ECLI:CZ:US:2014:2.US.3296.13.1
sp. zn. II. ÚS 3296/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Instrum Justitia, s. r. o., se sídlem Prosecká 851/64, 198 00 Praha 9, zastoupena JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2013 č. j. 21 Cdo 1568/2013-87, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2013 č. j. 62 Co 367/2012-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. května 2012 č. j. 14 C 147/2011-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala formální náležitosti §34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Stěžovatelka byla toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavou zaručených základních lidských práv a svobod, a to konkrétně práva na legitimní očekávání dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na ochranu subjektivních práv dle čl. 90 Ústavy, práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod tím, že byla v řízeních před obecnými soudy vydána rozhodnutí, která obsahovala extrémní výklad zcela vymykající se smyslu a účelu právní úpravy konkurenčních doložek.
Z přiloženého spisového materiálu a výše uvedených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že bylo obecnými soudy rozhodnuto o nároku PhDr. Ing. Iva Klimeše, MBA (dále jen "žalobce"), který se domáhal zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, kterou sjednal se stěžovatelkou, jakožto zaměstnavatelkou, v rámci dohody o rozvázání pracovního poměru. Soud prvního stupně žalobci vyhověl a rozhodl tak, že výrokem I stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 350 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 7,75 % ročně od 11. 10. 2010, ve zbytku rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění a právní závěry soudu první instance za nesporné, zejména souhlasil s posouzením platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru a výrokem I rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, výrokem II rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud označil dovolání stěžovatelky za nepřípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a s odkazem na §243c odst. 1 o. s. ř. ho odmítl, výrokem II rozhodl o nákladech řízení.
Vůči napadeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které rekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a skutkový stav. Podanými námitkami brojila zejména proti nesprávnému právnímu posouzení platnosti odstoupení od konkurenční doložky bez uvedení důvodu. Stěžovatelka nesouhlasila s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4394/2010 ze dne 28. 3. 2012 a sp. zn. 21 Cdo 4986/2010 ze dne 20. 9. 2011, která se týkala neplatnosti doložky umožňující odstoupení od konkurenční doložky bez udání důvodu. Stěžovatelka uvedla, že odkaz obecných soudů na tato rozhodnutí znamená zásah do práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a s ohledem na to, že daná rozhodnutí byla vydána až po uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, jednalo by se tak o porušení principu legitimního očekávání a o naprostou nepředvídatelnost. Stěžovatelka měla dále za to, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, když během řízení akcentovala smluvní volnost stran, nemožnost žalobce domáhat se neplatnosti ujednání, které sám mohl v rámci své odbornosti při uzavírání dohody posoudit a rozhodl se zcela svobodně jimi řídit. Z výše uvedených důvodů považovala odůvodnění napadených rozhodnutí za nedostatečná, porušující její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Na závěr stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud prohlásil, že došlo k porušení základních a ústavních práv stěžovatelky, a že se výše uvedená rozhodnutí zrušují.
Po posouzení věci Ústavní soud dospěl k názoru, že podaný návrh není důvodný.
Ústavní soud musel opět připomenout, že neplní funkci řádné odvolací instance, není konstituován, aby zasahoval do rozhodovací praxe soudů nižších stupňů, aniž by došlo ke zcela zásadnímu zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Tuto výjimku lze aplikovat pouze tehdy, pokud by obecné soudy vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud zkoumal, zda postup obecných soudů znamenal zásah do základních práv a svobod stěžovatelky a zaměřil se na to, zda skutková zjištění v rámci řízení před obecnými soudy mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v extrémním nesouladu, zda jsou ústavně konformní a není-li řízení zatíženo libovůlí.
Z ústavní stížnosti byla dobře patrná polemika stěžovatelky s názorem obecných soudů, která není bez dalšího způsobilá úspěšně zpochybnit ústavní konformitu rozporovaných rozhodnutí. Stěžovatelka se domáhala ústavní revize napadených rozhodnutí, ke které Ústavní soud není v tomto případě povolán. Možnost výše uvedených pochybení Ústavní soud nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že při posuzování platnosti ujednání konkurenční doložky obecné soudy postupovaly správně, neboť se řádně zabývaly otázkou její platnosti, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav a okolnosti případu. Tento přístup individuálního hodnocení konkurenčních ujednání je plně v souladu s požadavky, jak je Ústavní soud vyjádřil i v nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 ze dne 1. 11. 1995 (N 73/4 SbNU 197). Obecné soudy dále posuzovaly vyváženost ujednání konkurenční doložky, kterou ve znění účinném do 31. 12. 2011 upravoval §310 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, když správně odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4394/2010 ze dne 28. 3. 2012, neboť nezávisle na stavu právní úpravy, je v souladu s principem ochrany zaměstnanců, aby zaměstnavatel nemohl bez udání důvodů od konkurenční doložky odstoupit.
Z pohledu požadavku ústavního přezkumu je namístě zdůraznit, že námitka stěžovatelky o smluvní volnosti stran neobstojí, neboť se v tomto konkrétním případě jedná principiálně o ochranu slabší smluvní strany, kterou žalobce ve světle zákoníku práce byl. Lze uzavřít, že stěžovatelka nestála ve vztahu k žalovanému ve stejné pozici, proto by se o případ zásahu do smluvní svobody stran dalo hovořit jen v případě, nebyl-li by respektován stejný rozsah práv a povinností stran ve stejném právním postavení. Za dané situace k takovému případu nedošlo.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Námitky stěžovatelky, týkající se tvrzení o možné neplatnosti konkurenční doložky z důvodů souběhu funkce a pracovního poměru, nejsou důvodné. Ústavní soud dále konstatoval, že se obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, které byly obsahově totožné jako v ústavní stížnosti a své právní závěry i důvodnost odkazu na relevantní judikaturu patřičně odůvodnily. Bylo zdůrazněno, že se jedná o právní otázku před soudy vyřešenou, přičemž nenastal relevantní důvod, aby byla v tomto konkrétním případě posouzena jinak. Námitka stěžovatelky, že došlo k vydání rozporovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu až po sjednání dohody o rozvázání pracovního poměru, není relevantní, neboť okamžik vydání rozhodnutí měl faktický dopad toliko na posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry soudů první i druhé instance a dále odkazuje na odůvodnění zmíněných rozhodnutí.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolávala, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení. Ústavní soud uzavřel, že v předmětné věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, přičemž stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhala přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Takovým požadavkům stěžovatelky nebylo možné z ústavně právního hlediska vyhovět.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo odpovídajícím způsobem k objasnění, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska závěr o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňovat. Ústavní soud připomíná, že dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok.
Pokud jde o výhrady stěžovatelky, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi jejími námitkami, je zřejmé, že se nejedná o argumenty důvodné, když si obecné soudy opatřily dostatečné množství důkazního materiálu, z něhož také vycházely. Tvrzení stěžovatelky se tak zakládá na subjektivním pohledu, který nelze pokládat za relevantní.
Jelikož stěžovatelka žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci nepředestřela, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu