ECLI:CZ:US:2001:2.US.299.01
sp. zn. II. ÚS 299/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelů nezl. A. I., E. I., matky nezletilého, a A. I., otce nezletilého, právně zastoupených advokátem JUDr. R. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2001, čj. 13 Co 319/2001-91, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2001, čj. 42 P 8/95-49, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež Ústavnímu soudu došla 18. 5. 2001 a která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, na jejichž základě byl nezletilý A. I. (dále též "nezletilý") předběžně umístěn do péče Dětského diagnostického ústavu v Bohumíně-Šunychlu (dále jen "diagnostický ústav"). Současně navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených usnesení do přijetí nálezu v projednávané věci. Porušení svých práv spatřují především ve skutečnosti, že soudy při svém rozhodování vycházely pouze z listinných důkazů a svědectví ředitele školy a pracovnice OPD. Opomenuly však vyslechnout rodiče stěžovatele a případně provést další důkazy, např. výslech spolužáků, vyučujících učitelů a policistů šetřících přestupky stěžovatele, jimiž mělo být mj. prokázáno, že nezletilý byl ve škole "šikanován". Stěžovatelé se domnívají, že tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jim byla odňata možnost jednat před soudem, popřeno právo na nestranný proces a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Měl být dále porušen čl. 32 odst. 1, 4, 5 Listiny, neboť napadenými rozhodnutími bylo rodičům odňato dítě proti jejich vůli a jejich rodičovská práva byla nezákonně omezena, aniž se k tomu mohli vyjádřit. Došlo údajně k porušení čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 14 odst. 1 Listiny, a to tím, že nezletilý byl proti své vůli umístěn v diagnostickém ústavu a před tím v psychiatrické léčebně v Opavě, což představovalo radikální zásah do jeho života, poškodilo to jeho pověst a snížilo lidskou důstojnost. V případě, že se v řízení prokáže, že byl nezletilý ve škole ponižován či fyzicky trestán, došlo i k porušení čl. 7 Listiny. Stěžovatelé svou ústavní stížnost doplnili podáním ze dne 8. 6. 2001. V něm především navrhují výslech několika spolužáků nezletilého, učitelů a ředitele ZŠ. Tímto výslechem má být prokázáno, že nezletilý byl terčem výsměchu pro své náboženské přesvědčení, čemuž se přirozeně bránil. Podáním ze dne 29. 6. 2001 stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud vyslovil též nález, dle něhož je další držení nezl. A. I. v diagnostickém ústavu nepřípustné.
K projednání a rozhodnutí věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 42 P 8/95, z něhož zjistil následující:
Usnesením ze dne 14. 11. 2000, čj. 42 P 8/95-19, zahájil Okresní soud v Karviné podle ustanovení §81 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), řízení o výchově nezletilého A. I. Opatrovníkem pro toto řízení ustanovil Okresní úřad v Karviné. V odůvodnění uvedl, že výše uvedeným způsobem rozhodl po dohodě s kurátory působícími při Okresním úřadu Karviná, na základě podnětu ZŠ, dle něhož nezletilý působí ve škole jako "narušující element".
Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2001, čj. 42 P 8/95-49, byl nezletilý A. I. předběžně svěřen do péče diagnostického ústavu. Rodičům nezletilého bylo uloženo, aby jej odevzdali uvedenému ústavu do péče. V odůvodnění svého rozhodnutí soud především uvedl, že se výchovné problémy neustále stupňují a vyhrocují. Matka neprojevuje ochotu danou situaci řešit žádným z navržených důkazů. Proto soudu nezbylo, než předběžně upravit poměry účastníků shora uvedeným způsobem.
Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, usnesením ze dne 29. 3. 2001, čj. 13 Co 319/2001-91, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která dle jeho názoru mají oporu v provedeném dokazování a nejsou v rozporu s výsledky odvolacího řízení. Soud prvního stupně provedl podrobné a vyčerpávající dokazování k danému předmětu řízení a výsledky přiléhavě vyhodnotil. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné.
Ústavní soud vyzval Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Karviné, coby účastníky řízení, a Okresní úřad v Karviné, coby vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě projednal odvolání matky proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2001, čj. 42 P 8/95-49, a toto usnesení potvrdil z důvodů, jež jsou uvedeny v písemném vyhotovení jeho rozsudku. Vycházel přitom ze skutkových zjištění okresního soudu. Důvody pro doplnění dokazování pro vydání předběžného opatření neshledal. Nedomnívá se, že by jeho postupem došlo k tvrzenému zásahu do práv nezletilého A. I. nad rámec daný účelem řízení.
Okresní soud se ve svém vyjádření omezil na popis dosavadního průběhu řízení.
Okresní úřad v Karviné se, ač doloženě vyzván, k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené nevyjádřil.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda je napadené předběžné opatření, upravující toliko zatímně poměry účastníků zahájeného soudního řízení, způsobilé zasáhnout do základních lidských práv a svobod, když ochrana práv stěžovatelů obecně může být poskytnuta až konečným rozhodnutím ve věci. Dospěl k závěru, že v projednávané věci tomu tak může být, a to s ohledem na povahu napadeného opatření - svěření dítěte do péče jiné osoby než rodiče, čímž dochází k dočasnému omezení práv dítěte na rodičovskou výchovu a péči na straně jedné a práv rodičů na péči o dítě a jeho výchovu na straně druhé. Jedná se současně o rozhodnutí, které v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu již nemůže být napraveno. Tím naopak jeho platnost ze zákona zaniká [§77 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.]. Proto je ústavní stížnost přípustná, i když jde o úpravu poměrů účastníků, jež má pouze dočasnou povahu.
Ústavní soud se poté zabýval napadenými usneseními z hlediska tvrzených porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Jak již mnohokrát zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud tyto soudy při svém rozhodování respektují zákonné podmínky.
Stěžovatelé svou ústavní stížností zpochybňují skutkové a právní závěry obecných soudů i průběh dokazování v řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Podle ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř., ve znění zák. č. 30/2000 Sb., je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Podle ustanovení §76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být účastníku uloženo, aby odevzdal dítě do péče druhého z rodičů nebo do péče toho, koho označí soud. Zákon nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Předběžné opatření ovšem může být nařízeno až tehdy, bylo-li prokázáno, že existuje potřeba upravit zatímně poměry účastníků, přičemž ostatní rozhodné skutečnosti musí být alespoň osvědčeny a musí se tedy jevit alespoň jako pravděpodobné (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck, 2001, str. 218).
Z obsahu spisu i napadených usnesení vyplývá, že oba obecné soudy v projednávané věci postupovaly v souladu s uvedenými ustanoveními. Jejich závěr o nutnosti předběžného svěření nezletilého do péče diagnostického ústavu je podložen řadou důkazů (výslech svědka Mgr. B. Z., ředitele ZŠ, četné listinné důkazy - podnět základní školy, zpráva Okresního úřadu Karviná; dopis ZŠ ze dne 21. 12. 2000, 27. 12. 2000 a 8. 1. 2001; dopis rodičů spolužáků nezletilého z 9. 1. 2001; zápis z jednání ZŠ s matkou nezletilého ze dne 9. 10. 2000; zpráva Policie ČR ze dne 9. 1. 2001 o případech vyšetřování nezletilého; zpráva České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 10. 1. 2001; zpráva bývalého zaměstnavatele matky nezletilého; dopisy ZŠ adresované matce nezletilého ze dne 6. 11. 2000, 27. 11. 2000, 11. 12. 2000, 18. 12. 2000 a 2. 1. 2001 atd., dále i listinné důkazy předložené právním zástupcem matky při ústním jednání, např. zpráva MUDr. Ž. ze dne 23. 1. 2001, zpráva PhDr. H. ze dne 17. 11. 1997 a 24. 11. 1997 atd.). Po jejich vyhodnocení obecný soud dospěl k závěru, že se výchovné problémy nezletilého stupňují a matka neprojevuje ochotu nastalou situaci řešit. Existuje tedy potřeba alespoň zatímní úpravy poměrů účastníků. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno k rozsahu dokazování při rozhodováni o předběžném opatření, nepovažuje Ústavní soud námitku stěžovatelů, dle níž měly obecné soudy provést v řízení i další důkazy, za důvodnou. Ze spisu taktéž nevyplývá, že by stěžovatelé byli omezeni v možnosti vystupovat v řízení jako jeho účastníci. Ve věci proběhlo dne 30. 1. 2001 ústní jednání, při němž byly všechny shora uvedené listinné důkazy čteny a byl proveden zmíněný výslech svědka. Tomuto jednání byli přítomni matka i otec a opatrovník nezletilého. Jejich práva vyjádřit se k provedeným důkazům, navrhovat důkazy či vyjádřit svá stanoviska, jichž ostatně využili (srov. protokol o jednání před okresním soudem v Karviné ze dne 30. 1. 2001, čl. 51-60 spisu), tak nebyla dotčena, a ani tato námitka proto není důvodná.
Rozhodnutí obecných soudů byla řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ústavní soud neshledal, že by závěr soudů o nutnosti předběžné úpravy poměrů účastníků formou umístění nezletilého do péče diagnostického ústavu byl v příkrém nesouladu s doposud zjištěnými skutečnostmi. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s doposud vykonanými důkazy. Pouze zjištění příkrého nesouladu by mohlo vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, jak to ve své ustálené rozhodovací praxi v takových případech činí. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže naopak sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Jak již bylo uvedeno, ustanovení §102 o.s.ř. ve spojení s §74 o.s.ř. obecně umožňuje rozhodnout o předběžném svěření nezletilého do péče toho, koho označí soud. Ústavní soud proto konstatuje, že napadená usnesení mají zákonný podklad a byla vydána k tomu příslušným orgánem. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, přičemž, jak bylo shora rozvedeno, obecné soudy tak učinily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Nedospěl naopak k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů.
Pokud jde o návrh na odložení vykonatelnosti napadených usnesení, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k vydání takového rozhodnutí důvod.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu