ECLI:CZ:US:2014:2.US.2980.14.1
sp. zn. II. ÚS 2980/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S. W., t. č. Věznice Horní Slavkov, 357 31 Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
[1.] Petitem ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 9. 2014, se stěžovatel výslovně domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014, a právě Městský soud v Praze také označuje i jako jediného účastníka řízení. V bodu 13. jejího odůvodnění nicméně uvádí, že "při vědomí dlouhodobě vyjadřované snahy Ústavního soudu o minimalizaci zásahů do rozhodování obecných soudů stěžovatel směřuje tuto stížnost pouze proti rozhodnutí účastníka řízení, ačkoliv si je vědom skutečnosti, že podstatná část vznesených námitek dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Nejvyššího soudu."
[2.] Ústavní soud je zásadně vázán petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti. Protože se však snaží vyvarovat přílišného formalismu, vychází ve své rozhodovací činnosti (viz např. nález III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014) a ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [viz zejm. rozsudek ze dne 20. 4. 2004, Bulena proti ČR, stížnost č. 57567/00 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, roč. 2004, č. 3)] ze zásady, že je třeba dovozovat vlastní návrh účastníka řízení z celého textu podání, tedy z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího odůvodnění, a nikoli úzce jen z petitu (návrhového žádání, návrhu v užším smyslu). Pokud tedy je z odůvodnění ústavní stížnosti patrný i nesouhlas s posledním rozhodnutím obecného soudu (kupř. jej v odůvodnění ústavní stížnosti výslovně zmíní, byť jej posléze v petitu neuvede), Ústavní soud zásadně podrobuje přezkumu i toto poslední rozhodnutí, aniž by považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
[3.] V nyní projednávaném případě však ani z obsahu odůvodnění podané ústavní stížnosti není patrno, že stěžovatel skutečně navrhuje zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Jak totiž plyne z ústavní stížnosti, petitem je navrženo zrušení toliko usnesení odvolacího soudu, pouze odvolací soud je označen jako účastník řízení [podle §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou účastníky řízení stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje - a contrario Nejvyšší soud nebyl označen jako účastník řízení, neboť jeho rozhodnutí napadeno nebylo], a v citovaném bodu 13 odůvodnění návrhu je výslovně uvedeno, že stěžovatel "směřuje tuto stížnost pouze proti rozhodnutí účastníka řízení, ačkoliv si je vědom skutečnosti, že podstatná část vznesených námitek dopadá i na rozhodnutí soudu prvního stupně a na rozhodnutí Nejvyššího soudu."
[4.] S ohledem na shora uvedené Ústavní soud vyzval stěžovatele přípisem, doručeným zástupci stěžovatele dne 24. 10. 2014, k upřesnění petitu ústavní stížnosti tak, aby bylo zjevné, zda má Ústavní soud ústavní stížnosti rozumět, že žádá zrušení jen citovaného usnesení Městského soudu v Praze, anebo zda napadá i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. 3 T 98/2013-193, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 4 Tdo 706/2014. K odstranění této vady, spočívající v nejednoznačnosti petitu, stanovil lhůtu 10 dnů od doručení této výzvy. Stěžovatel byl současně poučen o tom, že nebude-li ve stanovené lhůtě návrh upřesněn, bude Ústavní soud v dalším řízení vycházet z toho, že je požadováno zrušení pouze citovaného usnesení městského soudu.
[5.] Protože na tuto výzvu stěžovatel k dnešnímu dni nijak nezareagoval, ačkoliv stanovená lhůta uběhla již dne 3. 11. 2014, vycházel Ústavní soud z toho, že stěžovatel požaduje skutečně pouze zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 40/2014.
[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde však o návrh nepřípustný.
[7.] Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, oprávněna podat ústavní stížnost. Podle ustanovení odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
[8.] Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
[9.] V nyní projednávaném případě proto stěžovatel mohl podat (a ostatně i skutečně podal) dovolání k Nejvyššímu soudu, o čemž byl i řádně poučen městským soudem. Právě rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tak je třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelových práv. Toto rozhodnutí však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a petit nerozšířil ani v reakci na citovanou výzvu Ústavního soudu.
[10.] Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, pročež v případech, kdy rozhodnutí o posledním dostupném opravném prostředku napadeno není, Ústavní soud považuje návrh za nepřípustný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 219/06, Sb. n. u., sv. 6, str. 563, anebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1102/11 ze dne 24. 11. 2011). Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí (toliko) odvolacího soudu by totiž vedlo k tomu, že by jím zůstalo nedotčeno rozhodnutí soudu dovolacího, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty.
[11.] Jakkoliv Ústavní soud nepochybuje, že stěžovateli samotnému nelze vytýkat neznalost procesních podmínek, jejichž naplnění je nezbytným předpokladem možnosti Ústavního soudu přezkoumat opodstatněnost popřípadě důvodnost námitek v ústavní stížnosti předložených, je třeba vycházet z toho, že právě pro potřebu kvalifikovaně formulovaného stížnostního žádání, spojenou s požadavkem jeho řádného odůvodnění, zakotvuje zákon o Ústavním soudu povinnost právního zastoupení stěžovatelů advokátem od samého počátku řízení před Ústavním soudem. V posuzované věci je však zřejmé, že stěžovatelův advokát (v tomto směru nekvalifikovaně) sepsanou ústavní stížnost ani dodatečně nenapravil, a to přesto, že mu Ústavní soud ještě v průběhu řízení vytvořil k tomu zřejmou a výslovně formulovanou příležitost.
[12.] Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu právní řád poskytuje k ochraně jeho práv.
[13.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2014
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj