ECLI:CZ:US:2009:2.US.2915.08.1
sp. zn. II. ÚS 2915/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti I. Š., právně zastoupené JUDr. Miloslavem Krausem, advokátem se sídlem Národních hrdinů 571/31, Břeclav, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2008 č. j. 1 VSOL 64/2008-A-20 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008 č. j. KSBR 39 INS 703/2008-A-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatelka brojí proti oběma shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů.
Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, dne 13. 12. 2007 podala návrh na vyhlášení osobního úpadku dle zákona č. 182/06 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) s návrhem na oddlužení. Krajský soud v Brně insolvenční řízení zastavil z důvodu nesplnění podmínky úhrady zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelka je přesvědčena, že odůvodnění rozhodnutí se opírá o skutečnost, že nevlastní žádný majetek a nevlastní dostatek prostředků k uhrazení prostředků insolvenčního řízení, a proto nemůže využít svého práva formou zákona č. 182/2006 Sb., resp. bylo jí odepřeno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními soudů ohledně majetku a příjmů a její schopnosti splácet závazky. Podle jejího názoru soudy nevzaly v potaz tvrzení a prokazování toho, že je schopna bez ohrožení ekonomické, hospodářské a sociální situace i bez vlastnictví majetku dodržet podmínky insolvence, a dále jim vytýká neprovedení důležitých důkazů a šetření, které by vyvrátily údajnou nemožnost plnění.
Stěžovatelka má za to, že výše uvedeným postupem Krajský soud v Brně porušil její základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, konkrétně čl. 14 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že v civilním řízení porušil základní občanskoprávní a procesně právní zásady, na kterých stojí právní řád.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 39, str. 281].
Obecné soudy srozumitelně uvedly, na jakých skutkových základech postavily svá rozhodnutí a jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Z odůvodnění usnesení soudu I. stupně je zřejmé, že důvodem k zastavení insolvenčního řízení bylo sice nezaplacení zálohy na jeho náklady, vyplývá z něho však i skutečnost, že by návrh na povolení oddlužení musel být zamítnut pro nesplnění podmínek dle §395 odst. 1 písm. b) zákona, podle něhož "insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí." V takovém případě by soud na majetek dlužníka vyhlásil konkurs.
V daném případě však dospěl soud k závěru, že z majetku dlužníka by nebylo možné zajistit peněžní prostředky alespoň na úhradu hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, a proto stanovil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč. K takovému postupu soud opravňuje ustanovení §108 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, podle kterého "insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit." Rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.
Ani námitku stěžovatelky, týkající se doručování výzvy k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, nelze považovat za důvodnou. Pokud si stěžovatelka zásilku určenou do vlastních rukou osobně převzala, není podstatné, zda bylo doručováno na adresu, kde se dle jejího tvrzení již dva roky nezdržuje a nejedná se o takovou procesní vadu, která by mohla mít vliv na výsledek řízení.
Závěrem lze konstatovat, že napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze označit jako svévolná a excesivní a jimi provedenou interpretaci podústavního práva lze označit jako ústavně konformní. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolávala.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Stanislav Balík
předseda senátu