou výchovu nezletilého, ve čtrnáctidenních cyklech. Nezletilý navštěvoval od ledna 2016 Evropskou školku v K., od září 2016 navštěvoval také Mateřskou školu P. U nezletilého při nástupu do německé mateřské školy absentovala znalost němčiny, v domácím prostředí probíhala komunikace v českém jazyce, postupně si němčinu začal osvojovat, Evropská škola v K. neměla výhrady k tomu, aby nastoupil do prvního ročníku (základní školy), němčinu stále ovládá méně než češtinu. Přesuny mezi mateřskými školami pro něj byly náročné z důvodu odlišného jazyka, odlišných pravidel a denních režimů. Nezletilý zahájil školní docházku v září 2018 v základní škole v P., na základě vydaného předběžného opatření, neboť rodiče nebyli schopni dosáhnout dohody. Obvodní soud dospěl k závěru, že oba rodiče jsou pro nezletilého zodpovědnými a způsobilými vychovateli, mezi rodiči a nezletilým jsou pozitivní vztahy, zachované dobré citové vazby, v obecné rovině by připadala v úvahu střídavá péče rodičů, v této konkrétní věci však není možná, neboť každý z rodičů žije v jiné zemi a žádný z nich na tom nehodlá nic měnit, tedy jsou zde objektivní okolnosti, které střídavou výchovu vylučují. Za tohoto stavu věci dovodil, že v nejlepším zájmu nezletilého je v současné době péče matky spojená se zahájením školní docházky v mateřském jazyce. Odvolací soud vyšel i z toho, že kolizní opatrovník nezletilého navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Odkazoval rovněž na závěry znaleckého posudku, z nichž vyplynulo doporučení, aby nezletilý zahájil školní docházku v českém jazyce u matky, kterou preferuje. Dalším důvodem je i nespokojenost nezletilého se střídavou výchovou, kterou projevil už při střídání v rámci mateřských škol, k níž velkým dílem přispělo časté cestování na poměrně velké vzdálenosti. Podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že oba rodiče jsou pro nezletilého vhodní vychovatelé, oba mají k nezletilému kladný a vřelý vztah a on k nim, oba rodiče jsou ochotni a také schopni poskytnout nezletilému vše potřebné, problém spočívá v tom, že každý z rodičů na potřeby nezletilého nahlíží z různého úhlu pohledu. Zatímco matka sleduje především citový a psychický vývoj nezletilého a snaží se mu ulehčit situaci spojenou s rozchodem rodičů a s nástupem do základní školy, otec směřuje hlavně k tomu, získat pro nezletilého co nejlepší vzdělání a zastává názor, že není třeba nezletilému životní situaci ulehčovat, neboť překonávání překážek vede k lepšímu výkonu. Podle odvolacího soudu ani argumentace stěžovatele, že soud prvního stupně ve věci neměl rozhodovat a věc měla být postoupena německému soudu, není namístě. Stěžovatel tuto argumentaci před soudem prvního stupně včas nepoužil a příslušnost českého soudu přijal ve smyslu čl. 12 Nařízení rady ES č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Odvolání otce proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně o vyloučení řízení o úpravě styk k samostatnému projednání a rozhodnutí bylo odmítnuto, neboť proti tomuto rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, není odvolání přípustné.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v řízení nepostupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu a porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy dosud ve věci rozhodovaly podle názoru opatrovníka a opřely se pouze o vybrané teze podané ve znaleckém posudku, výpovědi soudní znalkyně před soudem považuje za vnitřně rozporné a povrchní. K tomu zejména uvádí, že na jednu stranu bylo soudní znalkyní Alenou Michalovou konstatováno, že mezi nezletilým a oběma jeho rodiči (stěžovatelem i vedlejší účastnicí) je velmi silné citové pouto, a proto doporučuje co nejrozšířenější styk nezletilého s tím z rodičů, kterému nebude nezletilý svěřen do péče, avšak současně označila za adekvátní rozsah styku jeden víkend za měsíc. Stěžovatel dále podotýká, že obecné soudy při svém rozhodování nikterak nezohlednily zcela zásadní skutečnost, že nezletilý pobýval v souhrnu polovinu školního roku 2017/2018 výhradně se stěžovatelem v K., přičemž tato odluka nezletilého od matky ho nikterak negativně neovlivnila. Stěžovatel dále podotýká, že obecné soudy rovněž nepřihlédly ani ke skutečnosti, že se matka nezletilého svévolně odstěhovala s nezletilým do České republiky. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nepřihlédly ani ke skutečnosti, že matka cíleně a bez objektivního důvodu omezuje právo stěžovatele na styk s nezletilým, zejména prostřednictvím opakovaných návrhů na nařízení předběžných opatření ve věci styku nezletilého se stěžovatelem v rozsahu menším, než byl rozsah styku dosud probíhajícího, vytrhává nezletilého z rodinného prostředí a domova v německém K. a zamezuje nezletilému v rozvoji německého jazyka, čímž záměrně eliminuje možnost návratu nezletilého zpět do K.
5. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že obecné soudy se při rozhodování zabývaly zejména zhodnocením vhodnosti bilingválního studia pro nezletilého namísto nalézání odpovědi na otázku, do péče kterého z rodičů má být nezletilý svěřen tak, aby byl sledován jeho nejlepší zájem, tj. předně rovnocenný kontakt s oběma rodiči, zachování sociálních vazeb v místě původního bydliště, možnosti osobního rozvoje a vzdělání a ekonomické zázemí. K tomu stěžovatel doplňuje, že tyto závěry obecných soudů ohledně bilingvního vzdělávání byly učiněny nikoliv na základě důkladného zkoumání a prokazování skutečného stavu, navíc podle něj obecné soudy ignorovaly závěry nejnovějších studií světových odborníků o porozvodové péči o děti a důležitost otce. Stěžovatel opakuje námitku vůči nedostatečnému zkoumání pravomoci a příslušnosti českého soudu.
6. Stěžovatel dále důrazně upozorňuje, že minimalizace styku nezletilého se stěžovatelem může mít zásadní negativní a nevratný vliv na psychiku nezletilého a též nepochybně i negativní dopady na osobní vztah nezletilého a stěžovatele jako otce a syna, když je stěžovateli v podstatě fakticky a bez závažného důvodu zamezeno vykonávat roli otce a mužského vzoru v životě nezletilého.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě, neboť soudní rozhodování v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nicméně nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout.
11. Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Také podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález sp. zn. I. 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či nález sp. zn. IV. S 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 15, a další judikatura Ústavního soudu v citovaných dvou nálezech zmíněná; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]; byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14, bod 67]. Právě zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je přitom základním kamenem rozhodování o svěření dítěte do péče; byť je třeba zvažovat i jiné oprávněné zájmy.
12. Obecné principy týkající se svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů, včetně posouzení případnosti střídavé péče v konkrétním případě, Ústavní soud blíže shrnul například v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629). V jeho bodu 38 uvedl: "Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje relevantní kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče (zároveň s nastavením adekvátního styku druhého rodiče s dítětem). V případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů."
13. Ústavní soud tedy střídavou péči nechápe jako automatické řešení péče o dítě po rozchodu rodičů, které se musí uplatnit ve všech případech. Nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí je mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte.
14. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí odporovala nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte. Obecné soudy se naopak otázkou nejlepšího zájmu nezletilého podrobně zabývaly a shledaly, že mu lépe odpovídá, bude-li nezletilý svěřen do péče matky a stěžovateli stanoven široký styk s ním. To odůvodnily potřebami nezletilého, kombinací jeho nižšího věku a velkou vzdáleností mezi bydlišti rodičů spojenou s dvojjazyčným vzděláváním. Obecné soudy přihlédly i k přání dítěte a jeho preferencím. Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů o nevhodnosti svěření nezletilého do střídavé péče rodičů za protiústavní; stejně jako jejich rozhodnutí o svěření dítěte do péče matky.
15. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla porušena stěžovatelova rodičovská práva, střídavá péče o nezletilého byla zvažována, ale nebyla shledána v souladu s jeho nejlepším zájmem, který musel být uvážen jako přední hledisko; tuto úvahu přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily. Nelze tak uvažovat ani o diskriminaci stěžovatele; oba rodiče nezletilého byli ve vztahu k němu hodnoceni jako rodiče, nikoliv jako matka (žena) a otec (muž). Zároveň je třeba poznamenat, že napadená rozhodnutí nezakládají režim péče o nezletilé dítě stěžovatele platný jednou provždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž může nastat situace, že zájmům nezletilého bude nejvíce odpovídat rozšíření výchovného působení a péče stěžovatele o něj. Samozřejmě také nelze vyloučit změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18).
16. Stěžovatelovy námitky k otázce příslušnosti českého soudu jsou otázkou interpretace podústavního práva, s níž se soudy náležitě vypořádaly. Ústavní soud neshledal důvod, aby do jejich závěrů v tomto směru zasáhl. Ústavním soud též v této fázi řízení nemohl nijak přezkoumávat aktuální stav soudní úpravy styku otce s nezletilým, neboť ústavní stížností byla napadena rozhodnutí, která tuto otázku neupravují. Ústavní soud však poznamenává, že by považoval za vhodnější, aby byla otázka styku s dítětem vyřešena současně s rozhodnutím o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů v případě, že je otázka styku mezi rodiči sporná.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími městského a obvodního soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu