ECLI:CZ:US:2017:2.US.3285.16.1
sp. zn. II. ÚS 3285/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Terezou Vodičkovou, advokátkou, se sídlem Jindřišská 1441, 530 02 Pardubice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2016, č. j. 30 Cdo 3357/2016-108, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2016, č. j. 61 C 168/2015-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 26. září 2016, doplněnou podáním ze dne 29. listopadu 2016, která po formální stránce splňovala náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Brně. Doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. listopadu 2016 sice splňovalo základní náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, avšak obsahovalo pouze minimální ústavněprávní argumentaci, a proto stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, požádal o poskytnutí dodatečné lhůty do 15. ledna 2017 pro další podrobnější doplnění podání. Stěžovateli byla Ústavním soudem nakonec poskytnuta lhůta do 31. ledna 2017, nicméně ani v této době nebyla ústavní stížnost nikterak doplněna, a proto Ústavní soud při posouzení věci vyšel pouze z tvrzení a argumentace, kterou měl k dispozici.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. srpna 2016, č. j. 30 Cdo 3357/2016-108, v řízení o zaplacení částky ve výši 600 000 Kč požadované žalobcem (stěžovatelem) z důvodu náhrady škody v souvislosti s jeho trestním stíháním odmítl dovolání žalobce směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2016, č. j. 44 Co 48/2016-84, a to kvůli existenci vad, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat [§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Dovolání žalobce směřovalo proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, jimiž byla žaloba stěžovatele odmítnuta podle §43 odst. 2 o. s. ř. pro neodstranění vad podání.
3. Stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu pouze uvádí, že jeho žaloba byla odmítnuta, přestože na výzvu k odstranění vad podání reagoval a ve věci tedy bylo možno pokračovat.
4. Jak již bylo naznačeno výše, ústavní stížnost obsahuje zcela minimální argumentaci, která jen stěží splňuje předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud ji nicméně neodmítl pro neodstranění vad a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu připustil alespoň kvazimeritorní přezkum, avšak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud ve svém usnesení jasně a srozumitelně vyložil, proč bylo třeba dovolání stěžovatele odmítnout (zejména proto, že v dovolání nebylo vůbec vymezeno, v čem je spatřováno vymezení předpokladů jeho přípustnosti). Jelikož ani argumentace v ústavní stížnosti neobsahovala nic bližšího a Ústavní soud v samotném rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal žádné pochybení, odmítl ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
5. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro existenci vad, pro něž nebylo lze v řízení dále pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.), měla pak nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, pokud směřovala proti napadenému rozhodnutí soudu nižšího stupně. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo předpoklad své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí soudů nižších stupňů) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů - považovat za přípustnou. Nehledě na to, že stěžovatel v petitu napadl toliko usnesení Městského soudu v Brně, tedy soudu prvostupňového, ale ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu nepožaduje ničeho.
7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu