Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.06.2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 69/26 SbNU 207 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:2.US.291.2000

sp. zn. II. ÚS 291/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele M. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To 51/2000-996, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To 51/2000-996, se zrušuje. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 11. 5. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že soud prvého stupně použil proti němu důkaz, jenž byl opatřen nezákonným způsobem, a odvolací soud tuto procesní vadu řízení nenapravil. Tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 4 T 127/99, z něhož zjistil následující: Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 11. 1999, čj. 4 T 127/99-930, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále rozhodl o náhradě škody poškozeným. Dle skutkové věty, která je součástí výrokové části rozhodnutí, se stěžovatel dopouštěl jednotlivých skutků, uvedených pod body 1 - 31 v časovém období od 1. 10. 1998 do 22. 3. 1999 v Karviné. Společně se spoluobžalovaným D. K. násilným způsobem vnikali do sklepních prostorů obytných domů, z nichž postupně odcizili jízdní kola a další věci v celkové hodnotě 246.720,- Kč, a násilným jednáním na zařízení způsobili škodu ve výši 14.805,- Kč. Soud prvého stupně dospěl po zhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že trestné jednání bylo stěžovateli dostatečně prokázáno. Stěžovatel se proti rozsudku Okresního soudu v Karviné odvolal. Vytkl soudu prvého stupně, že ho odsoudil neprávem, neboť mu neprokázal vinu. Připustil, že ho v některých svých výpovědích usvědčovali spoluobžalovaní K. a S. Soud však pochybil tím, že nehodnotil věrohodnost všech výpovědí. Stěžovatel poukázal na to, že D. K. byl policisty fyzicky napaden a pod vlivem tohoto násilí označil stěžovatele jako spolupachatele. Jeho výpověď nemůže být dle přesvědčení stěžovatele použita, neboť byla pořízena v souvislosti s nezákonným postupem ve vyšetřování K. V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že několik dní po vzetí do vazby byl K. odvezen z věznice a policisté po něm požadovali, aby ukázal místa, kde odcizoval kola. Dovolili mu hovořit s jeho rodiči a měli mu přislíbit, že pokud bude spolupracovat, propustí ho z vazby. Poté byl dne 24. 3. 1999 znovu vyslýchán, přiznal další trestnou činnost a usvědčil stěžovatele. Později však tuto výpověď odvolal. Rovněž výpověď spoluobžalovaného S. označil stěžovatel za nevěrohodnou. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To 51/2000-996, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvého stupně učinil správná skutková zjištění na základě důkazů provedených u hlavního líčení. Vypořádal se i s námitkami, které byly uplatněny v odvolání. Odvolací soud zdůraznil, že zmiňované násilí ze strany policistů na obžalovaného K. nebylo prokázáno. K námitkám ve vztahu k výpovědi K. z 24. 3. 1999 uvedl, že toho dne jmenovaný nevypovídal. Jeho výslechu dne 19. 4. 1999, při němž se doznal a usvědčil stěžovatele, byla přítomna obhájkyně. Upozornil na to, že výpověď odvolal až 23. 8. 1999. Za přiléhavé označil i hodnocení výpovědi obžalovaného S. Odvolací soud dospěl k závěru, že se nalézací soud nedopustil žádného pochybení, a jeho závěry o vině stěžovatele označil za správné. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Upozornil v ní na to, že po celou dobu trestního řízení popíral spáchání trestných činů, za něž byl odsouzen. Obecné soudy založily výrok o jeho vině na výpovědích spoluobžalovaných D. K. a T. S. Namítá, že výpověď K. byla pořízena v souvislosti s nezákonným postupem při vyšetřování. Pracovníci kriminální policie ho odvezli na několik hodin z věznice, měl se setkat s příbuznými a poté měl být pod slibem propuštění z vazby přemlouván k tomu, aby stěžovatele usvědčil. Tento úkon nebyl ve spise zaznamenán a obhájce nebyl o jeho konání informován. Obžalovaný S., jenž ho původně usvědčoval z některých skutků, rovněž změnil výpověď s odůvodněním, že tak vypovídal pod vlivem slibů policistů, že bude propuštěn z vazby. Závěr odvolacího soudu, jímž podpořil rozhodnutí nalézacího soudu, považuje stěžovatel za nepřesvědčivý a nesprávný. Poukazuje dále na to, že zjištění odvolacího soudu o zajištěné daktyloskopické stopě nemá v provedeném dokazování oporu. Ústavní soud vyzval dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že vytýkaná pochybení orgánů činných v trestním řízení se týkají především spoluobžalovaného K. a stěžovatele jen odvozeně. Ze spisu vyplývá, že K. popsal situaci tak, že dne 25. 3. 1999 (správně 24. 3. 1999) ho policisté zbili. V době vazby za ním přišli s tím, že když se přizná, bude propuštěn z vazby. Pod tímto slibem a ze strachu z bití se doznal. Když neuměl označit místa činu na mapě, byl vyzvednut a při jízdě autem mu policisté ukázali domy, kde byla kola odcizena. Netvrdil, že by na něho byl vyvíjen nějaký nátlak v době, kdy se nacházel mimo věznici. Ovlivňování příbuznými, aby se doznal k něčemu, co nespáchal, a z téhož usvědčil stěžovatele, se nedá dost dobře předpokládat. Soud má za to, že pobyt K. mimo věznici neměl žádný vliv na vývoj procesní a důkazní situace u stěžovatele. Zvolený postup nepovažuje za nezákonný. K vyzvednutí K. dal souhlas vyšetřovatel, a to v době obvinění jen z některých útoků majetkového trestného činu. Vytýkaný úkon byl proveden za účelem objasnění dalších útoků v souladu s ust. §158 odst. 2 trestního řádu, podle něhož je vyšetřovatel a policejní orgán povinen učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatele. Poukázal na to, že nezákonný nátlak na odsouzeného K., který měl vést k jeho doznání a usvědčení stěžovatele, byl důkazně vyloučen. Proto je přesvědčen, že ústavní stížnost je neopodstatněná, a navrhuje její zamítnutí. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti písemně vzdalo. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti způsob, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy. Vzhledem k tomu považuje odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se s postupem soudu prvého stupně ztotožnil, za nesprávné a nepřesvědčivé. Svou povahou směřují námitky proti postupu obecných soudů, jímž mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda jím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách dle čl. 10 Ústavy. O spravedlivosti řízení má vážné pochybnosti. Stěžovatel především tvrdí, že byl odsouzen na základě výpovědi spoluobžalovaného D. K., učiněné před vyšetřovatelem dne 19. 4. 1999. Namítá, že tento důkaz byl opatřen nezákonným způsobem, neboť K. byl vyvezen z vazební věznice, bylo mu umožněno setkat se s příbuznými a pod slibem propuštění z vazby byl přemlouván, aby se doznal a usvědčil stěžovatele. Ústavní soud, jenž je dle své ustálené judikatury vázán petitem, nikoli obsahem ústavní stížnosti, se v této souvislosti zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly při hodnocení výpovědi spoluobžalovaného K. se všemi skutečnostmi, které dle tvrzení stěžovatele zpochybňují zákonnost postupu orgánů činných v přípravném řízení v souvislosti s pořízením tohoto klíčového důkazu použitého proti němu. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že vytýkaná pochybení se netýkají stěžovatele, ale spoluobžalovaného. Nutno však vycházet z toho, že obecné soudy založily výrok o vině stěžovatele právě na výpovědi K. ze dne 19. 4. 1999. Zhodnotily ji jako věrohodnou a nezabývaly se okolnostmi, které zpochybňují zákonnost tohoto použitého důkazu. Nutno vyjít z článku 8 odst. 2 Listiny, dle něhož nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou právní úpravou a respektující citovaný článek Listiny, jsou nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat trestní proces. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních prostředků, které trestní řád umožňuje použít. Důkaz získaný nezákonným donucením je absolutně neúčinný a v trestním řízení jej nelze použít (§89 odst. 3 trestního řádu). Z toho vyplývá, že obecné soudy jsou povinny zabývat se všemi okolnostmi, které zákonnost použitého důkazu zpochybňují. To platí o to více v případě důkazu, jenž je pro posouzení viny podstatný a nenahraditelný. Pokud v dané věci zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že klíčový důkaz, usvědčující stěžovatele, mohl být opatřen nezákonným způsobem, bylo na obecných soudech, aby se s takovou možností v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a beze všech pochyb ji vyloučily. Ústavní soud má za to, že soudy této své povinnosti nedostály. Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že spoluobžalovaný K. při výslechu před vyšetřovatelem dne 23. 8. 1999 odvolal svou výpověď ze dne 19. 4. 1999, v níž se k trestnému jednání částečně doznal a v níž v rozsahu doznání usvědčoval stěžovatele. Vysvětlil, že tak vypovídal ve strachu z chování policistů, kteří ho při zadržení dne 24. 3. 1999 na Obvodním oddělení PČR Karviná - Mizerov zbili a nutili k doznání a usvědčení stěžovatele. Musela být zavolána záchranná služba, která ho odvezla na ošetření. Asi za 10 dnů ho stejní policisté vyzvedli z vazby, jezdili s ním po Karviné a ukazovali mu místa vloupání, v místě bydliště mu umožnili hovořit s matkou a přítelkyní a poté ho odvezli na policejní oddělení, kde jim pod slibem propuštění a ve strachu z bití vše podepsal. Po několika dnech se doznal vyšetřovateli. K. na tomto tvrzení setrval i při výslechu před soudem u hlavního líčení konaném dne 26. 10. 1999. Soud prvého stupně nad rámec dokazování z přípravného řízení k obhajobě K. vyslechl vyšetřovatele a policisty a dospěl k závěru, že nezákonný postup policistů nebyl prokázán. Změněnou výpověď K. zhodnotil jako účelovou s poukazem na lékařskou zprávu, z níž nevyplynulo, kdo jej pobil, a dále s odkazem na výpovědi policistů, kteří tvrdili, že měl být zbit den předtím neznámými osobami. Tvrzení o "nezákonném výletu z vazby" soud nehodnotil vůbec. Ani odvolací soud se nezabýval odvolacími námitkami, když v tomto směru odkázal na hodnocení důkazů soudem prvého stupně. Ústavní soud se domnívá, že odkaz odvolacího soudu na zhodnocení důkazní situace nalézacím soudem, je nedostatečný pro odpovědné posouzení všech okolností důležitých pro zjištění stavu, jenž doznání obžalovaného K. předcházel. S věrohodností tohoto důkazu se dostatečným způsobem totiž nevypořádal ani soud prvého stupně. Závěry, vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí tak nejsou přesvědčivé. Ústavní soud proto nemůže s argumentací soudů obou stupňů souhlasit. Především nebylo řádně zdokumentováno, jakým způsobem a kdy došlo ke zranění obžalovaného K. Ve spise se nacházejí úřední záznam (č.l. 358) a protokol o výslechu obviněného (č.l. 450), z nichž vyplývá, že jmenovaný byl předveden na Obvodní oddělení PČR Karviná - Mizerov dne 24. 3. 1999 ve 14.15 hod. Na č.l. 363 se nachází žádost vedoucího obvodního oddělení ze stejného dne o provedení odborného lékařského vyšetření u osoby D. K. V lékařské zprávě (č.l. 364) se konstatuje, že jmenovaný byl ošetřen dne 24. 3. 1999 v 17.55 hod. a jako příčinu zranění uvedl, že "byl dnes pobit". V 18.45 hod. převzal na Okresním úřadě vyšetřování v Karviné opis sdělení obvinění (č.l. 422) a v 19.05 hod. bylo započato s jeho výslechem, který byl ukončen v 19.40 hod. (č.l. 452). V jeho úvodu uvedl, že byl před výslechem ošetřen na chirurgickém oddělení Nemocnice Karviná - Ráj, a že je schopen výslechu. Ústavní soud má za to, že bez zjištění údajů o tom, kdy a kým bylo obžalovanému K. způsobeno zranění, nelze vyloučit jeho verzi, že byl zbit policisty. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž tam, kde je osoba zadržena policií v dobrém zdravotním stavu a poté dojde k jeho náhlému zhoršení v důsledku zranění, je na policii, aby nezpochybnitelným způsobem vysvětlila, jak ke zranění došlo (viz rozsudek ve věci Velikova proti Bulharsku, 18. 5. 2000). I když tato právní věta byla Evropským soudem vyslovena v souvislosti se smrtelným zraněním zadržené osoby, lze ji použít i jako měřítko její relevance v souvislosti s každým zraněním, které vyjde najevo po zadržení jednotlivce policií. Jak bylo zjištěno z odůvodnění napadených rozhodnutí, nalézací soud se spokojil s tvrzením policistů, že vůči obžalovanému K. násilí nepoužili, a jeho obhajobě naopak neuvěřil. Přitom ze záznamů ve spise vyplývá, že byl předveden na policejní oddělení a až po více než dvou hodinách u něho bylo konstatováno zranění. Nalézací soud se nezabýval ani rozporem mezi tvrzením policistů, že K. měl být zraněn, podle svých vlastních slov, neznámými osobami den před zadržením, a údajem v lékařské zprávě, podle níž K. tvrdí, že byl zbit až v den zadržení. Tento soud věrohodným způsobem nevysvětlil, proč se přiklonil k verzi o zranění cizími osobami, když ani nezjišťoval, kdo mu měl zranění způsobit, kdy a jakým způsobem. Vzhledem k výše uvedenému považuje Ústavní soud provedené zhodnocení usvědčující výpovědi spoluobžalovaného K. jako věrohodného důkazu za předčasné. Naopak tím, že nebylo řádně zdokumentováno zranění K., a soudy tudíž nevyloučily možnost, že byl zbit policisty a tím donucen k doznání, se tento důkaz jeví v řízení proti stěžovateli prozatím jako nepoužitelný. Skutečnost, že se obžalovaný K. doznal až téměř měsíc po svém zadržení, dne 24. 3. 1999, na malé věrohodnosti jeho výpovědi nic nemění. Podstatné je, že jeho výpověď dne 19. 4. 1999 následovala po zadržení, při němž došlo k nevysvětlenému zranění. Rovněž jednání policejních orgánů v souvislosti s vyzvednutím obžalovaného K. z vazební věznice dne 7. 4. 1999 vzbuzuje důvodné pochybnosti o zákonnosti použitého postupu a v konečném důsledku zpochybňuje věrohodnost usvědčující výpovědi obžalovaného K. Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem vazebního důvodu uvedeného v §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, pro nějž byl jmenovaný vzat do vazby, bylo oddělit jej od okolí, aby neovlivňoval svědky či spoluobviněné a aby se zamezilo působení jiných osob na něj. Obecné zásady výkonu vazby jsou zakotveny v zákoně č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétní podmínky výkonu vazby jsou rozvedeny v prováděcí vyhlášce k tomuto zákonu (č. 109/1994 Sb.), podle níž jsou příslušné orgány povinny postupovat. Jakýkoli pobyt osoby mimo vazební věznici je nutno hodnotit jako vážný zásah do výkonu vazby. Odpovědnost přejímá vyšetřovatel (§19 odst. 3 cit. vyhl.) a je v jeho zájmu, aby každý úkon, provedený s obviněným mimo vazební věznici, přesně zadokumentoval ve spisovém materiálu. Postup při předání na dobu nepřevyšující 24 hodin je upraven v §19 odst. 1 cit. vyhl., podle něhož se obviněný předá vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu mimo vazební věznici na dobu nutnou k provedení úkonu na základě písemné žádosti obsahující odůvodnění takového postupu. Tato žádost musí být schválena vedoucím příslušného úřadu vyšetřování. Z obsahu připojeného spisu však nelze zjistit, zda byl tento předepsaný postup v případě obžalovaného K. dodržen, neboť příslušný úkon nebyl ve spise zaznamenán. Přestože obžalovaný K. upozorňoval na to, že mu policisté umožnili setkat se mimo vazbu s matkou a přítelkyní, které ho měly přemlouvat k doznání a usvědčení stěžovatele, nalézací soud poté, co matka K. využila svého práva a nevypovídala, nevyhověl návrhu na výslech přítelkyně jmenovaného. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, že by se postupem policistů zabýval a jak se s námitkou vypořádal. Toto pochybení nenapravil ani soud odvolací, i když tvrzení o nezákonném "výletu z vazby" bylo jednou z odvolacích námitek stěžovatele. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů. Ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování, a jehož neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci. V tomto směru poukazuje na ustálenou judikaturu, v níž Ústavní soud vyslovil nutnost respektovat zásadní principy spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 215/99, Sbírka nálezů a usnesení: sv. 18, č. 69). Takovými jsou zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazu neprávem opomenutého, důraz na soulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, nutnost soudu reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí a nakonec i respektovat zásadu, že vzniklé pochybnosti je nutno vykládat ve prospěch obviněného. Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel byl z trestné činnosti usvědčen věrohodnou výpovědí spoluobžalovaného K. z 19. 4. 1999, je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními provedenými těmito soudy, čímž se vymyká z mezí §2 odst. 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou "in dubio pro reo". Proto Ústavní soud dovozuje, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To 51/2000-996, zrušit dle §82 odst.1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím Ústavní soud nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 11. června 2002