ECLI:CZ:US:1997:2.US.309.95
sp. zn. II. ÚS 309/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95, a o návrhu na vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že platný nález Ústavního soudu umožní uplatnění práv stěžovatelky i ve správním řízení, takto:
I.
Ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95, se zčásti vyhovuje, a to
tak, že se z r u š u j e výrok rozsudku, kterým byla zamítnuta
žaloba na zaplacení 58.781,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby do
zaplacení.
Ústavní stížnost, směřující proti výroku rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95, kterým
byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen souhlasit s tím,
aby na nemovitostech ve L., a to domu s pozemky, zapsanými ve
vložce č. 15 pozemkové knihy pro katastrální území L., a dále domu
s pozemky, zapsanými ve vložce č. 13 téže pozemkové knihy, a dále
na nemovitostech ve S., a to domu, zapsanými u Katastrálního úřadu
v K. na LV č. 10 a 374 pro obec K., kat. území S., a na LV č. 18
pro obec a kat. území O. a na LV č. 25 pro obec V., kat. území D.
P., byla vložena zástavní práva na zaplacení 450.016,- Kč ve
prospěch žalobkyně V. V. a aby žalovaný byl povinen zaplatit
žalobkyni 391.235,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby do zaplacení,
se z a m í t á.
II.
Návrh, aby Ústavní soud vyslovil, že "kladný nález Ústavního
soudu na porušení závazných práv v soudním řízení umožní uplatnění
práv stěžovatelky i ve správním řízení", se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala porušení
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to
konkrétně čl. 3; čl. 11; čl. 17, a to ve správním a soudním
řízení. Z hlediska skutkového uvedla, že trhovou smlouvou ze dne
12. 11. 1947 prodal její otec svůj statek ve L. V. V., nyní
vedlejšímu účastníkovi, za smluvní cenu, která byla zajištěna
zástavními právy, mimo jiné i v její prospěch. Na této smluvní
ceně nezaplatil nic ani jejímu otci ani jí. Protože po únoru 1948
byly obě rodiny předmětem třídní perzekuce a žalovaný, nyní
vedlejší účastník, nemohl plnit podmínky smlouvy, rozhodl se
v této tísni darovat nemovitosti státu a při té příležitosti
požádal i o výmaz prohlášení ohledně vzniku zástavního práva ve
prospěch stěžovatelky, k čemuž také došlo. Po listopadu 1989 ve
správním řízení podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen "zák. č. 229/1991 Sb."), byl vydán statek na
základě rozhodnutí pozemkového úřadu, a to bez zástavních práv,
vedlejšímu účastníku. Ohledně těchto zástavních práv se proto
stěžovatelka obrátila na soud se žalobou, aby byla vložena na
předmětné nemovitosti zástavní práva na zaplacení částky
450.016,- Kč ve prospěch stěžovatelky a aby vedlejší účastník byl
povinen zaplatit stěžovatelce 450.016,- Kč. Tomuto soudnímu řízení
stěžovatelka vytýkala, že obecné soudy neprovedly důkaz
restitučními spisy pozemkového úřadu ani průkaz tísně, pokud jde
o vydání výmazních prohlášení týkajících se zástavních práv. Dále
namítala, že o promlčení bylo rozhodnuto až v rozsudku soudu
prvého stupně, čímž se řízení o promlčení stalo řízením
jednostupňovým, a navíc aniž jí byla dána možnost prokázat, že
nedošlo k promlčení. Kromě uvedeného v této souvislosti uvedla, že
se dlužník - vedlejší účastník - promlčení ani nedovolal
a i kdyby, bylo by to v rozporu s ustanoveními všeobecné deklarace
o spravedlivých požadavcích morálky. Dále znovu zdůraznila, že
k prohlášení o výmazu zástavních práv došlo z její strany
nesvobodně s tím, že se touto námitkou odvolací soud odmítl
zabývat v podstatě z důvodu, že zaujal pro ni nepřijatelný názor
o tom, že podle hospodářského zákoníku (zák. č. 109/1964 Sb.) dnem
nabytí majetku do státního vlastnictví zanikla zástavní práva,
a to nezávisle na jejím souhlasu. Konečně poukázala na skutečnost,
že řada důležitých důkazů nebyla ani v odvolacím řízení připuštěna
a navíc nebyla zvážena podstata zákona o půdě, jehož cílem dle
preambule je zmírnit křivdy, a nikoliv vytvářet křivdy nové.
V další části svého návrhu se domáhala zrušení rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, sp. zn. 20 Co 489/95,
a vyslovení nálezu tohoto znění: "Kladný nález Ústavního soudu na
porušení závazných práv v soudním řízení umožní uplatnění práv
stěžovatelky i ve správním řízení". Zcela na závěr pak uvedla, že
souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření navrhl,
aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno s tím, že netrvá na ústním
jednání. Konkrétně k jednotlivým námitkám krajský soud uvedl, že
ve smyslu respektování dělby moci na zákonodárnou a výkonnou
a soudní mu nepříslušelo zasahovat do moci výkonné (vykonávané
správním orgánem), neboť mu to zákon v dané věci neumožňuje, jak
vyplývá z ustanovení §244 a násl. o.s.ř. K další námitce
stěžovatelky o tom, že jí byla odňata možnost prokázat, že nedošlo
k promlčení nároku, krajský soud uvedl, že žalobkyně, tj.
stěžovatelka, měla jednak možnost vyjádřit se ve svém odvolání
proti rozsudku soudu prvého stupně a dále měla možnost vyjádřit se
k věci i ve veřejném zasedání krajského soudu. Protože žalobkyně
této možnosti nevyužila a nenavrhla žádné důkazy, nelze z této
skutečnosti dovodit porušení práva rovnosti účastníků před soudem.
Ohledně nesprávného hodnocení důkazů a nesprávného právního
posouzení věci odkázal krajský soud v podrobnostech na odůvodnění
svého rozhodnutí.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k návrhu taktéž souhlasil
s upuštěním od ústního jednání s tím, že pokud jde o tu část
ústavní stížnosti, která směřuje proti správnímu řízení
- restitučnímu řízení, namítl, že nebyla dodržena 60 denní lhůta
ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Pokud jde o soudní
řízení a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 20
Co 489/95, vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelka neuvádí
jedinou skutečnost, kterou by již nebyla uvedla v řízení
u obecných soudů a se kterou by se tyto soudy dostatečně
nevypořádaly. Mimo to konstatoval, že je naprosto neznámo, proč by
měl soud provádět důkazy restitučními spisy pozemkového úřadu,
jestliže se napadené rozhodnutí krajského soudu týkalo návrhu
stěžovatelky, kterým se domáhala vydání rozsudku tohoto znění:
"Žalovaný je povinen souhlasit s tím, aby na nemovitostech ve L.,
s příslušnými pozemky, zapsané ve vložce č. 15 pozemkové knihy pro
katastrální území L., a ve L., s příslušnými pozemky, zapsané ve
vložce č. 113 téže pozemkové knihy, dále ve S., okr. K., které
jsou výlučným vlastnictvím žalovaného a jsou evidovány
u Katastrálního úřadu v K. na listu vlastnictví č. 10 a č. 374 pro
obec K., kat. území S., a na listu vlastnictví č. 18 pro obec
a kat. území O. a na listu vlastnictví č. 25 pro obec V., kat.
území D. P., byla vložena zástavní práva na zaplacení 450.016,- Kč
ve prospěch žalobkyně V. V.. Žalovaný je povinen zaplatit
žalobkyni 450.016,- Kč s 3% úrokem od podání žaloby, to vše do 30
dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je povinen nahradit
žalobkyni náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku". Dále
z uvedeného petitu i z označení obou účastníků řízení, dle
vedlejšího účastníka, nelze při nejlepší vůli dovodit, že by se
mělo jednat o řízení podle §248 a násl. o.s.ř. K vlastnímu
odůvodnění napadeného rozhodnutí vedlejší účastník zdůraznil, že
soudy obou stupňů důsledně vyhodnotily otázku promlčení pohledávek
stěžovatelky a také zánik zástavního práva s odkazem na §396
hospodářského zákoníku (zák. č. 109/1964 Sb.), podle kterého dnem
nabytí majetku do státního socialistického vlastnictví zanikají
zástavní práva. Za zcela nesmyslné v právní konstrukci
stěžovatelky vedlejší účastník označil tvrzení, že dovolání se
promlčení je v rozporu s ustanovením všeobecné deklarace
o spravedlivých požadavcích morálky, neboť přijetím této
konstrukce by nezbylo než zrušit veškerá ustanovení o zániku práv
prekluzí a promlčením. Zcela na závěr pak vedlejší účastník uvedl,
že na straně stěžovatelky jde pouze o subjektivní pocit křivdy
způsobený pekuniárním charakterem celého sporu a nelze mu
objektivně přiznat ochranu práv.
Ústavní soud již v řadě svých předcházejících rozhodnutí
vyjádřil, že mu nenáleží vykonávat ve vztahu k obecným soudům
přezkumnou pravomoc, že není součástí soustavy obecných soudů, to
vše však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo
porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. Protože v daném
případě stěžovatelka namítala takové porušení základních práv,
nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí z tohoto pohledu zabývat.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního
soudu v Kolíně, sp. zn. 8 C 1578/93, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je jen částečně opodstatněná. Stěžovatelka se svým
návrhem v řízení před obecnými soudy domáhala vydání tohoto
rozhodnutí: "Žalovaný je povinen souhlasit s tím, aby na
nemovitostech ve L., s příslušnými pozemky, zapsané ve vložce č.
15 pozemkové knihy pro katastrální území L., a ve L.,
s příslušnými pozemky, zapsané ve vložce č. 113 téže pozemkové
knihy, dále ve S., okr. K., které jsou výlučným vlastnictvím
žalovaného a jsou evidovány u Katastrálního úřadu v K. na listu
vlastnictví č. 10 a č. 374 pro obec K., kat. území S., a na listu
vlastnictví č. 18 pro obec a kat. území O. a na listu vlastnictví
č. 25 pro obec V., kat. území D. P., byla vložena zástavní práva
na zaplacení 450.016,- Kč ve prospěch žalobkyně V. V.. Žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni 450.016,- Kč s 3% úrokem od podání
žaloby, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je
povinen nahradit žalobkyni náklady řízení do 3 dnů od právní moci
rozsudku". Z obsahu spisu a zejména jeho odůvodnění plyne, že
návrh na vložení zástavního práva na zaplacení částky 450.016,- Kč
byl zamítnut, neboť zástavní práva váznoucí na předmětných
nemovitostech zanikla nezávisle na prohlášení stěžovatelky, které
měla učinit v tísni, a to dle §396 hospodářského zákoníku (zák.
č. 109/1964 Sb.) nabytím majetku do státního socialistického
vlastnictví. Návrh, aby vedlejší účastník byl povinen zaplatit
stěžovatelce 450.016,- Kč s příslušenstvím byl zamítnut z důvodu
promlčení žalovaných částek. Tato částka se sestávala z částky
345.555,- Kč, kterou plnila stěžovatelka za vedlejšího účastníka
výměnek ve prospěch svého otce, zřízený trhovou smlouvou ze dne
12. 11. 1947, kterou byly současně převedeny dnes restituované
nemovitosti z otce stěžovatelky na vedlejšího účastníka, a dále
z částky 58.781,- Kč, která odpovídala pohledávce stěžovatelky
uvedené pod písm. b) trhové smlouvy ze dne 12. 11. 1947 ve výši
100.000,- Kčs a 24.800,- Kčs v přepočtu 1:5, tj. částka 24.960,-
Kč + příslušenství, tj. 3% úrok za 45 roků v částce 33.821,- Kč,
a konečně z částky 45.680,- Kč, která odpovídala samostatné
pohledávce stěžovatelky na základě dlužního úpisu ve výši
120.000,- Kčs, opět v přepočtu 1:5, tj. 24.000,- Kč +
příslušenství, tj. 2% úrok za 45 roků v částce 21.680,- Kč, což
dohromady činí zamítnutých 450.016,- Kč (345.555,- + 58.781,- +
45.680,-) s příslušenstvím z důvodu promlčení. Z trhové smlouvy ze
dne 12. 11. 1947 dále bylo zjištěno, že ujednaná trhová cena
424.800,- Kčs byla vypořádána tak, že kupující, tj. vedlejší
účastník, přejal na srážku trhové ceny a) pohledávku ve výši
180.000,- Kčs Okresní záložní hospodářské, b) pohledávku
stěžovatelky v částce 100.000,- Kčs s nezaplacenými 4% úroky od
1. 9. 1941 do dne sepisu smlouvy ve výši 24.800,- Kčs, kterážto
pohledávka byla zajištěna zástavním právem pod položkou C 29 ve
vložce č. 15 pozemkové knihy pro kat. území L., jako vložce
hlavní a pod vložkou C 8 ve vložce č. 113 téže pozemkové knihy
jako vložce vedlejší, c) jiné neknihovní pohledávky v částce
120.000,- Kčs.
Dle ustanovení §3 občanského zákoníku výkon práv nesmí být
v rozporu s dobrými mravy, toto ustanovení pak dle názoru
Ústavního soudu samozřejmě platí i pro výkon práva vznést námitku
promlčení. V tomto směru má Ústavní soud za to, že za situace, kdy
to byla stěžovatelka, která namísto vedlejšího účastníka plnila
částku 345.555,- Kč ve prospěch svého otce za výměnek, k jehož
úhradě se trhovou smlouvou vedlejší účastník zavázal v souvislosti
s nabytím předmětných nemovitostí, nelze uplatněnou námitku
promlčení vedlejším účastníkem považovat za námitku uplatněnou
v rozporu s dobrými mravy, a to jednak s ohledem na skutečnost, že
vedlejší účastník o vlastnictví nemovitosti jako o původ závazku
přišel v důsledku perzekuce a dále proto, že stěžovatelka, pokud
otce dochovala, plnila tak svou přirozenou, na majetkových
ujednáních nezávislou povinnost dcery. Ostatně sama reakce
stěžovatelky v kontextu tehdejší změny poměrů nijak nenasvědčuje
tomu, že by plnila za vedlejšího účastníka, co po právu měl plnit
on sám. Jestliže tedy nyní došlo k opětovné změně poměrů, nelze
považovat námitku promlčení týkající se výměnku za námitku
uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, a to včetně příslušenství.
Stejně tak má Ústavní soud za to, že námitka promlčení obstojí
i v poměru k samostatné pohledávce stěžovatelky proti vedlejšímu
účastníkovi ohledně částky uvedené v dlužním úpisu, tj. ohledně
částky 120.000,- Kčs včetně příslušenství, po přepočtu jde
o částku 45.680,- Kč s příslušenstvím, a to proto, že není nijak
spjata s dnes vydávanou nemovitostí dle zák. č. 229/1991 Sb.
Naopak dle názoru Ústavního soudu, pokud jde o pohledávku uvedenou
pod písm. b) trhové smlouvy ze dne 12. 11. 1947 ve výši 100.000,-
Kčs + 24.800,- Kčs jakožto příslušenství ke dni 12. 11. 1947, jenž
činí v přepočtu 1:5, dle stěžovatelky o 24.960,- Kč +
příslušenství, tj. 33.821,- Kč, tedy o 58.781,- Kč
s příslušenstvím, která byla započtena na kupní resp. trhovou cenu
nemovitostí dnes vydaných dle zák. č. 229/1991 Sb. a která byla
navíc zajištěna zástavním právem k vydávané nemovitosti ve
prospěch stěžovatelky, jde o výkon práva vznést námitku promlčení
v rozporu s dobrými mravy, a to i s ohledem na účel občanského
soudního řízení, který je v §1 vymezen nejen jako spravedlivá
ochrana práv a oprávněných zájmů, ale též jako výchova
k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě
a k právům spoluobčanů, a to přesto, že zákonodárce sám v zák. č.
229/1991 Sb. nepamatoval na tyto případy, totiž na to, že některé
nemovitosti, jež se vrací oprávněným osobám, byly v době odnětí
totalitním režimem zcela nebo zčásti nejen zadlužené, ale
i zatížené zástavními právy. V řízení před obecnými soudy půjde
tedy nyní o to, zda tato pohledávka zanikla splněním, jak tvrdí
vedlejší účastník, či nikoliv, resp. o to, zda a v jaké části bude
lze vyhovět žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 58.781,- Kč
s přílušenstvím, což však i v případě prokázaného nezaplacení této
pohledávky nic nemůže změnit na tom, že s ohledem na zákonný zánik
zástavního práva dle §396 hospodářského zákoníku (zák. č.
109/1964 Sb.), nelze vyhovět návrhu stěžovatelky na vyslovení
povinnosti souhlasit s vložením zástavního práva na nemovitosti
vydané dle zák. č. 229/1991 Sb., neboť jeho vznik je dle dnešní
platné právní úpravy vázán na prvek dobrovolnosti (smluvní
zástavní právo) nebo zákon (srov. §151b OZ). S ohledem na
vyjádření vedlejšího účastníka řízení se pro úplnost uvádí, že na
rozdíl od prekluze promlčením právo nezaniká, a proto také plnění
promlčeného závazku není ani bezdůvodným obohacením.
Pokud se tedy obecné soudy z tohoto pohledu, tj. z pohledu
možného rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
nezabývaly, má Ústavní soud za to, že v řízení před nimi, jejichž
výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí, nebyla právům
stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou je právo na spravedlivý
proces, a dále čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem
stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a konečně též čl.
95 odst. 1 Ústavy, dle něhož je soudce při rozhodování vázán
zákonem, tedy i §3 OZ. Ve svých důsledcích tak došlo též
k porušení čl. 11 Listiny, v němž je upraveno právo vlastnit
majetek. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud napadené rozhodnutí
krajského soudu částečně zrušil a ve zbývající části ústavní
stížnost směřující proti rozsudku krajského soudu zamítl za
použití ustanovení §82 odst. 1 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm.
a) zák. č. 182/1993 Sb.
Ohledně stěžovatelkou tvrzeného porušení čl. 3 Listiny
napadeným rozhodnutím, Ústavní soud uvádí, že tento článek
upravuje zákaz diskriminace z důvodů pohlaví, rasy, barvy pleti,
jazyka, víry, náboženství, politického či jiného smýšlení, dále
z důvodů národního nebo sociálního původu, příslušnosti
k národnostní nebo etnické menšině, ale též z důvodu majetku, rodu
nebo jiného postavení, protože však stěžovatelka neuvedla nic, co
by alespoň nasvědčovalo porušení tohoto zákazu některým
z uvedených důvodů, je v tomto směru její návrh zjevně
neopodstatněný. Totéž lze konstatovat i ohledně blíže
neodůvodněného odkazu na čl. 17 Listiny, který upravuje svobodu
projevu a právo na informace a který zjevně míjí problematiku
napadeného rozhodnutí.
Konečně pokud jde o návrh, kterým se stěžovatelka domáhala
vydání nálezu v tomto znění: "Kladný nález Ústavního soudu na
porušení závazných práv v soudním řízení umožní uplatnění mých
práv i ve správním řízení", Ústavní soud odkazuje na úpravu
obsaženou v §72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., z níž jasně plyne
pouze kasační pravomoc Ústavního soudu v poměru k rozhodnutím
orgánu veřejné moci, a dále pak na lhůty upravené v §72 odst. 2
o.s.ř., to vše pak s tím důsledkem, že v této části byla ústavní
stížnost stěžovatelky odmítnuta dle ustanovení §43 odst. 1 písm.
e) a písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 1. 1997