ECLI:CZ:US:2000:2.US.330.2000
sp. zn. II. ÚS 330/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Dipl. ing. K. T., zastoupeného advokátem JUDr. O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, čj 13 Co 893/98 - 86, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2000, čj. 21 Cdo 2889/99-126, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem ze dne 30. 5. 2000 domáhal zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 1998, čj 13 Co 893/98-86. "Dodatkem" k ústavní stížnosti rozšířil svůj návrh tak, že žádá i zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. dubna 2000, čj. 21 Cdo 2889/99-126. Podle názoru stěžovatele byla citovanými rozhodnutími porušena jeho práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 37 C 261/94, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo zastaveno řízení "ve vztahu k výroku o určení navrhovatele dědicem", byla připuštěna změna návrhu "dle protokolárního přednesu" a byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že odvolací soud zamítl návrh, aby bylo určeno, že "závěť zůstavitelky P. T., psaná notářským zápisem u Státního notářství v Ostravě dne 29. 11. 1989, pod čj. Nz 1097/89, N 1155/89, je neplatná, neboť zůstavitelka nebyla schopna pořídit platně závět vzhledem ke svému zdravotnímu stavu". Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky.
Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl, neboť dovolání není podle ustanovení §236 o.s.ř. a násl. v projednávaném případě přípustné. V odůvodnění zejména uvedl, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm a) o.s.ř. není dána, neboť, vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů dospěly ke shodným závěrům ohledně vymezení práv a povinností účastníků, rozsudek odvolacího soudu je nutno, bez ohledu na formulaci výroku tohoto rozsudku, považovat za potvrzující a nikoli měnící. Odlišností, která by zakládala přípustnost ve smyslu cit. ustanovení, by byl jen takový závěr odvolacího soudu, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Přípustnost podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. , kterou dovozoval v dovolání stěžovatel, rovněž není založena, neboť stěžovatel před vyhlášením rozsudku dovolacího soudu vyslovení přípustnosti podle tohoto ustanovení nenavrhl.
Navrhovatel byl povinen pod hrozbou nepřípustnosti své ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že dovolání podané navrhovatelem bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, ze dne 30. 10. 1998, čj 13 Co 893/98 - 86. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci navrhovatele doručeno dne 19. ledna 1999.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. v tomto případě ode dne 19. ledna 1999. Ústavní stížnost však byla k Ústavnímu soudu podána až 30. května 2000. Z toho plyne závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, nebyla dodržena. Pokud se navrhovatel rozhodl podat proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měl vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinil, dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost z důvodu nedodržení lhůty pro její podání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2000 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj