ECLI:CZ:US:2015:2.US.3288.14.1
sp. zn. II. ÚS 3288/14
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Venduly Frühaufové, zastoupené JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Štítného 30/710, 130 00, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1986/2014-82, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně zaručených právech. Namítá porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010-16 tak, že zamítl návrh stěžovatelky, aby soud prohlásil za neplatné rozhodnutí členské schůze vedlejšího účastníka Družstva Z. konané dne 3. 7. 2010, kterým byla stěžovatelka vyloučena z družstva (výrok I.).
K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012-33 tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1986/2014-82 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád") odmítl, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až §238a občanského soudního řádu. Vymezení uvedeného je podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí dovolání.
II.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž zejména namítala, že v dosavadním řízení byl nesprávně vyložen zákon (§231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) v důsledku čehož došlo k nesprávnému určení počátku běhu tříměsíční prekluzivní lhůty.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V části, v níž směřuje ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010-16 dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, dovolání ve smyslu §236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (s výjimkou toho, kdy by byly splněny podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatelka uplatnila tento procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinila tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat.
Zákonem č. 404/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně úpravy přípustnosti dovolání (§237 až §238a občanského soudního řádu) a změně ustanovení §241a občanského soudního řádu, konkretizující podmínky řádně podaného dovolání. Tato změna zavádí jiné podmínky přípustnosti dovolání (než tomu bylo za účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012), čemuž logicky odpovídá i nová úprava obsahových náležitostí dovolání. Změně právního předpisu bylo nutné přizpůsobit i dovolání.
Stěžovatelka však novou úpravu obsahových náležitostí dle §241a občanského soudního řádu nerespektovala a přípustnost dovolání odvozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, když předestírá otázku zásadního právního významu. Dovolání tak trpí vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a proto bylo podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu dovolacím soudem odmítnuto. Ústavní soud navíc doplňuje, že proti těmto závěrům Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné námitky ani nevznáší.
Ústavním soud je proto nucen konstatovat, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí platný právní řád umožňuje, a proto je její ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 4. 2013, č. j. 14 Cmo 3/2012-33 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2011, č. j. 80 Cm 137/2010-16 nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, č. j. 29 Cdo 1986/2014-82, pak byly splněny všechny předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v dané části posoudil obsah ústavní stížnosti, napadené rozhodnutí, včetně dovolání stěžovatelky, které si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, řádně odůvodnil, proč neshledal vymezení přípustnosti dovolání dostačujícím, přičemž odkazuje též na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se vymezení přípustnosti dovolání. V této souvislosti pak Ústavní soud nemá, co by uvedenému postupu dovolacího soudu vytkl.
Ústavní soud neshledal v postupu dovolacího soudu porušení základních práv stěžovatelky.
V.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
Radovan Suchánek
předseda II. senátu Ústavního soudu