ECLI:CZ:US:2017:2.US.3284.17.1
sp. zn. II. ÚS 3284/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO GAMES, a.s., se sídlem V Potočkách 1020/6, Praha 4, zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem Kozinova 2, Šumperk, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 Af 61/2015-67, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 7 As 186/2017-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra financí ze dne 14. 10. 2015, č. j. MF-76/2015/34-10/2901-RK, jímž zčásti zamítl rozklad a zčásti zastavil řízení o rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 13. 4. 2015, č. j. MF-76/2015/34-7. Citované rozhodnutí Ministerstva financí bylo vydáno v návaznosti na přijetí obecně závazné vyhlášky Města Český Těšín č. 1/2014, na jejímž základě město s účinností od 1. 1. 2015 zakázalo na celém svém území provozování loterijní činnosti, tj. provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her podle ustanovení §2 písm. e), g), i), j), l), m) a n) a §50 odst. 3 tehdy účinného zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen "loterijní zákon"), a proto Ministerstvo financí zrušilo svá předchozí, ve výroku specifikovaná rozhodnutí z let 2010 až 2013 (celkem 22), a to v částech, jimiž stěžovatelce povolil provozování loterií nebo jiných podobných her. Stěžovatelka s tímto postupem nesouhlasila, když jednak namítala, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k retroaktivní aplikaci ustanovení §43 a §50 loterijního zákona, neboť vyhláška v době vydání zrušených rozhodnutí neexistovala, jednak namítala, že došlo porušení jejího legitimního očekávání, neboť provozovala loterijní hry na základě platného povolení ministerstva, a v neposlední řadě namítala, že rozhodnutí byla diskriminační a v rozporu s unijním právem a judikaturou Soudního dvora Evropské unie.
3. S uvedenou argumentací stěžovatelky, kterou opětovně přednesla i v kasační stížnosti, se nicméně Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích neztotožnily. Předně zdůraznily (s odkazem na závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 285/2014-32, dostupný rovněž na www.nssoud.cz), že o stěžovatelkou namítanou pravou retroaktivitu se v jejím případě jednat nemohlo, neboť o ní se jedná tehdy, pokud se změna relevantní právní úpravy projeví ex tunc. "K takové situaci by ve stěžovatelčině případě dojít ani nemohlo, neboť by to znamenalo, že by v důsledku zrušení povolení nebyla oprávněna k provozování loterie již od samého počátku, a v období od vydání povolení do jejich zrušení je tedy provozovala v rozporu se zákonem." Stěžovatelka však k provozování loterie až do zrušení příslušných povolení oprávněna nepochybně byla, a proto se v jejím případě jedná "o retroaktivitu nepravou, jejíž účinky se projevují ex nunc, a která je zásadně přípustná." Stejně tak obecné soudy shodně odmítly námitku stěžovatelky ohledně porušení jejího legitimního očekávání a ochrany práv nabytých v dobré víře, když s odkazem na judikaturu Ústavního soudu [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz] a Nejvyššího správního soudu (viz citovaný rozsudek č. j. 6 As 285/2014-32) dospěly k závěru, že "stěžovatelce žádné legitimní očekávání, že povolení provozování loterií a jiných her zůstanou v platnosti po celou dobu, nevzniklo; stěžovatelka přitom opět nepředkládá žádné argumenty, které by závěry judikatury vyvracely. Nevzniklo-li stěžovatelce legitimní očekávání, je lichý rovněž její požadavek, aby jí bylo poskytnuto přechodné období po zrušení povolení či peněžitá náhrada, který nadto nemá oporu v právní úpravě ani judikatuře." V neposlední řadě pak Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou kasační námitku stěžovatelky, v níž brojila proti závěru městského soudu, že na její případ nedopadá unijní právo, když opětovně s odkazem na svou judikaturu (viz rozsudky č. j. 10 As 62/2015-170, a č. j. 1 As 297/2015-77) konstatoval, že na nyní projednávaný případ není unijní právo aplikovatelné, jedná se tedy o "čistě vnitrostátní záležitost", a byť připustil, že v těchto případech skutečně může dojít k tzv. obrácené diskriminaci (reverse discrimination), to však dle názoru Nejvyššího správního soudu "nezakládá důvod k tomu, aby i na případy, kde unijní prvek chybí, bylo aplikováno unijní právo. (...) Řešení případných rozdílů mezi postavením vnitrostátních a zahraničních provozovatelů loterií a jiných her pak již není úlohou soudů, ale zákonodárce (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2013, č. j. 8 As 46/2013 - 55, bod 26)." Navíc Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka namítla pouze to, že "je nepřípustně diskriminační, aby na ní nebylo vztahováno právo EU ve věci volného pohybu služeb jen proto, že je tuzemským subjektem a v jeho podnikání unijní prvek chybí. Stěžovatelka tedy vůbec netvrdila, že unijní prvek je v nyní posuzované věci přítomen."
4. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že vydáním rozhodnutí Ministerstva financí došlo k retroaktivní aplikaci ustanovení §43 a §50 loterijního zákona, k porušení jejího legitimního očekávání a ochrany dobré víry, neboť provozovala loterijní hry na základě platného povolení ministerstva, a že rozhodnutí byla diskriminační a v rozporu s unijním právem, které mělo být v jejím případě aplikováno. Vzhledem ke skutečnosti, že obecné soudy svými rozhodnutími aprobovaly postup ministerstva a nezohlednily její námitky, porušily její právo vlastnit majetek, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků městského soudu a Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jí podané správní žalobě. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy.
8. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje právní závěry obecných soudů, v nichž neshledaly porušení jejího legitimního očekávání v důsledku nepřípustné retroaktivní aplikace ustanovení §43 a §50 loterijního zákona, resp. vyloučily aplikaci unijního práva na její případ a jí namítanou diskriminaci. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod tyto právní závěry jakkoliv zpochybňovat. Uvedené platí tím spíše, že obecnými soudy formulované právní závěry přímo vycházejí ze závěrů judikatury Ústavního soudu (viz citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 6/13, jímž vyslovil nepřípustný zásah do práva obcí na samosprávu spočívající v tom, že přechodným ustanovením byl prodlužován stav masového provozování interaktivních videoloterijních terminálů výhradně na základě povolení Ministerstva financí, aniž by byly obce oprávněny jakkoli ovlivnit poskytování těchto služeb na svém území), anebo z již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, jejíž závěry byly Ústavním soudem opakovaně aprobovány jako ústavně konformní, přičemž Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu ani nepředložila žádné ústavněprávní argumenty, které by měly založit potřebu tyto závěry revidovat, neboť její námitky, jež by měly podpořit správnost jejího tvrzení o porušení základních práv, jsou, jak již bylo výše zmíněno, pouze pokračováním polemiky s právními závěry Ministerstva financí, resp. obecných soudů, tentokráte však v řízení o ústavní stížnosti. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svých námitek. Ústavní soud ovšem považuje za vhodné v této souvislosti připomenout, že zákonná povinnost kvalifikovaného právního zastoupení stěžovatelů má řízení o ústavní stížnosti zaručit určitý stupeň odborné kvality, projevující se právě i v nutnosti přizpůsobit argumentaci specifickému charakteru řízení o ústavní stížnosti, což se však v nyní projednávaném případě nestalo.
9. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu