ECLI:CZ:US:2015:2.US.2852.15.1
sp. zn. II. ÚS 2852/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2015, č. j. 70 Nt 403/2015-52, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. 9 To 215/2015, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatel má podle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu nárok na obhajobu za odměnu sníženou o 75%. Soud prvního stupně sice uznal, že stěžovatel je zcela nemajetný, zároveň ale poukázal na skutečnost, že si tuto situaci zapříčinil sám pácháním trestné činnosti a nejsou zde skutečnosti, které by mu po výkonu trestu bránily v možnosti nalézt si odpovídající zaměstnání. Podobně krajský soud jako soud stížnostní uznal, že současná majetková situace obviněného je zhoršená, což je dáno tím, že vykonává trest odnětí svobody delšího trvání, má ztíženou možnost výdělku, řadu závazků, avšak je také zřejmé, že u obviněného není objektivně dán dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, není živitelem mnohačetné rodiny, není mladistvý, který ještě nemůže vykonávat zaměstnání, a není ani osobou ve vyšším věku tělesně a zdravotně indisponovanou k dosažení příjmů. S ohledem na produktivní věk obviněného, a s tím spojenou pracovní způsobilost, tak lze v budoucnu očekávat, že bude schopen ze svých výdělků, případně příjmů, které si obstará, tyto náklady hradit. Nadto soud doplnil, že samotný výkon trestu (jakožto přímý důsledek jeho trestné činnosti) nelze považovat za zákonný důvod pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, neboť by bylo v příkrém rozporu se zásadami morálky, aby veškeré náklady obhajoby obviněného nesl stát, resp. daňoví poplatníci.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že se jeví jako nesporné, že není schopen hradit si náklady obhajoby a splňuje tedy kritéria ustanovení §33 odst. 2, věta první trestního řádu, a přesto mu nebyl plné míře nárok na bezplatnou obhajobu přiznán. Nadto dodává, že není nijak jisté, že si bude moci po výkonu trestu obstarat odpovídající zaměstnání, kdy situace v naší společnosti spíše vede k závěru, že to bude velmi obtížné. Zároveň zpochybňuje závěr soudů, že si tuto situaci zavinil sám tím, že páchal trestnou činnost, protože pokud by tento argument byl uplatňován obecně, tak by inkriminované ustanovení trestního řádu postrádalo smysl.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud nejprve připomíná, že právo na obhajobu ve své judikatuře považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 odst. 1 Ústavy [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43); všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Součástí tohoto práva je přitom i právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, resp. při prokázání této nemajetnosti je soud povinen rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného. Stát, má-li zajistit uvedená ústavně zaručená práva, musí proto v trestním řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)].
6. Podmínky pro přiznání práva obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu upravuje ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu, přičemž otázka jeho interpretace a následné aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci představuje podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, však vykazuje zjevně restriktivní přístup, což je ostatně i logické z povahy věci, neboť se jedná o určitou výjimku z obecného pravidla (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 1936/13). Ústavní soud rovněž připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces vybočující z ústavního rámce. K vyhovění ústavní stížnosti proto v těchto případech nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, pro něž by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí se dostatečně podává, že se soudy obou stupňů nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a řádně vyložily, proč (na základě jakých skutečností) jej shledaly pouze částečně důvodným. V jejich rozhodnutí přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze naopak považovat za stručnou polemiku s vyřčenými právními (a taktéž skutkovými) závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
8. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
9. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu