ECLI:CZ:US:2007:2.US.316.06.1
sp. zn. II. ÚS 316/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 13. 2. 2006, č. j. 18 Co 570/2005-227, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. 11. 2004, č. j. 3 C 128/2002-173, spojené s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 5. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1, čl. 32 odst.1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně požádal o přerušení řízení o ústavní stížnosti a o předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Chrudimi zamítl rozsudkem ze dne 5. 11. 2004, č. j. 3 C 128/2002-173, žalobu stěžovatele o určení, že je vlastníkem nemovitosti v žalobě blíže specifikované. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, č. j. 18 Co 570/2005-227, jímž rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelovo vlastnické právo zaniklo konfiskací provedenou na základě dekretu č. 12/1945 Sb. Namítané formální vady správního rozhodnutí odmítly s tím, že tyto vady nezpůsobují jeho nulitu a je třeba vycházet z presumpce správnosti tohoto správního aktu.
Rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel velmi obsáhlou ústavní stížností, ve které se předně kriticky vyjádřil ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Upozornil v této souvislosti na odlišné nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, které jsou s tímto stanoviskem v rozporu, a vyslovil překvapení, že příslušní soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu. Tvrdí, že závěry vyslovené ve stanovisku nelze aplikovat nejen v této projednávané věci, ale pro rozpor se základními právy a základními principy právního státu je nelze aplikovat ani v jakékoli jiné věci.
Má za to, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány neprávem. Veškerý svůj majetek nabyl děděním po smrti svého otce, který zemřel v r. 1938, a podmínky prezidentských dekretů na něho osobně nedopadaly, neboť nebyl osobou německé národnosti ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb., a s ohledem na svůj útlý věk se nemohl při sčítání lidu přihlásit k německé národnosti či být členem sdružení, spolků a svazů sdružujících osoby německé národnosti. V době konfiskace majetku žil se svou matkou v Argentině a pro účely jakéhokoli řízení, tedy i konfiskačního, měl být podle tehdejších předpisů zastoupen zástupcem, jemuž mělo být také doručováno, což se nestalo.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobil kritice výklad samotného dekretu č. 12/1945 Sb., jakož i závěry soudů I. a II. stupně ohledně totožnosti adresáta vyhlášky ONV Chrudim, které dle názoru stěžovatele nemají podklad v předložených důkazech. Argumentaci oponující právním závěrům soudů ve věci samé stěžovatel doplnil podrobnými odkazy na právní předpisy platné v době probíhající konfiskace, mezinárodní dokumenty a dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí, že přístup soudů k jeho věcem (kdy soudy většinou argumentují tím, že stát konfiskoval stěžovatelův majetek po právu, neboť byl údajně Němec, a to po svém otci - nacistovi) je z hlediska principů obecné spravedlnosti a lidskosti absolutně nepřijatelný. Je přesvědčen, že byl potrestán za postoje a činy otce. Cítí se být rovněž poškozen konkrétními zásahy moci zákonodárné a výkonné do moci soudní, v důsledku nichž nemohou tuzemské soudy rozhodovat v jeho věci nestranně. Vzhledem ke svému přesvědčení, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, navrhl Ústavnímu soudu, aby přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku v navrhovaném znění.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal je nedůvodným. Tak tomu je i v projednávané věci, která je jen jednou z řady dalších ústavních stížností stěžovatele, jimiž brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému mu konfiskací.
Stran námitek týkajících se věci samé je v projednávané věci rozhodující stěžovatelem kritizované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (uveřejněné jako Sdělení Ústavního soudu pod č. 477/2005 Sb.), jehož přijetí bylo vyvoláno jedním z případů stěžovatele (sp. zn. II. ÚS 14/04). V něm učiněné závěry pléna jsou plně použitelné i na projednávanou věc a druhý senát Ústavního soudu se jimi cítí být vázán (§23 zákona o Ústavním soudu). Podle citovaného stanoviska "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o.s.ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Ústavní soud tak ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, ba naopak z něj vycházel, lze na argumentaci v něm rozvedenou odkázat. V důsledku v něm uvedených závěrů nelze z pohledu konečného rozhodnutí argumentaci stěžovatele, brojící proti meritorním rozhodnutím obecných soudů, akceptovat.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění jím navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let. Typickým příkladem jsou i stěžovatelem namítané "opomenuté důkazy" a skutečnosti, které nebyly údajně obecnými soudy v jeho věci vzaty v úvahu, a které není možno po šesti desítkách let, jež od té doby uplynuly, v jakémkoli představitelném procesu smysluplně provést. Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva nynějšího vlastníka. Jak totiž ve stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. K takovému návrhu se Ústavní soud již dříve vyjádřil a pro účely nyní projednávané věci proto postačí plně odkázat na závěry vyslovené např. v odůvodnění nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 14/04, či v usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06.
K žádosti stěžovatele o veřejné projednání ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud na výklad příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, který byl v souvislosti se stejným návrhem učiněn v usneseních, sp. zn. I. ÚS 565/05 a I. ÚS 19/06. Bylo v nich připomenuto, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon ustanovením §43 odst. 2 písm. a) dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků či vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí, či repliku stěžovatele. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu