ECLI:CZ:US:2012:2.US.3321.11.1
sp. zn. II. ÚS 3321/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Karlem Machánkem, advokátem se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2011, č. j. 36 Co 53/2011-54, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 1. 2011, č. j. 14 C 222/2010-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi zasáhly do jeho ústavních práv, konkrétně práva na soudní ochranu, práva na spravedlivé, veřejné a včasné projednání záležitosti nezávislým a nestranným soudem, práva na odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu a práva, aby povinnosti byly ukládány jen na základě zákona (čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Protože stěžovatel podal návrh sám, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak bezpodmínečně vyžaduje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl vyzván k odstranění této vady, což ve stanovené lhůtě učinil.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal po České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí zaplacení zadostiučinění ve výši 200.000 Kč za nesprávný úřední postup při vyřízení žádosti o přiznání sociální dávky za rok 2003. Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným usnesením řízení zastavil s tím, že se nepodařilo odstranit nedostatek podmínky řízení. Vyzýval totiž stěžovatele, aby doložil, že nárok uplatnil nejprve u Ministerstva práce a sociálních věcí, což je podmínkou podání žaloby k soudu. Stěžovatel však požadovanou informaci nesdělil. Odvolací soud (taktéž usnesením nyní napadeným) prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Nepřijal v odvolání uvedenou argumentaci stěžovatele, že výzva obvodního soudu byla zmatečná, ani že povinnost předchozího uplatnění nároku na satisfakci u správního orgánu nevyplývá z žádného právního předpisu.
Stěžovatel s takovým procesním postupem a hodnocením případu nesouhlasí. Na prvou výzvu obvodního soudu, aby doložil uplatnění svého nároku u správního orgánu, stěžovatel reagoval upozorněním, že výzva je zmatečná, a to vzhledem k neuvedení spisové značky, kterou sám své žalobě přidělil, jakož i chybně uvedenému datu žaloby ve výzvě. Druhá výzva soudu vykazovala obdobný nedostatek (soud tentokrát žalobu stěžovatele identifikoval spisovou značkou, kterou stěžovatel přidělil své reakci na prvou výzvu soudu). Není tedy pravda, že by na výzvu neodpověděl, ale požadovanou informaci nesdělil jen z důvodu zmatečných výzev. Především však obecné soudy dle stěžovatele pochybily, pokud podmínily projednání žaloby splněním v zákoně neexistující povinnosti uplatnit nárok nejprve u příslušného úřadu. Tu mají žalobci jen v případě, že se domáhají náhrady škody, což není případ stěžovatele, který se dožadoval satisfakce za nemajetkovou újmu; rozdíl mezi jednotlivými instituty stěžovatel v podání podrobně rozvedl. Opačný výklad je chybou, a pokud se městský soud odvolával na judikáty Nejvyššího soudu, které se k tématu vyjadřují, upozorňuje stěžovatel, že soudní rozhodnutí není u nás pramenem práva a působí jen silou přesvědčivosti. O té zde ale nelze vzhledem k závěrům plynoucím z výkladových pravidel, jakož i legislativní historii institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vůbec hovořit. Závěrem stěžovatel poukázal na rozhodnutí jiného senátu Městského soudu v Praze, který v jedné z jeho věcí přisvědčil názoru o možnosti žalovat v případě satisfakce nemajetkové újmy bez nutnosti předběžného projednání věci před správním orgánem.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti je nutno na prvém místě zdůraznit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Výklad a aplikaci předpisů obecného práva by bylo možné hodnotit jako protiústavní, jen pokud by nepřípustně postihovaly některé ze základních práv a svobod, případně pomíjely možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo by byly výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. by byl v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti; žádné z takových pochybení svědčící o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v projednávané věci však Ústavní soud neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s názorem obecných soudů o nutnosti aplikovat též ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy dle §31a zákona č. 82/1998 Sb. jeho ustanovení §14, které jako podmínku pro uplatnění nároku u soudu zakotvuje jeho předběžné uplatnění u úřadu dle §6 téhož zákona.
Obecné soudy při interpretaci zákona vycházely z jeho smyslu a účelu, kterým je m. j. úprava podmínek, za kterých se může poškozený, kterému měla být způsobena při výkonu státní moci škoda, domáhat soudní cestou náhrady této škody. Do ní je třeba zahrnout jak škodu skutečnou, tak odškodnění, spočívající v přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu (dle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytuje podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda). Výklad ustanovení §31a, §14 a §15 cit. zákona, dle nějž je požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu nutnou (zákonnou) podmínkou pro uplatnění všech nároků na náhradu škody vůči státu podle tohoto zákona, tedy i nároků na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemateriální újmu, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Navíc se opírá o judikaturu Nejvyššího soudu ČR (odvolací soud odkázal na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 a 30 Cdo 2742/2009), který je právě tím orgánem soudní moci, kterému přísluší výklad a sjednocování judikatury týkající se obecného práva.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ze skutečnosti, že stěžovatel nevyužil všechny prostředky, které jsou předpokladem pro řádné uplatnění jeho práva u soudu, nelze dovozovat, že soudy tyto zásady nectily. Žádné pochybení, natožpak takové, které by dosahovalo roviny ústavněprávní, nebylo shledáno ani v postupu obvodního soudu, jenž předcházel zastavení řízení. Soud stěžovatele v souladu s procesními pravidly vyzval k doplnění relevantních žalobních tvrzení. Ten pokyn nesplnil a reagoval jen námitkou zmatečnosti výzvy, kterou ovšem podložil úvahou argumentačně nulové hodnoty. Přesto mu obvodní soud poskytl opakovanou výzvou další možnost své zaváhání napravit. Ani té však stěžovatel nedokázal adekvátně využít. Plně v souladu s pravidly spravedlivého řízení proto soud věc ukončil příslušným procesním rozhodnutím.
Budiž ještě doplněno, že s obdobnými výhradami stěžovatel u Ústavního soudu v minulosti neuspěl již v řízeních sp. zn. II. ÚS 1571/10, IV. ÚS 2674/10, I. ÚS 17/11 , III. ÚS 286/11 a I. ÚS 324/11 (příslušná usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí návrhu stěžovatele pro neopodstatněnost nebylo možno ani uvažovat o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu