ECLI:CZ:US:2020:2.US.2860.19.1
sp. zn. II. ÚS 2860/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana Adama II., knížete z a na Lichtenštejnu a nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncp 77/2019-78 ze dne 21. 5. 2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, státního podniku Lesy České republiky, sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a státního podniku Balmed Praha, sídlem Lysolajské údolí 15/53, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 1 čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu v Kolíně sp. zn. 19 C 318/2018, stěžovatelé podali u uvedeného soudu (a u mnoha dalších soudů po celé republice) vůči celkem devíti žalovaným žalobu na vyklizení a na určení vlastnického práva k nemovitostem. Jeho Jasnost kníže Jan Adam II. (první stěžovatel) je hlavou státu Lichtenštejnského knížectví, nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung (druhá stěžovatelka) je zvláštním fondem spravujícím jeho majetek.
3. Okresní soud v Kolíně předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Podle vrchního soudu na věc nedopadá §9 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, neboť předmětem žaloby je soukromý majetek a stěžovatelé nevystupují jménem Lichtenštejnského knížectví, ale jako soukromé osoby.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé považují argumentaci vrchního soudu za vadnou, neboť (mimo jiné) otázka, v jakém postavení v řízení vystupují, údajně není pro posouzení věcné příslušnosti relevantní. V důsledku údajně chybné a navíc nedostatečné argumentace vrchního soudu stěžovatelé s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 shledávají v napadeném usnesení porušení svých základních práv.
5. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
6. Vrchní soud v Praze odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
7. Státní pozemkový úřad sdělil, že ústavní stížnost shledává nepřípustnou, neboť napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci samé. Dle vedlejšího účastníka dále napadeným rozhodnutím ani průběhem řízení, které mu předcházelo, nebylo zasaženo do práv a svobod stěžovatelů. Rozhodnutí bylo údajně řádně odůvodněno a jsou z něj seznatelné úvahy, které k němu vrchní soud vedly. Dále vedlejší účastník poukazuje na to, že to byli sami stěžovatelé, kteří žaloby podali u okresních soudů, vrchní soud tak jen přisvědčil jejich vlastnímu názoru. Vedlejší účastník také argumentuje, že není dána žádná z výjimek dle §9 odst. 2 občanského soudního řádu.
8. Státní podnik Lesy České republiky také poukazuje na skutečnost, že sami stěžovatelé své žaloby podali u okresního soudu. Stěžovatelé navíc v průběhu řízení nikterak věcnou příslušnost okresních soudů nezpochybňovali, nyní tak brojí ústavní stížností proti své vlastní volbě. Vedlejší účastník také podrobně vysvětluje, proč oba stěžovatelé ve sporu před obecnými soudy vystupují v pozici subjektu soukromého práva.
9. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy prvně uvedlo, že vrchní soud postupoval v rámci svých pravomocí. Nelze pak údajně ponechat stranou, že stěžovatelé sami směřovali žalobu okresnímu soudu, čímž deklarovali, že vystupují jako soukromé osoby. Zpochybnění této skutečnosti lze podle vedlejšího účastníka považovat za nevěrohodné a nedostatečné. Stejně tak se stěžovatelé dobrovolně podřídili pravomoci českých soudů, nelze tedy nyní namítat, že by bylo urážkou prvního stěžovatele jej této pravomoci podřídit.
10. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se taktéž zabýval postavením stěžovatelů a stejně jako další vedlejší účastnici uzavřel, že vystupují jako soukromé osoby.
11. Státní podnik Balmed Praha podal vyjádření bez zastoupení advokátem, Ústavní soud proto k tomuto podání, které je nicméně takřka totožné s vyjádřením Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nepřihlížel.
12. V reakci na vyjádření se stěžovatelé zaměřili zejména na postavení a imunity hlav státu z hlediska mezinárodního práva.
13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná.
14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že na hlavu státu je v mezinárodním právu tradičně pohlíženo jako na osobní ztělesnění státu samotného, přičemž by bylo "urážkou důstojnosti a suverenity státu, kterou hlava státu ztělesňuje, a porušení zásady suverénní rovnosti státu podřídit hlavu státu pravomoci soudů jiného státu, ať již ohledně jejího jednání učiněného v souvislosti s výkonem úřadu nebo jejího jednání soukromého". Z toho by se mohlo zdát, že zpochybňují vůbec pravomoc soudů v České republice včetně Ústavního soudu v jejich věcech rozhodovat. Ústavní soud přesto nepovažuje za nezbytné zabývat se na tomto místě podrobněji tím, v jakém postavení stěžovatelé vystupují a zda se mohou, nebo nemohou v souladu s mezinárodním právem vůbec imunity v tomto typu řízení domáhat. Ať by tomu totiž bylo jakkoli, podáním ústavní stížnosti stěžovatelé požádali Ústavní soud, aby v jejich věci rozhodl, a výslovně tak vyjádřili přání se pravomoci Ústavního soudu podřídit, přičemž jim ani nic nebránilo vzít ústavní stížnost kdykoli do okamžiku závěrečné porady zpět (§77 zákona o Ústavním soudu).
15. Smyslem jurisdikční imunity je obvykle ochrana státu, ať už jde o imunitu státu, imunitu hlavy státu či imunitu diplomatickou. Je tedy zásadně přímo na státu, nikoli na konkrétní imunitou chráněné osobě, zda se imunity vzdá. U hlav států je však situace specifická tím, že obvykle představuje nejvyšší autoritu v zemi, z čehož bývá někdy dovozováno, že hlava státu je oprávněna se imunity vlastním jednáním vzdát (viz např. rozbor názorů zachycený ve třetí zprávě k imunitě státních představitelů vůči zahraničnímu trestnímu řízení připravenou zvláštním zpravodajem Komise pro mezinárodní právo Romanem Anatolevičem Kolodkinem ze dne 24. 5. 2011, UN Doc. A/CN.4/646, odst. 34 a násl.). Ústavní soud se s tímto názorem zásadně ztotožňuje s tím, že závěr o vzdání se imunity by mohl být přehodnocen, pokud by se Lichtenštejnské knížectví imunity dovolalo k tomu oprávněnou autoritou.
16. Projednáním ústavní stížnosti tedy Ústavní soud postupuje v souladu s výslovným přáním prvního stěžovatele jakožto lichtenštejnské hlavy státu a nijak nezasahuje do suverenity Lichtenštejnského knížectví. Zároveň je ovšem potřeba uvést, že akceptují-li stěžovatelé pravomoc Ústavního soudu, má to v souladu s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky za následek, že v samotném řízení nemají oproti ostatním účastníkům nikterak privilegované postavení.
17. Vzhledem k tomu, že první stěžovatel je hlavou suverénního státu, nabízí se otázka, zda se vůbec může ústavní stížností domáhat ochrany základních práv. Ústavní soud ohledně možnosti státu, respektive jeho orgánů a složek, podat ústavní stížnost vychází z principu, že vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci nemůže být nositelem základních práv a svobod. Správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, tak kupříkladu není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu (stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999).
18. Naproti tomu v případech, kdy stát (respektive jeho orgán) ve věci nevystupuje v mocenském, vrchnostenském postavení (tedy jako nositel veřejné moci), může být dle judikatury Ústavního soudu nositelem základních práv a svobod a tím i legitimován k podání ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2209/15 ze dne 6. 2. 2018). Jestliže stát jedná v roli soukromé osoby, je mu ochrana jeho základních práv v judikatuře Ústavního soudu garantována jako u kteréhokoli jiného účastníka řízení.
19. Postavení cizích států a jeho orgánů je v tomto směru samozřejmě specifické. Orgány cizího státu totiž v této souvislosti vůbec nelze považovat za orgány veřejné moci, neboť z hlediska českého ústavního pořádku jim veřejná moc nenáleží (což samo o sobě nevylučuje - ale pochopitelně ani nepředpokládá - že můžou být nositeli veřejné moci jiného státu a že i třeba právě z této pozice v České republice vystupují). Nositeli veřejné moci mohou na území České republiky zásadně být jen orgány českého státu, jelikož právě tato skutečnost je definičním prvkem české svrchovanosti, jak je zakotvena v čl. 1 odst. 1 Ústavy. To platí tím spíše za situace, kdy žalovanou v řízení před soudy je i Česká republika. Ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy vylučuje, aby na území České republiky jiný stát vystupoval vůči českému státu ve vrchnostenském postavení. Ať už tedy stěžovatelé vystupují v řízení před českými soudy čistě v rámci své soukromoprávní činnosti, či nikoli, je vyloučeno, aby v něm vystupovali z hlediska českého ústavního pořádku jako orgány veřejné moci. Jsou proto v souladu s výše zmíněnou judikaturou oprávněni podat ústavní stížnost.
20. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, ústavní stížností lze zásadně napadnout jen rozhodnutí konečná a meritorní. Z tohoto přístupu nicméně Ústavní soud dovodil určité výjimky, mezi které patří i přezkoumávání rozhodnutí o věcné příslušnosti (viz k tomu nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010).
21. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. Ačkoli Ústavní soud již v minulosti shledal porušení ústavně zaručených práv v rozhodnutí o věcné příslušnosti, děje se tak zcela výjimečně, a to v případech zjevného, extrémního pochybení při výkladu podústavního práva či v absenci odpovídajícího odůvodnění předmětného rozhodnutí. Pravidla věcné příslušnosti civilních soudů jsou totiž zakotvena primárně v občanském soudním řádu, tedy v podústavním předpise, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu.
23. V nyní posuzované věci Ústavní soud zmíněné extrémní pochybení v rozhodnutí vrchního soudu neshledal, přičemž toto rozhodnutí je také - byť stručně - odůvodněno, a lze z něj tedy pochopit, na základě čeho vrchní soud dospěl k závěru o věcné příslušnosti okresních soudů. Lze poznamenat, že to byli sami stěžovatelé, kteří podali své žaloby k okresním soudům, vrchní soud jim tedy fakticky dal zapravdu. Jakkoli tato skutečnost nemá vliv na samotné určení věcné příslušnosti, oslabuje tvrzení stěžovatelů, že k porušení jejich práv došlo nedostatečným odůvodněním napadeného rozhodnutí.
24. Ústavní soud závěrem poznamenává, že se nemusel podrobněji zabývat otázkou imunity hlav států z hlediska mezinárodního práva, neboť z pohledu mezinárodního práva je otázka věcné, místní i funkční příslušnosti vnitrostátních soudů irelevantní. Jako sporná může za určitých okolností vyvstat otázka pravomoci vnitrostátních soudů, nikoli to - a v tom tkví jádro ústavní stížnosti, neboť stěžovatelé si zjevně sami přejí, aby české soudy jejich žalobu projednaly - který vnitrostátní soud konkrétně bude při existenci pravomoci dle vnitrostátního práva spor rozhodovat.
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu