ECLI:CZ:US:2015:2.US.303.15.1
sp. zn. II. ÚS 303/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Pavly Martínkové, zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou, se sídlem Podhorská 434/6, 466 01 Jablonec nad Nisou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, č. j. 33 Cdo 4937/2014-315, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2014, č. j. 7 Co 862/2014-272, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. února 2014, č. j. 20 C 122/2013-205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 10, čl. 15 odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále práva vyplývající z čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 28 a čl. 37 odst. 3 Listiny, práva zakotvená v čl. 8, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy, právo na spravedlivou odměnu za práci uvedené v čl. 4 bod 1 Evropské sociální charty, popř. v čl. 23 odst. 2 a 3 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i právo na rovnost účastníků a rovné zacházení (čl. 14 bod 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) aj.
2. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 24. února 2014, č. j. 20 C 122/2013-205, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 115.821 Kč, která měla představovat její odměnu za právní zastupování a poskytnuté právní služby ve věci rozvodu manželství žalované, výživného rozvedené manželky a vypořádání společného jmění manželů.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. července 2014, č. j. 7 Co 862/2014-272, poté, co bylo řízení co do částky 36.100 Kč zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí, potvrdil ve zbytku, tj. co do částky 79.721 Kč rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který své rozhodnutí postavil primárně na závěru, že mezi účastnicemi došlo k uzavření ústní dohody o odměně za právní služby, přičemž žalovaná tuto odměnu uhradila, dovodil, že dohoda o odměně za zastupování, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou, je pro neurčitost neplatná, což by mohlo mít za následek aplikaci mimosmluvní odměny podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, která je však několikanásobně vyšší než žalovanou uhrazené jednotlivé částky za konkrétní porady a úkony. Odvolací soud se však v situaci, kdy šlo o střet na jedné straně práva žalobkyně na odměnu za vykonanou práci a na straně druhé práva žalované na ochranu jejího vlastnictví, přiklonil k ochraně žalované, neboť podle názoru odvolacího soudu bylo uplatnění nároku žalobkyní v rozporu s dobrými mravy [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Tento rozpor shledal odvolací soud v tom, že žalobkyně coby profesionál neposkytla žalované jako laikovi úplnou a jasnou informaci o ceně právní služby, resp. v ní vyvolala dojem, že uhrazením jednotlivých úkonů byla její odměna zcela vyrovnána. Za významné považoval odvolací soud i skutečnost, že žalobkyně uplatnila požadavek na úhradu doplatku za právní služby cca po 3 letech od ukončení smluvního vztahu mezi oběma účastnicemi. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalovaná žalobkyni zaplatila částku ve výši 10.100 Kč, a to v nepříliš složitých právních případech, které v případě rozvodu a výživného skončily dohodou a v případě vypořádání společného jmění proběhly pouze formou konzultace.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, č. j. 33 Cdo 4937/2014-315, odmítnuto podle §234c odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a proto v dovolacím řízení nebylo možno pokračovat.
II.
5. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá shora uvedená porušení ústavně zaručených práv. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími soudů a vytýká jim, že vyšly z nesprávných skutkových zjištění, dovodily z nich nesprávné právní závěry a zneužily institut dobrých mravů. V prvé řadě rozporuje závěr soudů o tom, že se žalovanou dohodla odměnu za právní zastupování a předkládá vlastní interpretaci provedených důkazů. Zpochybňuje přitom skutková zjištění získaná z různých důkazů a polemizuje s jejich hodnocením [zpochybňuje např. výpověď svědka Michala Marka (syna žalované); z příjmových pokladních dokladů dovozuje, že jí žalovaná vždy poskytla toliko zálohy na právní pomoc a nikoliv že šlo o kompletní odměnu za právní služby, jak konstatovaly soudy; z e-mailů a korespondence se žalovanou dále dovozuje, že snahou žalované bylo, aby se stěžovatelka vzdala svého nároku na zaplacení dlužných nákladů právního zastoupení atp.]. Opakovaně poukazuje na nelogické a mnohdy zcela nepatřičné až absurdní závěry soudů ohledně prokázání existence dohody o smluvní odměně. V této souvislosti kategoricky popírá, že by se žalovanou jakoukoliv dohodu o smluvní odměně uzavřela, když ze žádného důkazu toto zjištění nevyplynulo. Zdůrazňuje, že žalovaná musela vědět, že částky jí hrazené představují pouze zálohu na poskytované právní služby. Soudům dále vytýká, že nebraly v potaz žádné její argumenty, neboť byly vedeny snahou nevyhovět žalobě. Posléze vyjmenovává jednotlivá skutková zjištění a na ně navazující právní závěry zejména soudu prvního stupně, s nimiž se neztotožňuje (např. závěr, že nemá nárok na zaplacení hotových výdajů, že sepis dopisu protistraně či jednání s protistranou není úkonem právní služby; že žalovaná platila odměnu na každé právní poradě atd.). Dále zpochybňuje věrohodnost tvrzení žalované a způsob, jak se s jejími rozpornými tvrzeními soudy vypořádaly. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní výhrady k jeho závěru o rozporu stěžovatelčina nároku s dobrými mravy a jeho odůvodnění, že vyúčtované náklady nejsou přiměřené hodnotě věci, její složitosti a vynaloženému úsilí. Nesouhlasí s aplikací čl. 10 etického kodexu advokátů (Usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996, č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky), resp. s názorem odvolacího soudu na jeho porušení. Stěžovatelka rovněž podrobně rozebírá jednotlivé další důkazy provedené soudy a z nich vyvozené závěry, přičemž sama dospívá k závěru, že její postup při jednání s klientkou (žalovanou) v žádném případě nenese znaky rozporu s dobrými mravy v situaci, kdy náklady právního zastoupení účtovala podle ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně. Stěžovatelka poukazuje i na jiná rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích i Krajského soudu v Českých Budějovicích, která v obdobných sporech vyzněla v její prospěch. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se řádně nezabýval jejím dovoláním, když je odmítl pro neuvedení důvodů přípustnosti. V této souvislosti poukazuje na to, že nemohla přece uvádět veškerá rozhodnutí, v nichž byly přiznány náklady zastoupení podle advokátního tarifu. V závěru pak hovoří o nespravedlnosti spočívající v tom, že jí ve věci samé nebyla přiznána požadovaná mimosmluvní odměna dle advokátního tarifu, ale náklady vítězné protistrany v tomtéž řízení jí byly právě podle advokátního tarifu vypočítány.
III.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jak již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjmenovává celou řadu ústavně zaručených práv zakotvených v Listině, Úmluvě či jiných mezinárodních dokumentech, její ústavněprávní argumentace v daném případě setrvává převážně v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z jejího odlišného názoru na skutková zjištění a hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů prokazatelně v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, popř. čl. 6 Úmluvy, což však není tento případ.
8. Pokud tedy stěžovatelka svoje námitky směřovala proti zjišťování skutkového stavu a provedeným a soudy hodnoceným důkazům, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z dostupných rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily.
9. Základem vlastní právní (nikoliv ovšem ústavněprávní) argumentace stěžovatelky je, že soudy nesprávně posoudily jednak otázku existence dohody o smluvní odměně za právní zastupování, jednak otázku rozporu stěžovatelkou uplatněného nároku na odměnu s dobrými mravy. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že oběma otázkami se soudy velmi podrobně zabývaly. Nelze přitom přehlédnout, že nosným důvodem rozhodnutí odvolacího soudu, který se částečně liší od závěru obsaženého v rozhodnutí soudu prvního stupně, byl závěr, že dohoda o smluvní odměně byla uzavřena neplatně (z důvodu její neurčitosti), a proto by se za takové situace mohla uplatnit část advokátního tarifu o mimosmluvní odměně, avšak stěžovatelkou požadované plnění je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Za tohoto stavu však podstatná část argumentace stěžovatelky, týkající se otázky uzavření či neuzavření dohody o smluvní odměně, ztrácí svoji relevanci a významná pak zůstává pouze otázka posouzení souladu či rozporu výkonu práva stěžovatelky (nárok na odměnu za zastupování) s dobrými mravy. K otázce posuzování a aplikace korektivu dobrých mravů se v různém kontextu Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí. Např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3653/11 ze dne 5. června 2012 (N 118/65 SbNU 553) Ústavní soud uvedl, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních, přičemž v rovině práva podústavního je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení [(srov. nález ze dne 5. srpna 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. dubna 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)]. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363)].
10. Jak je přitom dobře patrné z napadeného rozsudku odvolacího soudu, zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nebylo odvolacím soudem postaveno toliko na jedné skutečnosti, nýbrž na celé řadě důvodů, které byly v řízení zjištěny. Mezi tyto důvody náleželo např.
postavení žalované (laika) jako slabší strany ve vztahu ke stěžovatelce (profesionálce), uzavření neurčité dohody o odměně za právní služby, jež jde především k tíži stěžovatelky, doba od vzniku po uplatnění nároku, úhrada částky za poskytnuté služby, složitost věcí, v nichž stěžovatelka žalovanou zastupovala aj. V situaci, kdy odvolací soud řešil střet práva stěžovatelky na odměnu za vykonanou práci s právem žalované na ochranu vlastnictví, tedy v zásadě dvou rovnocenných základních práv, nelze v postupu odvolacího soudu, u něhož na základě provedeného dokazování, k němuž nemá Ústavní soud výhrady, převážily důvody pro přiznání ochrany žalované, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelkou namítaného (zejména práva na odměnu za práci). Je třeba také připomenout, že aplikace korektivu "dobrých mravů" je nepochybně především polem volné úvahy obecných soudů, jak již Ústavní soud dal najevo ve svém usnesení ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383).
11. Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud své rozhodnutí zamítnout žalobu na základě rozporu výkonu práva stěžovatelky s dobrými mravy podložil dostatečným množstvím zcela konkrétních skutkových závěrů, při posuzování důsledků aplikace principu dobrých mravů důsledně zvážil chování stran, přičemž jeho výrok ve věci samé představuje logický a plastický odraz těchto úvah, jimž v ústavněprávní rovině není co vytknout.
12. Pokud stěžovatelka namítala nespravedlnost až absurditu spočívající v tom, že požadovaná odměna za zastupování jí v daném "palmárním" sporu nebyla přiznána, avšak na druhé straně je povinna nést náklady vítězné protistrany v plné výši a podle advokátního tarifu, přehlíží, že se jedná o dvě zcela různé záležitosti. Nárok na náhradu nákladů za právní zastupování vynaložených navíc z převážné části v předsoudním stadiu sporu nelze srovnávat s právem na náhradu nákladů řízení uplatněných a přiznaných v rámci řízení vedeném o předchozím žalobou uplatněném nároku. V každé situaci se uplatní jiná pravidla pro výpočet odměny advokáta.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu