ECLI:CZ:US:2003:2.US.3.03
sp. zn. II. ÚS 3/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2003 v senátu, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. O., právně zastoupeného advokátem Mgr. O. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp.zn. 6 To 123/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp.zn. 6 To 123/02, protože toto rozhodnutí je podle něj v rozporu s čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když dochází k situaci, ve které je stěžovatel zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako včas podanou [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon"), a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, 72 odst. 4 zákona], Ústavní soud shledal, že nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Z napadeného usnesení a z ústavní stížnosti vyplývá následující stav věci. Usnesením ze dne 1. 11. 2002 (6 To 123/02, dále jen "napadené usnesení") Vrchní soud v Praze zamítl stížnost stěžovatele (a dalšího obviněného) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002 (40 T 9/2001), kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, protože u něj trvá důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu (tzv. "útěková vazba"). Své rozhodnutí vrchní soud odůvodnil tak, že u stěžovatele byly městským soudem opakovaně přezkoumány důvody vazby a opakovaně rozhodoval i vrchní soud, naposledy usnesením ze dne 10. 7. 2002 (6 To 83/02). Přitom od vydání uvedeného rozhodnutí, pokud jde o důvody vazby [§67 písm a) trestního řádu], ve věci nedošlo k takové změně okolností, které by existenci tohoto vazebního důvodu jakkoli eliminovaly. Ba naopak hrozba vysokého trestu u stěžovatele je zcela reálná, když byl stěžovateli pro úmyslnou trestnou činnost, kvalifikovanou jako trestný čin podvodu podle ust. §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, byť dosud nepravomocným rozsudkem městského soudu (40 T 9/2001, ze dne 17. 7. 2002), uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Vrchní soud zdůraznil, že v uvedené věci nelze pominout ani skutečnost, že předmětný rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden pouze odvoláním ve prospěch stěžovatele, ale i odvoláním státního zástupce proti výroku o trestu. Vrchní soud zdůraznil, že při rozhodování o vazbě neřeší důvodnost ve věci podaných odvolání, avšak dosud nepravomocný rozsudek, kterým byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným úmyslným trestným činem, nepochybně znamená, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je řízení vedeno, byl spáchán, má znaky trestného činu a podezření, že jej spáchal stěžovatel, zcela opodstatněné.
Z obsahu spisového materiálu a z výpovědí stěžovatele je podle vrchního soudu zřejmé, že stěžovatel je po dobu několika let hlášen k pobytu v Klatovech, kde se nezdržuje, byt je prodán; do svého vzetí do vazby měnil svůj pobyt nejméně čtyřikrát, aniž jej legalizoval. Stěžovatel ve výpovědi u hlavního líčení [dne 21. 3. 2002] uvedl, že před svým vzetím do vazby občas přespával v Praze 3 v bytě své manželky, kde ani ona nebyla hlášena k pobytu, s tím že mu není známo nic bližšího ohledně podmínek pronájmu tohoto bytu. Stěžovatel v této výpovědi dále uvedl, že se občas zdržoval v dalším bytě manželky na ulici Záhřebské, kde již pronájem podle jeho informací skončil. Stěžovatel také uvedl, že jezdil do Klatov ke své matce, kde se hodlá přihlásit k trvalému pobytu. K tomu vrchní soud doplnil, že orgány činné v trestním řízení stěžovatel informoval o svém pobytu v Praze na jediné z adres, na které se v Praze zdržoval. Z tvrzení samotného stěžovatele pak dále vyplývá, že manželka se přestěhovala znovu, adresa však uvedena není. Hrozba vysokého trestu, ve spojení s výše uvedenými naprosto konkrétními skutečnostmi, podle vrchního soudu reálně odůvodňuje obavu, že stěžovatel by po propuštění na svobodu jednal způsobem předpokládaným zákonem v ust. §67 písm. a) trestního řádu. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu o tom, že u stěžovatele je dán důvod útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu], tak se závěrem, že v případě jeho propuštění z vazby na svobodu by mohlo dojít ke zmaření, případně podstatnému ztížení možnosti dosažení účelu trestního řádu [§71 odst. 4 a 6 trestního řádu].
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že shora uvedeným usnesením bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 8 Listiny tím, že je zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Usnesením městského soudu (40 T 9/2002, ze dne 7. 10. 2002) bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě [§71 odst. 6 tr. řádu], protože podle soudu trvá důvod útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu], když trvá hrozba vysokým trestem a stěžovatel měnil před vzetím do vazby své bydliště. Stížnost proti tomuto usnesení byla rozhodnutím vrchního soudu zamítnuta (6 To 123/02 ze dne 1. 11. 2002 - napadené rozhodnutí), když soud dospěl k závěru, že důvody útěkové vazby trvají i nadále. Napadené rozhodnutí je odůvodněno reálnou hrozbou vysokého trestu a jsou zmiňovány pouze formální změny bydliště. Naprosto nebyla zohledněna spolupráce stěžovatele v počátku trestního stíhání a nebyl konkretizován žádný důvod odůvodňující rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě. Naopak odůvodnění obsahuje názor, že hrozba vysokým trestem je dostatečným důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě. To má být v příkrém rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 103/99 a I. ÚS 432/01, neboť rozhodnutí neobsahuje řádné a vyčerpávající odůvodnění tak závažného rozhodnutí, jakým je prodloužení vazby na 2 roky [do vazby byl stěžovatel vzat dne 23. 1. 2001] a rovněž není kromě hrozby vysokým trestem sdělen jiný konkrétní důvod, pro který má být vazba prodloužena. Tento trest sice hrozí, ale i při odhlédnutí od konkrétních okolností případu, bylo by na základě pouze takového zdůvodnění možné ad absurdum držet ve vazbě kohokoliv, kdo je obviněn z trestného činu, u něhož hrozí vysoký trest. Takový způsob rozhodování není žádoucí a neodpovídá ani zákonům, ani judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel proto závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ve vztahu ke stěžovateli usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2003, sp.zn. 6 To 123/02.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 odst. 1 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování ve věcech vazby nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření, mj. v ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
K důvodům vazby [podle dnes účinného znění trestního řádu jsou uvedeny v jeho ust. §67 písm. a), b) a c), tehdy byly uvedeny v ust. §67 odst. 1 písm. a) b) a c) tr.ř.] se Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. III. ÚS185/01 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 22, usnesení č. 23, Praha, ročník 2001], kdy považoval za potřebné uvést, že při rozhodování soudů [o přetrvávání některého z vazebních důvodů] se jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) §67 odst. 1 trestního řádu. Naplnění požadavku jistoty bez důvodných pochybností při tomto typu rozhodování není mnohokrát reálné. Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Pokud odůvodnění soudního rozhodnutí obsahuje právě ony konkrétní skutečnosti, které soud vedou k odůvodněné obavě, že by se obviněný mohl zachovat (při svém propuštění na svobodu) způsobem, který trestní řád v příslušném ustanovení §67 odst. 1 písm. a) předpokládá, nelze ve vydání takového rozhodnutí spatřovat libovůli.
Po posouzení daného případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadeného usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu ve spojení s ust. §67 a §71 odst. 4 a 6 tr.ř. Uvalení vazby je nepochybně velmi závažným zásahem do osobní svobody. Ústavní soud však neshledal porušení právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, konkrétně čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny. [Z povahy námitek ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen i ve svém právu na spravedlivý proces]. Postup obecných soudů v daném případě rozhodně nelze označit za rozporný s čl. 8 Listiny, a to právě ve vztahu nepochybně existujících skutkových zjištění a samotných zákonem stanovených důvodů vazby.Ve vztahu k označenému vazebnímu důvodu [§67 písm. a) tr.ř.] nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadené rozhodnutí postrádá uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících trvání vazby z obavy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Výklad znaků "konkrétních skutečností", které odůvodňují zmíněné obavy, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit, zda další trvání vazby, resp. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud (jak již bylo výše uvedeno) se do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených, plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního řádu republiky či s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Taková situace v daném případě nenastala. Za konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu lze v daném případě považovat působení zesilující hrozby uložení sedmiletého trestu odnětí svobody a předchozí změny bydliště stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že i při respektování principu presumpce neviny, který zakazuje předjímání výsledku odvolacího řízení, hrozba trestu působící na stěžovatele, jehož věc je ve stádiu odvolacího řízení konaného z podnětu odvolání podaných jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatele, je nepochybně zesílena. Stěžovatel nijak nepopírá změny svého bydliště a označuje je za formální, avšak bylo věcí procesní aktivity stěžovatele, přesvědčit obecné soudy svým jednáním, že obavy z útěku jsou nedůvodné, a že změny bydliště nebyly vedeny snahou vyhnout se trestnímu řízení. Pokud stěžovatel namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících jeho držení ve vazbě, a že naopak obsahuje nepřípustný názor, že hrozba vysokým trestem je dostatečným důvodem pro ponechání ve vazbě, pak Ústavní soud konstatuje, že v rámci vymezeném pro jeho rozhodování nenalezl cestu k takovému výkladu napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost je tak dle názoru Ústavního soudu jen pouhou polemikou se zcela ústavně konformním názorem obecných soudů. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Pro úplnost se dodává, že pokud stěžovatel poukazuje na povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit vyčerpávajícím způsobem a odkazuje přitom na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu [III. ÚS 103/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, nález č. 17, Praha, ročník 2000 a I. ÚS 432/01 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 25, nález č. 8, Praha, ročník 2002], jde o odkaz nepřiléhavý, neboť z obsahu citovaných rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že dopadají na jinou situaci, než je situace, v níž se nachází stěžovatel. V rozhodnutí vedeném pod sp.zn. I. ÚS 432/01 Ústavní soud neakceptoval názor obecného soudu, podle něhož "hrozba vysokým trestem je konkrétní skutečností, v zákoně uvedenou, zakládající obavu z jednání podle §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu [v tehdy účinném znění]...", s tím, že tento názor odporuje dikci zákona i smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. V rozhodnutí vedeném pod sp. zn. III. ÚS 103/99 zase Ústavní soud shledal neúplnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který opomněl a nikterak se nezabýval výslovně vznesenými námitkami stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3
zákona].
Vojtěch Cepl
předseda senátu
V Brně dne 11. března 2003