ECLI:CZ:US:2011:2.US.302.11.1
sp. zn. II. ÚS 302/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, 370 05 České Budějovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. ledna 2011 č. j. 34 C 590/2009-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 29 Listiny a jim obdobná ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o lidských právech a Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. ledna 2011 č. j. 34 C 590/2009-157 zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném V - Trade s. r. o. zaplacení částky ve výši 10.000,- Kč jako zadostiučinění za diskriminační jednání, kterého se měl žalovaný jako zaměstnavatel dopustit vůči žalobci jako zaměstnanci. Soud na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce nebyl žalovaným diskriminován ani co do kvantity a kvality přidělované práce, ani co do mzdového ohodnocení. Podle názoru soudu nelze za diskriminaci považovat posměšné či urážlivé chování mezi pracovníky na stejné úrovni výkonu práce, zvláště za situace, kdy postižený pracovník tuto skutečnost neoznámí nadřízeným a nepožaduje nápravu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, z nichž zdůrazňuje zejména porušení práva na spravedlivý proces, právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky a právo na zvýšenou ochranu zdravotně postižených osob. Stěžovatel poukazuje na to, že přestože se jednalo o řízení podle §133a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - převrácené důkazní břemeno, musel většinu důkazů navrhnout stěžovatel. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále polemizuje se skutkovými zjištěními ohledně diskriminačního jednání zaměstnavatele, resp. jeho vedoucí pracovnice, která měla přidělovat práci, jakož i se zjištěními ohledně mzdy jednotlivých pracovníků. Soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že mu neposkytl ochranu před diskriminací a nepřiznal mu přiměřené zadostiučinění. Z hlediska podústavního práva stěžovatel poukazuje na to, že soud postupoval v rozporu s §133a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 1 písm. a), c) a §10 odst. 1 a 2 zákona č. 198/2009 Sb. a v rozporu s §13 odst. 1 písm. b), c) zákoníku práce. Pochybení soudu spatřuje zejména v obrácení důkazního břemene v neprospěch stěžovatele, hodnocení skutkových zjištění, neprovedení všech stěžovatelem navržených důkazů (především výslech svědkyň L. K. a J. H.) a uložení povinnosti stěžovateli nahradit žalovanému náklady řízení, přestože byl na základě sociální situace osvobozen od soudních poplatků.
III.
4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Okresního soudu v Českých Budějovicích příslušný spis.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, jakož i dalších lidskoprávních předpisech, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel zmiňuje několik různých okruhů pochybení a poukazuje na celou řadu článků Listiny a dalších mezinárodněprávních dokumentů, jejichž porušení se měl obecný soud dopustit, ale podstata a jádro ústavní stížnosti se týká především otázky obrácení důkazního břemene (§133a odst. 1 o. s. ř.) a otázky provádění důkazů včetně opomenutí jejich provedení a jejich hodnocení.
7. Co se týče úpravy dokazování podle §133a o. s. ř., je třeba vycházet z toho, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní nestíhají, jak se jeví z argumentů obsažených v ústavní stížnosti toliko žalovaného, ale jsou mezi oba účastníky řízení rozděleny. Zatímco žalobce má povinnost a břemeno tvrzení, jakož i důkazní povinnost (důkazní břemeno) o skutečnostech, z nichž dovozuje porušení práva na rovné zacházení, žalovaného stíhá povinnost prokázat a tedy důkazní břemeno, že tyto skutečnosti nemají diskriminační povahu. Žalovaný tedy nemá (ani nemůže mít) povinnost prokazovat, že se skutečnost, z níž žalobce dovozuje diskriminaci, nestala, nýbrž prokazuje, že se žalobcem bylo zacházeno rovně, tzn. stejně jako s ostatními zaměstnanci. Uvedené závěry vyplývají i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 41, N 92/2006, str. 173).
8. Ve stávající věci nepovažoval soud na základě provedených důkazů (výkazy čištění vozů, mzdové výměry jednotlivých pracovníků, přehled měsíčních výdělků, svědecké výpovědi) za prokázané, že by došlo k diskriminačnímu jednání ze strany žalovaného, resp. žalovanému se provedenými důkazy podařilo prokázat, že se všemi zaměstnanci na daném úseku zacházel rovným způsobem. Není přitom pravdou, a z vyžádaného spisu to rovněž nevyplývá, že stěžovatel byl nucen uvedené skutečnosti prokazovat. Skutečnost, že stěžovatel o vlastní vůli navrhl provedení některých důkazů, neznamená, že by nebylo respektováno pravidlo obsažené v §133a o. s. ř. Stěžovatel totiž zřejmě směšuje pojmy povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jak již bylo naznačeno výše, žalovaný splnil provedenými důkazy svoji povinnost důkazní a břemeno důkazní, že na pracovišti nedocházelo k diskriminačnímu jednání, a proto soud žalobu stěžovatele zamítl.
9. Pokud stěžovatel zpochybňuje skutková zjištění ohledně diskriminačního jednání a mezd, Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatele, a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Okresní soud postavil svoje rozhodnutí na řádně provedených důkazech a skutečnost, že dospěl k právnímu závěru, který je odlišný od názoru stěžovatele, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
10. K námitce stěžovatele, že soud neprovedl jím navržené důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně výslechy svědkyň) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci se z vyžádaného spisu podává (viz č. l. 154), že ohledně výslechu svědkyně H. žalovaný výslovně uvedl, že na něm netrvá a právní zástupce žalobce její výslech nepožadoval. Co se týče výslechu svědkyně K., soud její výslech neprovedl z důvodu, že tuto svědkyni nebylo možno předvolat, neboť je neznámého pobytu. Takovému postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytýkat.
11. Rovněž tak námitka, že pokud byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků, mělo být toto osvobození zohledněno i při rozhodování o nákladech řízení v tom směru, že to byl důvod pro aplikaci §150 o. s. ř., není relevantní. Soud rozhodoval o nákladech řízení podle úspěchu ve sporu (§142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž předchozí osvobození stěžovatele od soudních poplatků nemá na rozhodování soudu o nákladech řízení žádný vliv.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2011
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu