ECLI:CZ:US:2013:2.US.2990.13.1
sp. zn. II. ÚS 2990/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Michala, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, směřující proti jinému zásahu veřejné moci - postupu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2013, se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod. Ta jsou podle stěžovatele porušena postupem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") a v této souvislosti rovněž postupem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna") a Vlády České republiky (dále jen "Vláda"). Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zakázal Radě, Poslanecké sněmovně a Vládě pokračovat v porušování jeho práv a svobod a dále aby jim přikázal obnovení stavu před porušením práv stěžovatele.
V ústavní stížnosti se poukazuje na to, že stěžovatel podal k Radě dva podněty, první ze dne 9. 12. 2012 a druhý ze dne 11. 12. 2012, k zahájení řízení pro porušení povinností provozovatele televizního vysílání společností FTV Prima, spol. s. r. o. Stěžovatel následně podal Radě další podnět ze dne 15. 12. 2012, a to k zahájení řízení pro porušení povinností provozovatele televizního vysílání společností CET 21, spol. s. r. o.
Rada na podané podněty reagovala přípisem č. j. BUR/313/2013 ze dne 8. 1. 2013, ve kterém uvedla, že neshledala důvody k zahájení správního řízení z moci úřední a tento postup na téměř dvou stranách odůvodnila. Vzhledem ke skutečnostem obsaženým v podnětech stěžovatele měla ale Rada dle názoru stěžovatele dospět k závěru, že vznikají pochybnosti o zákonnosti činnosti uvedených provozovatelů televizního vysílání a správní řízení měla zahájit.
Protože stěžovatel s názorem Rady nesouhlasil, podal Poslanecké sněmovně oznámení ze dne 15. 2. 2013 o tom, že Rada neplní své zákonné povinnosti ve smyslu §5 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, a domáhal se, aby Poslanecká sněmovna postup Rady projednala a prošetřila. Poslanecká sněmovna na uvedené oznámení odpověděla přípisem ze dne 29. května 2013, ve kterém uvedla, že poslanci nemají pravomoc ukládat Radě, jak má postupovat v konkrétním případě, zda má či nemá zahajovat správní řízení. Stěžovatel se proto obrátil s oznámením ze dne 6. 7. 2013 na předsedu Vlády, ve kterém uvedl, že Rada neplní své zákonné povinnosti ve smyslu §5 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a žádal Vládu, aby bylo vyžádáno vysvětlení postupu Rady. Předseda Vlády v přípise č. j 9936/2013-OSV ze dne 12. 8. 2013 uvedl, že Vláda a ani její předseda nemají vůči Radě žádné řídící kompetence či sankční mechanismy a nemá tedy žádnou zákonnou možnost, jak zasahovat do její činnosti nebo dokonce přezkoumávat její rozhodnutí.
Jádrem ústavní stížnosti je tedy brojení stěžovatele proti postupu Rady, který spočívá v oznámení o vyřízení jeho podnětů (přípis Rady ze dne 8. 1. 2013, č. j. BUR/313/2013) a s ním související nezahájení správního řízení ve věci přezkoumání souladu činností provozovatelů televizního vysílání společností FTV Prima, spol. s. r. o. a CET 21, spol. s. r. o., se zákonem.
Dle názoru stěžovatele jde v případě postupu Rady o jiný zásah orgánu veřejné moci, jenž porušuje jeho základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 4, čl. 4 odst. 2, odst. 3 a odst. 4, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 15 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
V první řadě bylo třeba určit, zda v daném případě došlo, resp. mohlo dojít k zahájení řízení na návrh stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu je správní řízení podle §59 a násl. o provozování rozhlasového a televizního vysílání ovládáno principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí, a dále i principem legality, podle něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví; naopak se v něm neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení. Správní řízení se tak v posuzovaném případě zahajuje výlučně z podnětu správního orgánu ve smyslu §42 správního řádu a podání stěžovatele Radě, jak je sám stěžovatel správně označuje, nelze chápat jinak než jako "podnět" pro další činnost správního orgánu. Pokud příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření spáchání správního deliktu, je povinen (a také jen tehdy oprávněn) správní řízení zahájit. Ze zaslaných příloh vyplývá, že Rada se podnětem stěžovatele zabývala, avšak dospěla k jinému závěru než stěžovatel, a proto správní řízení nezahájila.
Jestliže se v daném případě stěžovatel dovolává čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba v návaznosti na výše uvedené doplnit, že z tohoto ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby. Dle názoru Ústavního soudu je však stíhání pachatele správního deliktu a jeho potrestání především věcí vztahu mezi státem a tímto pachatelem; v posuzovaném případě tedy Ústavní soud žádné ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatele na to, aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána, neshledal. K namítanému porušení citovaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny nezbývá proto Ústavnímu soudu než konstatovat, že postup podle citovaných ustanovení pamatuje na jiné situace, než je tomu v posuzovaném případě; v důsledku jednání Rady vůči stěžovateli tedy nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a ani jiných jeho základních práv [usnesení sp. zn. II. ÚS 345/01 ze dne 26. 6. 2001, usnesení sp. zn. II. ÚS 586/02 ze dne 8. 10. 2002 (U 34/28 SbNU 433), srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009 sp. zn. 3 Ans 1/2009].
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu