ECLI:CZ:US:2012:2.US.3185.12.1
sp. zn. II. ÚS 3185/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) SATPO Nad Vyšehradem, s.r.o., se sídlem Ječná 243/39a, Praha 2, 2) J. H., 3) Jihostroj a.s., se sídlem Velešín, Budějovická 148, 4) Vigero Investments s.r.o., se sídlem Praha 4, Na Pankráci 404/30a, 5) ENVOY, s.r.o., se sídlem Praha 5, Petržílkova 2583/15, všichni zastoupeni Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Jáchymova 2, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012 č.j. 1 Cmo 72/2012-837, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 č. j. 31 Cm 155/2006-725, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 č.j. 31 Cm 155/2006-618, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2010 č. j. 1 Cmo 322/2010-582 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2010, č. j. 31 Cm 155/2006-496, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel 1) jako objednatel a společnost Subterra a.s. jako zhotovitel uzavřeli podle §536 a násl. obch. zák. Smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla stavba bytového domu s 59ti jednotkami. Mezi účastníky smlouvy jsou vedeny spory, mj. spor, jímž se zhotovitel domáhá po stěžovateli zaplacení 30 211 604,10 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze ve výroku I. usnesení ze dne 12. 8. 2010 k návrhu žalobce (zhotovitele) nařídil předběžné opatření, kterým bylo stěžovateli 1) v podstatě uloženo zdržet se nakládání se souborem nemovitostí, pěti rozestavěnými jednotkami č. 404/38, 39, 42, 48 a 51 se způsobem využití jako jiné nebytové prostory, včetně podílu na společných částech domu. Usnesením ze dne 22. 11. 2010 Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu potvrdil s tím, že stěžovateli 1) bylo v rámci "nakládání" s příslušnými věcmi umožněno je pronajímat na dobu neurčitou a dále stanovil lhůtu pro trvání nařízeného předběžného opatření do 31. 5. 2011. Usnesením ze dne 24. 5. 2011 soud prvního stupně dobu trvání nařízeného předběžného opatření prodloužil na dobu neurčitou. Toto usnesení nabylo právní moci.
Usnesením ze dne 3. 12. 2012 Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele 1) a stěžovatelů 2) - 5) na zrušení předběžného opatření a dále vyslovil, že předběžné opatření potrvá do 30.11 2012, přičemž z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že s ohledem na aktuální stav dokazování je tuto lhůtu možné prodloužit. Vrchní soud odmítl odvolání stěžovatelů 2) - 5), neboť za situace kdy okruh účastníků před soudem prvního stupně je v tomto případě vymezen podle §90 o.s.ř. tak, že účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný, nejsou k jeho podání aktivně legitimováni. Ve vztahu k stěžovateli 1) ponechal předběžné opatření v platnosti bez výslovného určení doby trvání s tím, že nejsou splněny podmínky, pro zrušení předběžného opatření.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí výhrady vůči nařízení předběžného opatření. Dle stěžovatelů žalobce v řízení svůj nárok a pravděpodobnost možného ohrožení výkonu rozhodnutí vůbec neosvědčil. Nikdy nebyly naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření, které navíc výrazně zasáhlo do práv osob třetích - nikoliv do poměrů mezi původním zhotovitelem (žalobcem) a stěžovatelem 1).
Nařízené předběžné opatření je tak v rozporu s principem "legitimního očekávání" třetích osob. Již v srpnu 2008 byly uzavřeny kupní smlouvy mezi stěžovatelem 1) jako prodávajícím a třetími osobami (stěžovatelé 2 - 5) v postavení kupujících o převodu dotčených "jednotek". Závazky vyplývající z kupních smluv pro obě smluvní strany, splněny byly. Legitimní očekávání stěžovatelů 2) až 5) spočívá ve skutečnosti, že bude příslušným katastrem nemovitostí "formálně" potvrzeno jejich vlastnické právo k předmětným jednotkám, čímž bude splněna věcné právní podmínka převodu vlastnického práva. Odpovídající řízení o návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem však byla vesměs zastavena (či přerušena). Dle stěžovatelů katastr nemovitostí v roce 2008 značně pochybil, když neprovedl zápis jejich vlastnického práva. Stěžovatelé uvádí konkrétní výhrady proti postupu katastrálního úřadu a dovozují, že vymezení jednotek v kupních smlouvách je dostatečně určité a srozumitelné a katastr nemovitostí měl tudíž vklad vlastnického práva k předmětným jednotkám, zasaženým od roku 2010 předběžných opatřením, již v roce 2008 provést.
Stěžovatelé 2) až 5) v důsledku popsaného rozhodování obecných soudů nemohou se svými jednotkami nakládat jako vlastníci a svého majetkového nároku mohou být zcela zbaveni. Poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 123/08, týkající se analogického případu, dle nějž "člen bytového družstva, který disponuje ex lege právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého, je aktivně legitimován v řízení o zrušení předběžného opatření, kterým bylo bytovému družstvu k návrhu třetí osoby (věřitele družstva) zakázáno zcizovat nebo zatěžovat nemovitosti, na jejichž bezplatný převod má tento člen právní nárok".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že částečně jde o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu a částečně o návrh, který není opodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2011 č.j. 31 Cm 155/2006-618, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2010, č. j. 1 Cmo 322/2010-582 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2010, č. j. 31 Cm 155/2006-496 shledal Ústavní soud jako návrh podaný po lhůtě, neboť je evidentní, že při podání ústavní stížnosti proti těmto samostatným pravomocným rozhodnutím, kterými bylo rozhodováno o nařízení předběžného opatření a o prodloužení lhůty předběžného opatření, nebyla dodržena zákonná lhůta.
Ústavní soud dále předesílá, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření dočasného dosahu, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Uvedené obdobně platí i pro rozhodování o zrušení již nařízeného předběžného opatření.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 č. j. 31 Cm 155/2006-725 a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012 č.j. 1 Cmo 72/2012-837 bylo rozhodováno o návrhu stěžovatelů na zrušení pravomocně nařízeného předběžného opatření. Dle ustanovení §77 odst. 2 o.s.ř. "Předběžné opatření předseda senátu zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno". Je zřejmé, že při rozhodování o zrušení předběžného opatření obecný soud zkoumá, zda mezi spornými stranami došlo k relevantní změně poměrů, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, či tyto důvody zcela pominuly (osvědčená skutečnost, z níž soud při nařízení předběžného opatření vycházel, byla posléze prokázána, postavena najisto jinak; žalovaný v nikoliv nevýznamném, či osvědčeném rozsahu uplatněný nárok po zahájení řízem uspokojil; žalovaný poskytl dostatečnou jistotu pro zajištění uplatněného nároku). Obecný soud při rozhodování o návrhu na zrušení předběžného opatření tedy znovu v plném rozsahu nezkoumá důvody opodstatňující nařízení předběžného opatření.
Posouzení podmínek pro vydání, resp. zrušení předběžného opatření je přitom zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů z věcného hlediska přezkoumávat z pozice další odvolací instance. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci se obecné soudy návrhem stěžovatelů řádně zabývaly a zjišťovaly, zda nastaly shora uvedené okolnosti, které by dle ustanovení §77 o.s.ř. umožnily rozhodnout o zrušení nařízeného předběžného opatření. Stěžovatelé však v podstatě žádnou změnu poměrů neosvědčili a konečně ani netvrdili, neboť jejich argumentace (stejně jako v ústavní stížnosti) byla postavena na tvrzení, že nebyly dány podmínky pro nařízení předběžného opatření. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí navíc opětovně a konkrétně uvedl, že uplatněný nárok je s ohledem na dosud zjištěné (v odůvodnění rozhodnutí uvedené) skutečnosti spolehlivě osvědčen. Za dané situace nelze shledat závěr obecných soudů, dle nichž jsou dány důvody pro ponechání předběžného opatření v platnosti, za ústavně nesouladný.
Obdobně spadá do pravomoci obecného soudu, nikoli Ústavního soudu, posouzení otázky aktivní legitimace účastníka řízení, přičemž v konkrétní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod právní závěry vrchního soudu přehodnocovat. Poukaz stěžovatelů na výše citované rozhodnutí Ústavního soudu sp..zn. III. ÚS 123/08 není případný, neboť právní postavení člena družstva se zásadně lišilo od situace stěžovatelů 2) - 5) v nyní projednávané věci. V případě člena družstva je bytovému družstvu povinnost k převodu stanovena ex lege kogentní právní normou. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Stěžovatelé uvádí, že kupní smlouvy uzavřeli v roce 2008, přesto po dobu dvou let do vydání rozhodnutí o předběžném opatření nedošlo k vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí. V dané věci nelze automaticky dovozovat, legitimní očekávání stěžovatelů, že nesporně dojde k vkladu jejich vlastnického práva. Okolnosti, které zapříčinily, že k vkladu vlastnického práva dosud nedošlo, přitom nemají původ ve sporu vedeném mezi stěžovatelem 1) a zhotovitelem o zaplacení dlužné částky. Právo legitimního očekávání v podstatě vyplývající ze vztahu mezi stěžovatelem 1) a stěžovateli 2) - 5) nelze vykládat natolik extenzivně, že by v důsledku takového výkladu nebylo možné "předběžně" zajistit ochranu možných práv žalobce ve sporu o zaplacení dlužné částky.
Jakkoliv lze chápat obavy stěžovatelů 2) - 5) z dalšího vývoje věci, nelze odhlédnout od toho, že v dané věci bylo vydáno předběžné opatření v rámci sporu od stěžovatelů 2) - 5) zcela odlišných subjektů o zaplacení dlužné částky za situace, kdy jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí veden výhradně stěžovatel 1). Bylo tedy především na stěžovatelích, nakolik budou při uzavírání kupních smluv dbát o ochranu svých práv a usilovat o jejich naplnění v souladu se zákonem a s přihlédnutím k možnému riziku spojenému s uvedeným typem výstavby a následného prodeje jednotek.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že s ohledem na shora uvedené, mu nepřísluší přezkoumávat vlastní opodstatněnost nařízení předběžného opatření, ani správnost či zákonnost postupu příslušného katastrálního úřadu v řízení o návrhu na vklad vlastnického práva.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem zvážily možnosti opodstatňující zrušení předběžného opatření, přičemž k přezkumu jejich reálné existence není Ústavní soud oprávněn. Své právní závěry soudy přiměřeně odůvodnily a uvedly, jaké okolnosti je k rozhodnutí vedly. Napadená rozhodnutí nelze proto považovat za projev svévole.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §41 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu