Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.05.2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 75/18 SbNU 157 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:2.US.30.2000

sp. zn. II. ÚS 30/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O. M., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedl. účastníka Okresního úřadu v Rychnově n. Kněžnou, okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 1999, č. j. 29 Ca 187/97-42, a rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově n. Kněžnou, okresního pozemkového úřadu ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ 5226/96-3541 RU (2412/00/2), takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 1999, č. j. 29 Ca 187/97-42, a rozhodnutí Okresního úřadu v Rychnově n. Kněžnou, pozemkového úřadu ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ 5226/96-3541 RU (2412/00/2), se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 1. 2000, se stěžovatelka domáhala zrušení v enunciátu uvedených rozhodnutí. Oběma rozhodnutím vytýká, že zcela manifestačně přehlížejí interpretační pravidlo pojmu "tíseň", které podle jejího názoru s odvoláním na nález Ústavního soudu nutno interpretovat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím r. 1948-1989, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila ve vztahu k věci právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. Dále uvádí, že její právní předchůdce jako soudce jednal z obavy před krácením jeho penze dle §4 vl. nař. 22/1953 Sb. a §2 odst. 4 vyhlášky č. 119/1953 Ú.l., když prodal zemědělskou usedlost č. p. 56 v kat. území R.Jednotnému zemědělskému družstvu R., a to ještě po předcházejících intervencích ze strany družstva. Tuto skutečnost uváděla stěžovatelka v obou předchozích řízeních. Rozsudek přezkumného soudu se s touto okolností nijak nevypořádal a podle názoru stěžovatelky se pouze omezil na zavádějící zjištění, že podnět k prodeji vyšel od prodávajícího. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že jestliže v rozhodnutí zakládajícím překážku věci rozsouzené zůstaly některé okolnosti, významné pro rozhodnutí, zcela nepovšimnuty, došlo k porušení postupu soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a Ústavní soud neshledal žádné překážky, které by bránily jejímu projednání, vyžádal si spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 187/97 a spis Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v R., týkající se řízení o restitučních nárocích stěžovatelky, uplatněných dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Současně požádal Krajský soud v Brně předsedu senátu 29 Ca o vyjádření k podané ústavní stížnosti. Ve svém vyjádření ze dne 4. 4. 2000 konstatoval předseda senátu, že stěžovatelka ryze právní posouzení věci podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přesouvá do oblasti porušení práva na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené porušení práva je tvrzeno v obecné rovině a neodůvodněno. Soud zdůrazňuje, že v řízení podle §250l a násl. o. s. ř. projednal opravný prostředek v mezích vytyčených stěžovatelkou a poté rozhodl v mezích zákonem stanovených. Jinak zcela odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Navrhl podanou ústavní stížnost zcela zamítnout. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí přezkumného soudu vyplývá, že pojem "tíseň" kvalifikuje soud s odvoláním na ustálenou soudní praxi tak, že se tísní rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, případně i psychický stav, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování tak, že učiní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí spočívat v objektivně existujícím a působícím stavu, musí být pro ni objektivní důvod, přičemž se současně musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že tato jedná ke svému neprospěchu. Tíseň se posuzuje v příčinné souvislosti s daným jednáním a musí být zohledněna i míra bezprostřednosti, která se k předmětnému jednání váže. Nápadně nevýhodné podmínky se pak posuzují vždy konkrétně podle okolností daného případu. Musí se jednat o takové podmínky, které by se zřetelně odlišovaly od podmínek, za nichž by uzavírala podobnou smlouvu kterákoli jiná osoba a které by tak byly specifické jen ve vztahu k prodávajícímu, a to k jeho neprospěchu. O obou shora uvedených podmínek citovaného zákonného ustanovení platí, že důkazní břemeno spočívá na osobě uplatňující restituční nárok. Vzhledem k tomu, že správní orgán nepochybil, jestliže z provedených důkazů nedovodil existenční tíseň při uplatnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bylo již podle přezkumného soudu nadbytečné zjišťovat, zda kupní smlouva byla uzavřena za podmínek nápadně nevýhodných a zda sjednaná kupní cena, na které se prodávající s kupujícím dohodl, byla cenou odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Ze spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v R Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila řádně a včas nárok na vydání zemědělské nemovitosti v kat. území R, blíže specifikované v rozhodnutí ze dne 19. 12. 1996, č. j. PÚ 5226/96-3541 RU (2412/00/2). Vlastníkem těchto nemovitostí byl JUDr. L. B., a to na základě rozhodnutí státního notářství v R., č. j. D 607/67 ze dne 30. 11. 1967. Tyto nemovitosti JUDr. B. převedl kupní smlouvou ze dne 2.9. 1968, č. j. N 625/68, NZ 683/68 na kupující JZD R. za kupní cenu ve výši 10.000,- Kčs. JUDr. L. B. sám přistoupil k této kupní smlouvě až podle notářského zápisu ze dne 25. 2. 1969, č.j. 3 N 26/69, 3 NZ 31/69. Jelikož zemřel dne 3. 2. 1975, uplatnila po něm restituční nárok stěžovatelka jako jeho dcera. Druhá dcera zesnulého M. Š. se uplatnění restitučního nároku zřekla. O budovy statku projevilo zájem JZD R., jak o tom svědčí dopis ze dne 1. března 1967, č. j. P/133/17, které je potřebovalo pro rozšíření svých dílen. JUDr. B., jako důchodce, neměl žádné finanční možnosti budovy udržovat. Požadoval po JZD částku 20.000,- Kčs. S touto nabídkou kupující nesouhlasil a nabídl 10.000,- Kčs. Pro případ nesouhlasu byl JUDr. B. Jednotným zemědělským družstvem upozorněn, že může prodat celý objekt jinému zájemci, ovšem jako zemědělskou usedlost, včetně celé výměry zemědělské půdy, kterou družstvo obhospodařovalo. Současně byl v tomto dopise JZD ze dne 17. ledna 1968 JUDr. B. upozorněn, že v případě, pokud nedojde k dohodě o koupi, bude JZD nuceno požádat MNV o přikázání celé usedlosti do jeho užívání podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví rodiny B., t. j. jeho právních předchůdců od r. 1854, JUDr. B. se zde narodil a celá rodina se do R. pravidelně sjížděla. Již bezprostřední právní předchůdkyně JUDr. B., jak vyplývá z přiložených dopisů, byla označována za "kulačku"a byla vybízena k prodeji nemovitostí. Kupce vzhledem k výlučně zemědělskému charakteru nemovitostí nemohla žádného sehnat, zvláště když jejich pojistná cena dle pojistky č. 88-537/434023, uzavřená dne 5. ledna 1956 činila 95.100,-Kčs, jak vyplývá ze sdělení Státní pojišťovny - inspektorátu v R. ze dne 12. 8. 1967 zn. OPMO-Hu. Restituční nárok byl uplatněn stěžovatelkou podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť podle jejího názoru došlo k přechodu nemovitostí na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Pro úspěšné uplatnění nároku je nutno splnit zde oba obsažené požadavky. Ústavní soud nemůže souhlasit s interpretací pojmu "tíseň", jak to učinil přezkumný soud i rozhodující správní orgán. Jedná se o interpretaci v občanskoprávním nebo ve správním řízení. Restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této době, jak to již opakovaně učinil ve svých rozhodnutích Ústavní soud. Vyslovil právní názor, že pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. Takto objektivně nazíranou "tíseň" nutno doplnit o determinované postavení prodávající osoby, t. j. o její vřazení do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může představovat naprostou nerovnost účastníků kupního aktu. V případě JUDr. B. se jedná o bývalého příslušníka čs. legií, bojujícího i proti bolševikům. V době prvorepublikové i v letech 1945 - 1948 zastával nejvyšší soudcovské funkce. Ve spojení s třídním původem byl tedy jako příslušník třídy osobou, proti které byl zaměřen třídní boj. Nelze pochybovat o tom, že by nikdy neprodal rodový majetek, kdyby jej mohl udržovat. Byl však zbaven jak finančních prostředků, tak i prakticky možnosti disponovat s atributy vlastnického práva, když pozemky obhospodařovalo bývalé JZD. Prodej nemovitosti neuskutečnil tedy svobodně, ale v tísni. Je zvlášť zarážející, že po odmítnutí splnění požadavku "tísně" se již přezkumný soud vůbec nezabýval požadavkem "nápadně nevýhodných podmínek". K prodeji předmětných nemovitostí došlo proti návrhu prodávajícího za částku 10.000,- Kčs. Znaleckým posudkem soudního znalce M. H., vyžádaným správním orgánem v této restituční věci, byla cena těchto nemovitostí stanovena částkou 16.227,- Kčs. Zde je nápadná nevýhodnost kupních podmínek zcela jistě dána. Nelze souhlasit ani s tvrzením krajského soudu, že stěžovatelka posouvá ryze právní posouzení věci podle §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. do oblasti práva na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces neznamená pouhý přístup k soudu, nýbrž právo na celkové jednání u tohoto soudu, kdy je třeba řádně zvážit a projednat veškeré návrhy a tvrzení účastníků. Pro tento rozsah přezkumu byl soudu dán dostatečný prostor. Již sama skutečnost, že přezkumný soud ignoroval ustálený a opakovaně judikovaný právní názor Ústavního soudu na výklad pojmu "tíseň" a nevzal vůbec v úvahu pro účel tohoto řízení provedený znalecký posudek, došlo v řízení soudu i správního orgánu k porušování ústavnosti, a to porušením základního práva účastníka stanoveného v citovaných ústavních právních předpisech. Proto byl nucen Ústavní soud zrušit podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v enunciátu uvedená rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. května 2000