ECLI:CZ:US:2011:2.US.313.11.1
sp. zn. II. ÚS 313/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti společnosti INMEFIN, s.r.o., sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, zastoupené Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Občanská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010 ve věci sp. zn. 20 Cdo 4568/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 ve věci sp. zn. 10 Co 1244/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy a ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo změněno rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 4. 2004 ve věci sp. zn. 29 Nc 540/2004, jímž bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky jako oprávněné na nařízení exekuce na majetek povinného pro vymožení částky 2.300.000,-Kč s příslušenstvím, k vymožení nákladů předcházejícího řízení ve výši 92.308,-Kč a k úhradě nákladů exekuce podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 1995 vydaného v řízení sp. zn. 1 Sm 12/95 tak, že se návrh oprávněného na nařízení exekuce zamítá. Následné stěžovatelčino dovolání bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto.
Uvedeným směnečným platebním rozkazem zavázal Krajský obchodní soud v Ostravě (mj. i) G. S. z titulu ručitelského prohlášení zaplatit žalobkyni - Moravia Banka, a.s. - žalovanou směnečnou sumu. Po právní moci výše identifikovaného směnečného platebního rozkazu byla předmětná směnka opětovně indosována, přičemž dne 27. 5. 2002 byla indosována na řad stěžovatelky.
Zatímco Okresní soud v Opavě stěžovatelčinu návrhu na nařízení exekuce na majetek povinného vyhověl, Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením tento návrh zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka dostatečně neosvědčila přechod práv z předmětného směnečného platebního rozkazu z původní oprávněné na svou osobu, pakliže přechod (originárně nabytých) práv dokládá toliko indosamenty na směnce; tento právní závěr podpořil posléze s odkazem na své předchozí usnesení ve věci sp. zn. 20 Cdo 461/2004 i Nejvyšší soud.
Stěžovatelka je přesvědčena, že předložila veškeré důkazy (předmětná směnka s rubopisy a příslušný směnečný platební rozkaz) potřebné k osvědčení skutečnosti, že ona je oprávněnou v daném exekučním řízení ve smyslu relevantních ustanovení zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, a zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu. Prizmatem ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu dle názoru stěžovatelky tak již není třeba dokládat převod (či přechod) práva ze směnečného platebního rozkazu listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem či notářem.
Podle názoru stěžovatelky je právo na zaplacení směnečné sumy právem ze směnky, a proto pokud právní předpis stanoví, že indosamentem se převádí všechna práva ze směnky, nemusí se v právním předpise výslovně uvádět, že se převádí i právo na zaplacení směnečného peníze, ať již je či není přiznané směnečným platebním rozkazem. Dle stěžovatelky je uvedená situace totožná s případy, v nichž soudní praxe dospěla k závěru, že k přechodu či k převodu práva dochází přímo na základě právního předpisu bez nutnosti doložení listiny ověřené státním orgánem či notářem (např. §33 zákona č. 37/2004 Sb. či §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.). K rozdílnému přístupu není rozumný důvod, neboť situace regulované ustanovením §33 zákona č. 37/2004 Sb., ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a ustanovením čl. I. §14 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. jsou významově, logicky a co do právního základu zcela totožné; vůči všem soukromoprávním subjektům by tak justiční orgány měly postupovat stejně.
Obecnými soudy v projednávané věci zastávaný názor považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť připouští možnost existence dvou pohledávek - jedné přímo ze směnky a druhé ze směnečného platebního rozkazu (včetně evidenčně účetních konsekvencí, jež se projevily v předmětné věci v souvislosti s konkursním řízením na majetek původní oprávněné), přičemž činí nedůvodnou distinkci mezi právním režimem postoupení směnečné a nesměnečné pohledávky.
Stěžovatelka tvrdí, že pokud by mělo docházet k naplnění ustanovení §36 odst. 3 a 4 exekučního řádu toliko doložením smlouvy o postoupení pohledávky ze směnečného platebního rozkazu, nemohl by majitel směnky, jenž ji nabude po vydání soudního rozhodnutí (resp. po jeho právní moci), efektivně vymáhat z ní vyplývající práva přiznaná soudním rozhodnutím, jak se stalo právě v projednávané věci; je přitom zřejmé, že stěžovatelka nemůže úspěšně podat nový návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, neboť zde existuje překážka věci rozhodnuté dle ustanovení §159a občanského soudního řádu. Pokud by exekuce nemohla být nařízena pro oprávněnou, mohla by být nařízena pouze pro subjekt uvedený jako věřitel ve směnečném platebním rozkazu, avšak dlužník by byl proti takovému vymáhání úspěšný s návrhem na zastavení exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť by prokázal, že jiný subjekt (stěžovatelka) je majitelem vymáhané směnečné pohledávky.
Po posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů a argumentace uplatněné v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané věci je otázka, zda obecné soudy interpretací ustanovení §36 odst. 4 exekučního řádu (resp. ustanovení §256 odst. 2 občanského soudního řádu) neporušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, konsekventně pak i její právo garantované ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že posuzované podání představuje pokračující stěžovatelčinu polemiku s právním názorem obecných soudů, jenž vychází z právních závěrů přijatých Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 31. 5. 2005 ve věci sp. zn. 20 Cdo 461/2004.
Dospěl-li přitom Nejvyšší soud, jakožto orgán, jehož úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, k závěru, že pokud indosatář nabývá práva ze směnky originárním způsobem, a nikoliv jako právní nástupce předchozího majitele, neprokazují přechod práva přiznaného směnečným platebním rozkazem indosamenty na předmětné směnce, nýbrž jen listiny vydané nebo ověřené státním orgánem či notářem, není důvod tento závěr z ústavněprávních pozic jakkoli rozporovat. Postačí proto připomenout, že se stěžovatelčina argumentace pohybuje pouze v rovině práva podústavního, přičemž - a to je prizmatem řízení o ústavní stížnosti rozhodující - na ni bylo adekvátně a přesvědčivě reagováno již v odůvodněních projednávaným podáním napadených rozhodnutí obecných soudů.
Obdobná právní věc byla ostatně v rámci řízení o jiné ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již předložena, pročež lze na tomto místě odkázat i na odůvodnění usnesení ze dne 10. 2. 2011 ve věci sp. zn. II. ÚS 3288/10.
Ústavní soud rovněž připomíná, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou ve své podstatě rozhodnutími nemeritorními, přesněji řečeno, jedná se o rozhodnutí, jež nepředstavují pro případný další procesní postup stěžovatelky v rámci výkonu předmětného směnečného platebního rozkazu překážku věci rozsouzené (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2163).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavním soud proto z uvedených důvodů návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu