ECLI:CZ:US:2020:2.US.3073.20.1
sp. zn. II. ÚS 3073/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a David Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem se sídlem Potoční 1094, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. srpna 2020, č. j. 1 To 429/2020-27, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 19. června 2020, č. j. KRPT-231590-417/TČ-2019-070072, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces.
2. V trestním řízení vedeném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Moravskoslezského kraje, rozhodl policejní orgán v záhlaví specifikovaným usnesením podle §79a odst. 1 trestního řádu tak, že zajistil jako nástroj trestné činnosti věci, a to osobní motorové vozidlo značky Audi Q7 a osobní motorové vozidlo značky Volkswagen Transporter. Současně byly tímto rozhodnutím vysloveny příslušné zákazy a uložena oznamovací povinnost ohledně zajištěných věcí. V odůvodnění policejní orgán uvedl, že vede trestní stíhání obviněného L. J., který je synem stěžovatele, a dalších osob pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Z dosud provedených skutkových zjištění policejní orgán zjistil, že uvedená vozidla registrovaná na stěžovatele a firmu, v níž je jednatelem a obviněný L. J. zaměstnancem, měl obviněný užívat v souvislosti s pácháním drogové trestné činnosti, a to konkrétně k přepravě komponentů, chemikálií a tablet potřebných k výrobě psychotropní látky pervitin a současně i k přepravě pervitinu, který měl neoprávněně vyrábět.
3. Stížnosti stěžovatele a obviněného L. J. krajský soud napadeným usnesení zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že předmětná vozidla byla zakoupena dříve, než měl obviněný údajně páchat trestnou činnost. Obě vozidla potřebuje pro své podnikání a jejich zajištěním je krácen na svých právech.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Podle ustanovení §79a odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň však připomíná (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14), že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.
7. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění vozidel v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelem namítané pochybení orgánů činných v trestním řízení. Samotné rozhodnutí o zajištění vozidel obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že zajištěné věci byly použity jako nástroj trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07; N 25/48 SbNU 291).
8. Doba pořízení vozidel je s ohledem na závěr o jejich využití jako nástroje k páchání trestné činnosti irelevantní. Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci a není tedy zásadní vztah vlastníka věci, která je nástrojem trestné činnosti, k této trestné činnosti samotné (srov. usnesení ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 1829/15). K opakovaným námitkám stěžovatele krajský soud přiléhavě odkázal na judikaturu, která jednoznačně konstatuje, že je-li dáno podezření, že věc sloužila jako nástroj trestné činnosti, není pro případ jejího zajištění zákonem vyžadováno, aby byla ve vlastnictví obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2901/18).
9. V posuzované věci je z pohledu Ústavního soudu zásadní, že ke dni podání návrhu na zrušení shora označených usnesení trvalo zajištění vozidel pár měsíců, rozhodnutí o zajištění bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí nejsou v rozporu s požadavkem přiměřenosti, pokud jde o předmětný právně aprobovaný zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu