ECLI:CZ:US:2024:2.US.3309.23.1
sp. zn. II. ÚS 3309/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaromíra Houžvičky, bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023 č. j. 10 As 116/2023-22 a rozhodnutí České advokátní komory ze dne 7. 5. 2021 č. j. 10.01-000827/18-004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatele, označené jako ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. V tomto podání stěžovatel rovněž uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou důvody pochybovat o jejich nepodjatosti.
Návrh stěžovatele není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (§34 ve spojení s §72 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, pokud se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovateli dostalo opakovaně již v řadě řízení. Byť přitom stěžovatel (společně nebo samostatně) podal již desítky ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, aniž by byl právně zastoupen advokátem. Za daného stavu věci proto lze dovodit jeho dostatečnou informovanost o podmínkách řízení o ústavní stížnosti a nové poučování by bylo ryze formalistické a bezpředmětné.
K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatel uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Stěžovatel by ostatně měl zvážit racionalitu svého postupu, kdy se domáhá ochrany svých základních práv u Ústavního soudu, přičemž však současně zpochybňuje nepodjatost všech rozhodujících soudců. Pokud by totiž zdejší soud této námitce vyhověl, nastala by paradoxní situace, kdy by nemohl o jeho ústavní stížnosti vůbec nikdo rozhodovat a poskytnout ochranu jeho tvrzeným právům.
Ústavní soud proto ústavní stížnost pro neodstraněné vady přiměřeně podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2024
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj