ECLI:CZ:US:2009:2.US.2867.08.1
sp. zn. II. ÚS 2867/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2008 č. j. 2 To 104/2008-52 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2008 č. j. 3 Nt 111/2008-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými bylo rozhodováno o předběžné vazbě. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, odst. 4, čl. 40 odst. 3 Listiny a dále čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 Charty základních práv a svobod EU (dále jen "Charta"), a to ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 10 Ústavy.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt 111/2008, bylo zjištěno následující:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2008 č. j. 3 Nt 111/2008-35 byl stěžovatel podle ustanovení §410 tr. ř., ve spojení s §396 odst. 1 tr .ř., vzat do předběžné vazby. Toto rozhodnutí bylo vydáno na návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 2. 10. 2008 č. j. 3 KZV 59/2008 s odkazem na vydaný evropský zatýkací rozkaz Státního zastupitelství při Zemském soudu v Salzburgu ze dne 22. 9. 2008 ve věci vedené pod č. 9ST 293/08V (pro trestný čin krádeže vloupáním podle §412 odst. 2 trestního řádu Rakouské republiky, za což stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výši až 10 let). Usnesení bylo odůvodněno tím, že stěžovatel, který je státním příslušníkem USA, má sice v České republice trvalý pobyt, ale pravidelně cestuje do evropských zemí. Protože je dle výpovědí spolupachatelů důvodně podezřelý ze spáchání uvedené závažné trestné činnosti, kterou ale popírá, je zde důvodná obava, že by se trestnímu stíhání vyhýbal, opustil by Českou republiku a byl by pro justiční orgány Rakouské republiky nedosažitelný.
Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 10. 2008 č. j. 2 To 104/2008-52 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Dospěl k přesvědčení, že napadené rozhodnutí je věcně správné a zákonné. Zcela odmítl stížnostní námitku, že krajský soud neměl dostatek podkladů pro své rozhodnutí, když z evropského zatýkacího rozkazu, který Česká republika uznává i v němčině, dostatečně vyplývají skutečnosti, na něž stěžovatel nenachází odpovědi, a to zejména kdo, proč a kam žádá vydat zadrženého k trestnímu stíhání. Na nezbytnosti omezení zadrženého na svobodě předběžnou vazbou nemůže nic změnit neprokázaný údaj, že se zdržuje v České republice od roku 1991 a přebírá zde poštu. Překážkou nemůže být ani nezadatelné právo cestovat po světě, neboť je důvodně podezřelý ze spáchání trestné činnosti s velmi závažným důsledkem.
V ústavní stížnosti proti oběma uvedeným usnesením stěžovatel soudům v podstatě vytýká, že dospěly k rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby, aniž by pro takový postup byly naplněny zákonné podmínky, jinými slovy, učinily tak na základě evropského zatýkacího rozkazu (dále jen "EZR"), který nesplňoval materiální předpoklady pro jeho vydání. Dle stěžovatele se na jeho případ použijí ustanovení §§403 až 422 tr. ř., přičemž nebyla splněna podmínka §404 odst. 2 tr. ř., že EZR může vydat justiční orgán členského státu proti osobě, která se zdržuje v jiném členském státě, je-li třeba vyžádat její předání za účelem trestního stíhání ... Jak totiž vyplývá z EZR i z faxové zprávy Policejního prezidia ČR ze dne 25. 9. 2008, stěžovatel je toliko podezřelý ze spáchání trestného činu. Nadto mu EZR i příslušná poučení nebyla přeložena do jazyka českého, aby mu mohl porozumět a v rámci toho připravit svou obhajobu. Stížnostní soud se v tomto směru jeho námitkami nezabýval, když pouze odkázal na rámcové rozhodnutí Rady EU, z něhož vyplývá závazek ČR vůči Rakouské republice uznávat EZR i v německém jazyce. Postup obou soudů označuje za zjevnou libovůli.
Nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že u něj nebyly naplněny ani zákonné předpoklady pro uvalení předběžné vazby ve smyslu §396 tr. ř., neboť podezření kohokoli ze spáchání trestného činu, aniž by byly zjištěny další relevantní důvody, nemůže samo o sobě stačit pro uvalení předběžné vazby z útěkového důvodu. Podotýká, že má na území České republiky trvalé bydliště a pravidelně přebírá korespondenci. Skutečnost, že je občanem USA a může se v rámci příslušných dokladů volně pohybovat v Schengenském systému, dle něj sama o sobě neodůvodňuje postup dle §396 tr. ř. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudního dvora.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že v době rozhodování měl mj. k dispozici kopii EZR v německém jazyce, obsah této písemnosti však nepotřeboval přetlumočit. Vyplynulo z něj, že stěžovatel je sice podezřelý ze spáchání uvedených zločinů, ale bylo požádáno o jeho zatčení a předání právě za účelem trestního stíhání. Bylo zřejmé, že je stíhán pro trestný čin, za který může být odsouzen k trestu odnětí svobody do 10 roků. Proto byly dány materiální předpoklady pro vydání EZR. Pokud je v Rakousku trestně stíhán, v České republice sice má trvalé bydliště, ale jak sám uvedl, pravidelně cestuje po Evropě, navíc je občanem USA, je zde důvodná obava, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že je přesvědčen, že se vypořádal dostatečným způsobem se všemi relevantními stížnostními námitkami. Dle něj EZR splňoval zákonné náležitosti, proto ani nové námitky stěžovatele v tomto směru nepovažuje za právně relevantní.
V replice na vyjádření účastníků stěžovatel setrval na všech námitkách uvedených v ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí i obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelovým námitkám je nutné v prvé řadě odkázat na povahu řízení o předání z České republiky do jiného členského státu na základě EZR - zejména na povahu fáze předběžného šetření a charakter předběžné vazby.
Řízení o předání z České republiky do ciziny na základě EZR je trestním řádem koncipováno jako řízení členité, tj. dělící se do více fází. První fází je již zmíněné předběžné šetření (§409 tr. ř.), které je ukončeno podáním návrhu státního zástupce na předání do ciziny. Dalšími fázemi je rozhodování soudu o tomto návrhu (§411 tr. ř.) a samotná realizace předání (§416 tr. ř.).
Každá fáze řízení o předání do ciziny má svou vlastní povahu a účel, lišící se od jiných stádií. Pokud jde o předběžné šetření, jeho účelem je zejména zjištění podmínek pro předání na základě EZR. Institutem, který je začleněn do trestního řádu v souvislosti s předběžným šetřením (a který se obvykle časově kryje s předběžným šetřením a pokračuje po podání návrhu státním zástupcem soudu na rozhodnutí o předání až do vlastního rozhodnutí soudu o předání), je "předběžná vazba" (§410 tr. ř., §395 a §396 tr. ř.). Smyslem jejího zakotvení je především realizace povinnosti dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. V tomto směru pak lze hovořit - nahlíženo z obecnějšího pohledu na předávací řízení jako na celek - že smyslem institutu předání je nejen povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu, jsou-li splněny jeho podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout. Na tyto účely navazuje i vnitrostátní úprava řízení o předání do ciziny, která vychází ze specifičnosti tohoto řízení; v dané věci se jedná o institut předběžné vazby, jehož interpretace a aplikace je z pohledu ústavní konformity předmětem přezkumu Ústavního soudu.
V usnesení ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 437/06 ( viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 42, č. 10, str. 527) Ústavní soud vyslovil, že "v případě předběžné vazby se jedná o vazbu před vlastním rozhodnutím soudu o vydání, čemuž odpovídá i její právní konstrukce. Pro vzetí do vazby musí být splněna toliko podmínka, že zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde; to je také jediný důvod k vzetí do vazby". Soud, rozhodující o předběžné vazbě, tak nutně zkoumá toliko skutečnosti, které odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde, a nikoli další skutečnosti, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o jejím vydání do ciziny.
Uvedeným podmínkám napadená usnesení Krajského soudu v Ostravě i Vrchního soudu v Olomouci dostála. Existenci vazebního důvodu ve smyslu ustanovení §396 odst. 1 tr. ř. oba soudy řádně odůvodnily. Jejich skutková zjištění v tomto směru odpovídají obsahu spisového materiálu, z něhož lze dovodit, že stěžovatel je státním občanem USA s trvalým pobytem na území ČR od r. 1991, na adrese trvalého pobytu se ovšem pravidelně nezdržuje ani zde nepracuje (při výslechu u Krajského soudu v Ostravě před vzetím do vazby uvedl, že v ČR nepracoval a žil ze svých úspor; zdrojem jeho prostředků také měla být práce u jeho strýce ve starožitnictví v Kolíně, u něhož v průběhu této doby asi 2 - 3 roky pobýval) a jak sám uvedl, cestuje po evropských zemích. Tyto skutečnosti ve spojení s důvodným podezřením ze spáchání velmi závažné trestné činnosti na území Rakouska, za níž mu hrozí trest odnětí svobody až na 10 let, kterou přes výpovědi spolupachatelů zcela popírá, odůvodňují obavu, že by mohl Českou republiku opustit, aby se trestnímu stíhání vyhnul a aby byl pro justiční orgány Rakouské republiky nedosažitelný.
Ústavní soud proto usuzuje, že závěr obecných soudů o existenci skutečností, odůvodňujících obavu z útěku stěžovatele, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudního dvora, z níž dovozuje, že jako občan USA se může v rámci příslušných dokladů volně pohybovat v Schengenském systému, a tato skutečnost nezakládá sama o sobě odůvodnění předběžné vazby, Ústavní soud jeho zaručené právo cestovat po evropských zemích nezpochybňuje. Jeho cestování po Evropě také nebylo, jak je uvedeno výše, jediným důvodem pro uvalení předběžné vazby.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že EZR, na jehož základě byl stěžovatel omezen na svobodě předběžnou vazbou, nesplňuje materiální předpoklady jeho vydání (z jeho obsahu údajně nevyplývá, zda je vůbec v Rakouské republice trestně stíhán). Odkazuje přitom na ustanovení §404 odst. 2 tr. ř., podle něhož EZR může vydat justiční orgán členského státu (dále jen "vyžadující stát") proti osobě, která se zdržuje v jiném členském státě (dále jen "předávající stát"), je-li třeba vyžádat její předání za účelem trestního stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s omezením svobody.
Ten, kdo je předmětem předávací procedury na základě EZR, je trestním řádem ve shora citovaném ustanovení označován osobou, neboť tento termín také používá čl. 1 odst. 1 Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie o evropském zatýkacím rozkazu a postupech při předávání mezi členskými státy tak, aby pokryl rozdílnost v označování osoby, vůči níž se vede trestní řízení právními systémy členských států. Trestním stíháním jako podmínkou pro vydání EZR dle ustanovení §404 odst. 2 tr. ř. se tedy nerozumí stíhání ve smyslu §160 tr. ř., se všemi jeho důsledky, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale jde o trestní řízení vyžadujícího státu vedené podle jeho vnitrostátní úpravy, které našim orgánům nepřísluší přezkoumávat. Ty pouze ověří, zda byl splněn nezbytný předpoklad pro vydání EZR, jímž je právě pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, které bylo vydáno podle vnitrostátního trestně procesního předpisu vyžadujícího státu, a které přikazuje omezení osobní svobody. Jak vyplývá z příslušného EZR, který je součástí spisového materiálu, v projednávané věci je tímto rozhodnutím příkaz k zadržení vydaný Státním zastupitelstvím v Salzburgu dne 22. 9. 2008. V rámci předběžného šetření pak bylo vydáno prohlášení Krajského soudu v Salzburgu, že proti stěžovateli je vedeno trestní řízení pro podezření z trestných činů uvedených v EZR spolu se zárukou, že bude vrácen k případnému výkonu trestu, pokud bude uložen, do České republiky, jestliže o to požádá (viz č.l. 89 - 90 spisového materiálu).
Konečně se nelze ztotožnit ani s námitkou, že EZR nebyl stěžovateli přeložen do českého jazyka, čímž byl zkrácen na svém právu na obhajobu. Účelem EZR jako rozhodnutí justičního orgánu jednoho členského státu je zadržení osoby v jiném členském státě a její předání vyžadujícímu státu. EZR není určen pro osobu, jejíž předání je žádáno, ani se této osobě nedoručuje. Vyžádaná osoba je toliko s obsahem EZR v rámci zadržení nebo předběžného šetření seznámena (srov. §409 tr. ř.). Této povinnosti příslušné policejní orgány i soud, rozhodující o předběžné vazbě, dostály (viz protokol o výslechu stěžovatele ze dne 3. 10. 2008, č. l. 29 - 30 spisového materiálu, v němž se stěžovatel k obsahu EZR podrobně vyjadřuje). Pokud stěžovateli vadí, že příslušné orgány měly zpočátku k dispozici pouze EZR vyhotovený v němčině, k této námitce se dostatečně vyjádřil stížnostní soud, který v tomto směru odkázal na prohlášení České republiky učiněné v souladu s čl. 8 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, že uznává EZR i v německém jazyku. Zatýkací rozkaz byl ostatně v průběhu předběžného šetření předložen i v českém překladu.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává. Proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu