ECLI:CZ:US:2009:2.US.2904.08.1
sp. zn. II. ÚS 2904/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, Beethovenova 1, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Václavem Zemanem, advokátem, se sídlem Sedláčkova 11, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, č. j. 11 Co 144/2007-409, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 9. 2006, č. j. 17 C 229/98-332, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 11. 2008 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku shora uvedených rozsudků, a to s odkazem na údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě. Podle žalobního tvrzení stěžovatelky předmětné nemovitosti řádně nepřešly na stát. Jednalo se o vlastnictví Řádu německých rytířů, za jehož právního nástupce se stěžovatelka považuje, který byl po nástupu hitlerovské moci rozpuštěn a jeho majetek konfiskován a předán různým německým subjektům. Po válce byl převzat Československým státem. Řád německých rytířů se v té době domáhal vrácení majetku, avšak ten byl na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. konfiskován. Stěžovatelka tvrdila, že se tak stalo na základě správních aktů, které nebyly nikdy doručeny a trpěly formálními vadami, takže nikdy nenabyly právní moci.
Okresní soud v Bruntále žalobu zamítl. V odůvodnění jednak poukázal na to, že právní předchůdce stěžovatelky měl možnost po válce požadovat navrácení majetku podle tehdy platného restitučního zákona č. 128/1946 Sb. v zákonem stanovené lhůtě. Této možnosti nevyužil, a to samo o sobě bylo pro soud důvodem pro zamítnutí žaloby. Nezabýval se proto ani otázkou naléhavého právního zájmu na určení, kterého se stěžovatelka podanou žalobou domáhala, i když vyjádřil názor, že by o tom bylo možno pochybovat s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu č. 477/2005 Sb.
Krajský soud v Ostravě rozsudek Okresního soudu v Bruntále potvrdil. Poměrně obsáhle doplnil řízení, zejména také reagoval na tu část odvolání stěžovatelky, ve které se dovolávala rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 a ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, která jí nebyla doručeno. Šlo o rozhodnutí o stížnosti Řádu německých rytířů a národní správy jeho statků v Bruntále na rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946 a opatření téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Z těchto rozhodnutí soud zjistil, že stížnost národní správy byla odmítnuta a o stížnosti Řádu německých rytířů bylo rozhodnuto tak, že uvedené správní akty byly zrušeny. Krajský soud po zhodnocení důkazů, jimiž řízení doplnil, dospěl k závěru, že žaloba není po právu proto, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení a odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu publikovaného ve sbírce zákonů pod č. 477/2005, ze kterého v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí obsáhle cituje.
Stěžovatelka proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, které bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním nastolená otázka naléhavého právního zájmu na žalovaném určení byla otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Odkázal jednak na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se této problematiky a především na výše uvedené stanovisko Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu byla již jednou stěžovatelkou podána ústavní stížnost, která byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2047/07, ve které napadla rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2007, č. j. 11 Co 144/2007-409, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 9. 2006, č. j. 17 C 229/98-332. Tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 2047/07 pro nepřípustnost a to z toho důvodu, že současně bylo podáno dovolání. V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud uvedl, že odmítnutí ústavní stížnosti nikterak právo stěžovatele na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje, neboť byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou, i když stěžovatelka nenapadla též rozhodnutí o posledním opravném prostředku, kterým je rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, neboť takový postup by byl s ohledem na výše uvedené rozhodnutí odepřením přístupu k soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s názorem obecných soudů v posouzení naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Odvolává se na judikaturu Ústavního soudu, v níž byl vyjádřen názor, že právní kontinuita neznamená kontinuitu hodnotovou. Tento názor vyjadřuje dualismus legality a legitimity a v tom vidí nebezpečí, protože prý připouští možnost úplného oddělení obou zásad a tím i možnost různých výkladů v rozhodovací praxi, neboť soudy by měly podle této teorie přiřazovat hodnotovou orientaci zákonů až ex post, tj. na základě výkladu soudů. Poukazuje na to, že obecné soudy v napadených rozhodnutích zcela ignorovaly požadavek Ústavního soudu, aby minulé legální kroky byly posuzovány z pohledu nových hodnot, ke kterým se Česká republika přihlásila po listopadu 1989. Dále polemizuje s názory vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, jež se týkalo církevního majetku. Srovnává nález sp. zn. III. ÚS 462/98, kterým měla být vyřešena otázka vlastnictví České strany sociálně demokratické k Lidovému domu v Praze, se stanoviskem Ústavního soudu, ze kterého podle jeho názoru vyplývá, že se církevní subjekty nemohou domáhat svých práv prostřednictvím běžných právních prostředků, jakými jsou určovací žaloby. Toto stanovisko prý rozdělilo subjekty ve společnosti na ty, kterým je bez omezení dána možnost využít k ochraně svých práv všechny v českém právu dostupné prostředky, a na ty, kterým je toto právo odepřeno. Stěžovatelka dále spatřuje porušení svého základního práva na řádný proces tím, že oba obecné soudy nerespektovaly podle jejího názoru stále probíhající řízení u Nejvyššího správního soudu vedené pod sp. zn. 690/1946, neboť rozhodnutí v tomto řízení vydané jí dosud nebyla doručena. Skutečnost, že tento soud již neexistuje nemůže prý znamenat skončení řízení. Závěrem navrhuje zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Obecné soudy v souladu se zákonem i s obecnou praxí soudů dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Ochrana vlastnického práva je zakotvena v občanském zákoníku. Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Ochranou vlastnického práva je tedy žaloba na plnění a nikoli žaloba na určení. Ústavní soud ve stanovisku pléna Pl. ÚS - st. 21/05 se k této problematice vyjádřil jednoznačně. Uvedl, že tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně žalobce není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Teorie i praxe dlouhodobě a ustáleně vykládá, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí), nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.
Právní názor vyjádřený ve stanovisku Pl. ÚS - st. 22/05 nestaví do nerovného postavení církevní subjekty proti ostatním subjektům práva. V souladu s ustanovením §23 zákona o Ústavním soudu předložil druhý senát plénu Ústavního soudu k posouzení odlišný právní názor od názoru vyjádřeném v nálezu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 298/05, ve kterém bylo zaujato stanovisko, že "v žádném ze svých nálezů či stanovisek Ústavní soud nevyjádřil podporu tomu názoru, že by také zákon č. 298/1990 Sb., byl speciálním restitučním zákonem, jehož existence vylučuje pro právnické osoby v něm vyjmenované domáhat se určení svého vlastnického práva použitím předpisů obecných.". Šlo o stanovisko vyjadřující se k církevnímu majetku a je zcela v souladu se stanoviskem pléna Pl. ÚS - st. 21/05 a pouze rozvádí závěry tohoto nálezu ve vztahu ke specifickým podmínkám církevního majetku. Tato specifičnost je dána jednak tím, že část tohoto majetku byla již restituována výčtovým zákonem č. 298/1990 Sb. a jednak tím, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, má speciální ustanovení v §29, podle kterého majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Tento zákon tedy předpokládá vydání speciálního zákona, který má řešit restituci zemědělského církevního majetku. V plném rozsahu pak na tento souzený případ dopadá právní věta stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 21/05, že se "nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy".
K povaze ustanovení §29 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, se Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02, ve kterém uvedl: "Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právnických osob, které se opírá o zákonné ustanovení.".
Srovnávání souzeného případu s věcí řešenou nálezem III. ÚS 462/98 není případné. V této věci šlo o prokázání zachování kontinuity právnické osoby. Předmětem ústavní stížnosti bylo řízení vedené před obecnými soudy ohledně zápisu změn v obchodním rejstříku, jejichž provedení bylo navrženo společností Cíl, a. s., za niž jednaly její statutární orgány nově ustanovené za orgány mezitím již zemřelé. Ústavní soud, se neztotožnil s právními názory obecných soudů jak co do právní subjektivity jediného akcionáře, tak co do důsledků jednání nově ustavených statutárních orgánů stěžovatelky, příp. co do průkazu práv plynoucích z akcií a dospěl k závěru, že zastavením řízení o provedení zápisu změn v obchodním rejstříku, odepřely obecné soudy stěžovatelce ochranu jejich ústavně zaručených (vlastnických) práv (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), a to postupem, který není ústavně souladný (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nešlo tedy primárně o spor o určení vlastnictví a tudíž otázka naléhavého právního zájmu nebyla a ani nemohla být nastolena. Vlastnictví zde bylo řešeno pouze jako otázka předběžná, byť pro konečné rozhodnutí byla nepochybně velmi významná.
K námitce týkající se tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy nerespektovaly stále probíhající řízení u Nejvyššího správního soudu vedené pod sp.zn. 690/1946, jest nutno uvést, že otázka doručení rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 a 17. 12. 1948, sp.zn. 690/1946, byla předmětem samostatného řízení, které bylo zakončeno řízením před Ústavním soudem, vedeným pod sp. zn. III. ÚS 1634/07. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala, aby správní senát Krajského soudu v Ostravě rozhodl o doručení nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948 a ze dne 17. 12. 1948 , č. j. 690/46, stěžovatelce tak, že jí budou nálezy doručeny Krajským soudem v Ostravě, nebo že Krajský soud v Ostravě určí orgán státní správy, který je příslušný k doručení nálezů, a to z důvodu nedostatku podmínek řízení. Tento návrh byl krajským soudem odmítnut. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě se vypořádal se všemi body stěžovatelčina návrhu, a rozhodl správně, když uzavřel, že není splněna jedna z podmínek řízení, a to nedostatek pravomoci soudu ve správním soudnictví rozhodnout o doručení nálezu Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by měl přehodnocovat závěr již jednou vyslovený, byť se tak stalo usnesením a překážka věci pravomocně rozhodnuté zde dána není.
Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a listin předložených stěžovatelkou a nezjistil, že by ze strany obecných soudů došlo k porušení základních práv namítaných stěžovatelkou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu