ECLI:CZ:US:2010:2.US.3163.09.1
sp. zn. II. ÚS 3163/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem Školní 5335, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2009 č. j. 4 Ads 117/2009-53, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 č. j. 1 Cad 89/2008-17, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1998 č. j. 47 Ca 108/97 a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (se sídlem Křížová 25, Praha 5) ze dne 3. 2. 1997 /Pf, č. 481 025 019 a ze dne 20. 7. 2001 /ja, č. 481 025 019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 30 odst. 1, čl. 26 odst. 3, 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným usnesením Městský soud v Praze odmítl stěžovatelův návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že podle §111 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), se řízení ukončené pravomocným rozsudkem na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly nebo nemohly být v původním řízení uplatněny. Soud konstatoval, že obnova řízení je však podle §114 s. ř. s. přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu nebo v řízení ve věcech politických stran a politických hnutí. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal obnovy řízení, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ve věci částečného invalidního důchodu, byl podaný návrh na obnovu řízení nepřípustný, proto soud podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením návrh odmítl.
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Dle Nejvyššího správního soudu městský soud postupoval správně, pokud návrh na obnovu řízení odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §114 odst. 1 s. ř. s jako nepřípustný, neboť z posledně zmiňovaného ustanovení a contrario vyplývá, že obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu; právě obnovy takového řízení se přitom stěžovatel domáhal. Ve správním soudnictví nelze vzhledem ke vzájemné autonomii civilního a správního soudnictví aplikovat ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti žaloby na obnovu řízení. Ostatně §64 s. ř. s. předpokládá přiměřenou aplikaci pouze části prvé a třetí občanského soudního řádu.
Ústavní soud v citovaných dvou rozhodnutích správních soudů neshledává ničeho protiústavního. Správní soudy svůj závěr o nepřípustnosti obnovy řízení řádně, logicky a celkově přesvědčivě odůvodnily. Nevyhnutelným důsledkem shledání existence neodstranitelného nedostatku podmínek řízení (nepřípustnost obnovy řízení ex lege), pro který v tomto řízení nebylo možné pokračovat, bylo, že se správní soudy nemohly zabývat předloženými novými důkazy a skutečnostmi, jakož i vadami správního řízení a původního soudního řízení.
Ústavní soud k tomu uvádí, že závěr správních soudů koresponduje i důvodové zprávě k s. ř. s.: "Obnova řízení není především přípustná v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. Je tomu tak i proto, že účastník řízení má otevřenu cestu k obnově správního řízení; objevily-li se totiž nové skutečnosti poté, kdy správní orgán o věci rozhodl, nemůže být správní obnově na překážku to, že ve věci rozhodoval soud, protože i on musel vyjít ze skutkového stavu ke dni rozhodnutí správního orgánu a nova připustit nemohl. Podobně ostatně judikují správní soudy v řízení o žalobách i dnes. Obnova řízení tak přichází v úvahu jen v řízeních o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí."
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že správní soudy shora citovanými rozhodnutími nesprávně označily proces řízení, kde namísto řízení o žalobě pro zmatečnost označily návrh na obnovu řízení, což jsou rozdílné pojmy. Toto tvrzení je však v rozporu s realitou. Totiž již samotný stěžovatel označil své podání (ze dne 18. 8. 2009) jako "žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 1998, čj. 47 Ca 98/97 podává žalobu na obnovu řízení" (srov. s. 1 spisu). Kupříkladu rovněž v závěru tohoto svého návrhu stěžovatel uvedl, že "Žalobce proto důrazně žádá, aby řízení ... bylo obnoveno..." a následně se domáhal vydání výroku: "Rozsudek MS ze dne 13. 3. 1998 ...se ruší a obnova řízení se povoluje" (str. 3 spisu). Rovněž kasační stížnost stěžovatele (ze dne 11. 8. 2009) je označena jako "Věc: návrh na obnovu řízení ve věci vedení u Městského soudu v Praze..." (srov. str. 46 spisu), čemuž koresponduje i obsah kasační stížnosti (srov. např. str. 47-50 spisu: "Stěžovatel se podanou žalobou domáhá obnovy řízení...Stěžovatel žalobou na obnovu řízení napadl rozsudek MS v Praze...Stěžovatel v návrhu na obnovu řízení namítal...Stěžovatel je také přesvědčen, že návrh na obnovu řízení je důvodný..." Z toho plyne, že až nynější tvrzení stěžovatele, že správní soudy shora citovanými rozhodnutími nesprávně označily proces řízení, kde namísto řízení o žalobě pro zmatečnost označily návrh na obnovu řízení, je zjevně účelové. Ostatně, pokud by si stěžovatel skutečně myslel, že již městský soud nesprávně zhodnotil jeho podání jako návrh na obnovu řízení, neměl by důvodu to nenamítat již v kasační stížnosti. Jedná se tedy též o novou námitku vznesenou až v ústavní stížnosti, což není přípustné s ohledem na požadavek přípustnosti ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Co se týče ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, je zjevně podaná po 60ti denní lhůtě zákonem stanovené pro podání ústavní stížnosti (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); tuto lhůtu nemůže Ústavní soud v souladu se svou judikaturou prominout. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku městského soudu a rozhodnutí správního orgánu nelze odvíjet od napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Městského soudu v Praze, neboť v tomto soudně správním řízení stěžovatel neuplatňoval procesní prostředek, který by mu právní řád k ochraně práv garantoval (návrh na obnovu řízení zákonem vyloučený, tj. nikoli v dispozici stěžovatele). Tudíž se nemůže jednat v případě napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu o poslední procesní prostředek k ochraně práva, které mělo být porušeno napadenými rozhodnutími České správy sociálního zabezpečení a rozsudkem Městského soudu v Praze.
Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný a z části jako návrh podaný po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, neboť pokud ústavní stížnost byla odmítnuta, zákonné podmínky ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu