ECLI:CZ:US:2000:2.US.295.99
sp. zn. II. ÚS 295/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Malenovským ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 1999, čj. 3 To 907/98-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala dne 15. června 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v trestní věci proti stěžovatelce nebylo o napadeném usnesení pravomocně rozhodnuto, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud II. stupně v napadeném usnesení rozsudek soudu I. stupně zrušuje v celém rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 1 trestního řádu věc vrací soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle ustanovení §262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
Ústavní soud došel k závěru, že stěžovatelka v daném případě nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a věc je opět ve stádiu řízení před soudem I. stupně. Nejde tedy o pravomocné rozhodnutí ve smyslu ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu.
I přes překážku litispendence Ústavní soud považuje za vhodné vyjádřit se k té části ústavní stížnosti, v níž se namítá, že rozhodnutím krajského soudu, jímž byla věc přidělena k projednání a rozhodnutí "jiným samosoudcem", byla porušena zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatelka může spatřovat rozhodnutí krajského soudu v uvedeném ohledu za již nezvratné, protože nemá k dispozici opravný prostředek, který by mohl přidělení věci jinému samosoudci zabránit. Její záležitost tedy bude znovu posouzena a rozhodnuta, avšak již jiným, než "zákonným soudcem". Řízení tak může uvedeným rozhodnutím krajského soudu vyústit v závěr, ve který by za rozhodování "zákonného soudce" nevyústilo.
Právo na "zákonného soudce" (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) je součástí širšího ústavního práva na spravedlivé řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Svědčí o tom systematické zařazení odstavců 1 a 2 do jediného článku Listiny. Stejně pojímá právo na zákonného soudce i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která ho ve svém článku 6 odst. 1 (právo na spravedlivé řízení) vůbec explicitně neuvádí, pojem "zákonného soudce" je však nedílnou součástí pojmu "nezávislého a nestranného soudu", který Úmluva užívá. Právo na "zákonného soudce" může být posouzeno Ústavním soudem, avšak nikoli v době, kdy řízení ještě probíhá, není znám jeho výsledek a nelze zjistit, zda jako celek bylo spravedlivé. Možnost vyjádřit se k respektování zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, Ústavnímu soudu dává až konečné rozhodnutí, jímž bylo řízení ukončeno. Ústavní soud se v tomto ohledu odvolává i na své dřívější rozhodnutí I. ÚS 112/98 "k rozhodnutí odvolacího soudu podle §262 trestního řádu" (C.H. Beck, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 11, str. 335-339), v němž posoudil udávané porušení práva na zákonného soudce rozhodnutím vrchního soudu o přidělení věci k rozhodnutí jinému složení senátu krajského soudu až poté, kdy bylo v příslušné trestní věci pravomocně rozhodnuto.
S poukazem na fakt, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení jako nepřípustný odmítnout usnesením soudce zpravodaje mimo ústní jednání, jak je uvedeno v ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj