ECLI:CZ:US:1999:2.US.318.99
sp. zn. II. ÚS 318/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupené JUDr. J. A., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 1999, sp. zn. 12 Co 801/98, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 9. 1997, sp. zn. 14 C 214/96, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. 9. 1997, č. j. 14 C 214/96-44, zamítl Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatelky, aby byla advokátu JUDr. V. K., uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 182.679,-Kč, spolu s výrokem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. března 1999, sp. zn. 12 Co 801/98, k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Protože se stěžovatelka domnívá, že rozsudkem odvolacího soudu byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 1999, č. j. 12 Co 801/98.
Stěžovatelka spolu s dalšími bývalými spoluvlastníky domu č. p. 453 (dříve č. p. 77) na L. ul. v Plzni se jako oprávněná osoba obrátila na JUDr. K. a pověřila ho uplatněním jejího restitučního nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. Až do roku 1995 byla přesvědčena, že o její nárok je řádně postaráno pověřeným právním zástupcem. V roce 1996 však zjistila prostřednictvím jiného právního zástupce, že neobdrží žádnou restituční náhradu, neboť její nárok byl JUDr. K. podán u příslušného ministerstva pozdě. Jeden ze spoluvlastníků, který byl zastupován jiným právním zástupcem, odškodnění za demolovaný dům obdržel v žalované výši. JUDr. K. bylo však příslušným ministerstvem sděleno, že z důvodů pozdního uplatnění nároku nemůže být odškodněna.
V důsledku nesplnění smluvně převzaté povinnosti právní služby a tím i porušení povinností stanovených JUDr. K. zákonem č. 128/1990 Sb., včetně pravidel profesionální etiky, stěžovatelka uplatnila u soudu nárok na náhradu škody. Jak uvádí ve svém návrhu, vycházela z toho, že se o škodě dozvěděla až v závěru r. 1995, resp. až v r. 1996, a to ze zprávy Ministerstva financí, které převzalo agendu zrušeného Ministerstva pro správu a privatizaci národního majetku. Takto uplatněný nárok byl odmítnut jak soudem prvého stupně, tak i následně soudem odvolacím, a to z důvodů promlčení, které bylo v řízení uplatněno.
Navrhovatelka s těmito právními názory nesouhlasí a tvrdí, že právní skutečností pro uplatnění jejího práva na náhradu škody nemůže být datum zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž skutečnost, kdy se o škodě dozvěděla, t. j. závěr r. 1995 nebo datum 21. 11. 1996, kdy jí ministerstvo sdělilo zprávu o pozdním uplatnění nároku. Vytýká oběma soudům, že se řádně nezabývaly otázkou počátku a konce doby, po kterou mělo být právo stěžovatelky vykonáno. Postup určení lhůty začátku promlčení, jak ji stanovily oba soudy, považuje za nesprávné.
Z přiložených rozsudků Ústavní soud zjistil, že oba soudy vycházely ze lhůty pro uplatnění peněžní náhrady za nemovitost, kterou nelze vydat, stanovenou v §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Tuto lhůtu považují za lhůtu promlčecí, nikoli za lhůtu prekluzivní, neboť by uplynutím lhůty k podání nároku na peněžitou náhradu za nemovitost právo zaniklo a pro náhradu škody by bylo limitním termínem.
Vychází proto ze lhůty promlčecí, jejíž začátek stanoví soud prvého stupně k datu uzavření možnosti uplatnění nároku podle ustanovení §19 odst. 1 a 3 zákona č. 403/1990 Sb. dnem uplynutí 6 měsíců od data účinnosti zákona, t. j. dnem 3. 5. 1991. Pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu skončila lhůta datem 3. 5. 1994.
Odvolací soud poté stanoví začátek běhu promlčecí lhůty na den 10. 9. 1992, t. j. na den následující po dni, kdy ministerstvo uzavřelo záležitost peněžní náhrady za nemovitost, takže promlčecí lhůta uplynula dnem 10. 9. 1995.
Návrh na náhradu škody uplatnila stěžovatelka u soudu teprve dnem 1. 7. 1996, kdy již tyto lhůty byly promlčené, takže zjištěný rozdíl v začátku běhu lhůt promlčení je v cit. rozsudcích pro konečný výrok bez významu.
Nutno oběma soudům přisvědčit, že u práva na náhradu škody je stanovená podle §106 o. z. promlčecí doba - subjektivní a objektivní. U stěžovatelky nedošlo k tomu, aby se v požadované lhůtě dvou let o škodě dozvěděla, t. j., aby vůbec započal běh subjektivní lhůty. Byla však omezena lhůtou objektivní, která oproti lhůtě subjektivní začíná běžet od události, z níž vznikla škoda, t. j. od škodné události.
Vzájemný vztah těchto promlčecích lhůt je určen tím, že se jejich běh promlčí, skončí-li běh u jedné z nich. Proto uplynutím objektivní lhůty se právo promlčuje, i když běh subjektivní lhůty vůbec nezačal. Tato objektivní lhůta promlčení práva na náhradu škody je stanovena třemi lety a tato lhůta uplynula u stěžovatelky marně.
Vzhledem k takto konstatovaným skutečnostem, nedošlo ke stěžovatelkou uváděnému porušení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť rozhodujícími soudy jí nebyla způsobena žádná újma na právech proto, že uplatňovala základní práva a svobody. Uváděné porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod se na projednávanou věc již vůbec nemůže vztahovat, neboť stěžovatelce nevznikla škoda z titulu nezákonného rozhodnutí soudu.
Senát Ústavního soudu byl proto nucen podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh zjevně neopodstatněný.
Z důvodu zjevné neopodstatněnosti návrhu nebyla vyžadována oprava vadné moci právního zástupce stěžovatelky, ani nebyl upřesněn charakter lhůt podle §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., které by bylo pro stěžovatelku ještě nejvýhodnější.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. října 1999