ECLI:CZ:US:2007:2.US.2966.07.1
sp. zn. II. ÚS 2966/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Yvetou Hendrychovou, advokátkou, se sídlem v Rozdrojovicích 262, 664 34 Kuřim, směřující proti usnesení Městského soudu Brno ze dne 3. července 2007, č. j. 16 C 293/2006-73, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 44 Co 255/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí že jimi došlo k porušení jeho základního práva svobody projevu, které je zakotveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovateli byla Městským soudem v Brně uložena pořádková pokuta ve výši 5.000 Kč za výrok, který použil v podání ze dne 27. června 2007. V něm se nejprve ohradil proti údaji v odůvodnění rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od placení soudního poplatku, neboť zde bylo chybně uvedeno, že má na svém vězeňském kontě hotovost, ačkoliv z listinného důkazu, ze kterého soud čerpal, vyplýval pravý opak. Tuto skutečnost stěžovatel komentoval slovy: "Je to lež, protože o omyl by snad mohlo jít, kdyby úředníci podepsaní pod usnesením, tedy JUDr. M. K., předseda senátu, a J. L., byli naloženi v lihu nebo měli plné choboty bílého prášku, jak se v posledních letech stává módou". Tuto část podání stěžovatele posoudil soud prvního stupně jako hrubě urážlivou a podle §53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") mu uložil výše uvedenou pořádkovou pokutu. Proti tomto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, kterému Krajský soud v Brně nevyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že použil v podání podmiňovací způsob, když použil výraz "kdyby", a podle jeho názoru šlo pouze o neadresné srovnání a to v obecné rovině, kdy nikoho nejmenoval. Tuto argumentaci použil již v odvolání, avšak odvolací soud ji nereflektoval. V rozhodnutích napadených ústavní stížností spatřuje porušení ústavního práva svobodného projevu podle čl. 17 Listiny. Vyjadřuje názor, že svoboda projevu zaručuje každému svobodně a bez cenzury se vyjadřovat ke všem věcem. Navrhl, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Toho se dovolával i stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To však Ústavní soud nezjistil. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Stěžovatel se mýlí, pokud chápe svobodu slova tak, že své názory může vyjadřovat i za použití vulgarizujících a dehonestujících výrazových prostředků. Z čl. 17 odst. 4 Listiny vyplývá, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Občanský soudní řád v §53 odst. 1 stanoví, že za hrubě urážlivé podání lze uložit pořádkovou pokutu. Jde o zákonné omezení svobody projevu ve vztahu k soudu, kterým se účastníkovi řízení a dalším osobám jakkoli zúčastněným na řízení ukládá, aby se ve vztahu k soudu chovali slušně a svá stanoviska formulovali věcně, bez hrubě urážlivého podtextu. Nejde tedy o omezení svobody projevu ve smyslu zákazu vyjádřit co do věcného obsahu své stanovisko v plném rozsahu. V tomto smyslu toto zákonné omezení v plné míře odpovídá čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Výrazy, které stěžovatel použil, byly obecnými soudy hodnoceny jako hrubě urážlivé. Podle Ústavního soudu takový skutkový závěr není v rozporu s provedenými důkazy. Ze strany soudů tak nešlo o svévolné posouzení skutkového stavu nebo extrémně formalistický výklad uvedeného zákonného ustanovení.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu