ECLI:CZ:US:2011:2.US.3364.10.2
sp. zn. II. ÚS 3364/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E.CH.O. spol. s r. o., se sídlem Václavkova 43, Brno, právně zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010 sp. zn. 8 Afs 46/2010, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010 č.j.: 29 Ca 116/2008-18, platebnímu výměru Úřadu městské části Brno - Židenice, odboru rozpočtu a financování č. 7107 ze dne 1. 4. 2008 č. j: ORF/08/3089/I./K1, rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování ze dne 29. 4. 2008 č.j.: MMB/91230/08, spojené s návrhem na zrušení §4 a §14 odst. 2 věty poslední zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky do platebního výměru vydaného Úřadem městské části Brno - Židenice na místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým stěžovatelce vyměřil dle ustanovení §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o místních poplatcích") místní poplatek za umístění prodejního zařízení na veřejném prostranství v k.ú. Židenice za rok 2007 ve výši 70.080,- Kč. Mezi stěžovatelkou jakožto nájemcem a Statutárním městem Brnem jakožto pronajímatelem byla uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem byl pronájem pozemků, ze kterých byl vyměřen předmětný místní poplatek.
Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a státními orgány, aplikujícími jednoduché právo, je posouzení právní otázky, zda lze vyměřit místní poplatek za zvláštní užívání pozemků, které měla stěžovatelka v nájmu od stejného subjektu, který místní poplatek vyměřil. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že povinnost platit místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství a povinnost platit nájemné podle uzavřených nájemních smluv představují dva zcela odlišné právní instituty.
Stěžovatelka poukazuje na dle jejího názoru ústavně sporné momenty aplikace ustanovení §4 a §14 odst. 2 věty poslední zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Domnívá se, že jeho současná podoba odporuje článku 11 Listiny základních práv a svobod. Argument uvedený v odstavci 2. tohoto článku poukazuje na přímý zásah do základního práva, argument uvedený v odstavci dalším poukazuje na vadnost obsahu jednoduchého práva, bez přímého zasažení základních práv.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje právní názor obecných soudů týkající se placení poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství. Zastává názor, že jako nájemce pozemku pro umístění prodejního zařízení, které zabírá veřejné prostranství, nemůže obci platit současně nájemné dle uzavřené smlouvy a poplatek dle zákona o místních poplatcích a obecně závazné vyhlášky města Brna za zvláštní užívání veřejného prostranství.
Ústavní soud však musí konstatovat, že obecné soudy ve věci zaujaly právní názor, který je akceptovatelný a příslušná ustanovení zákona vyložily ústavně konformním způsobem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal zejména na svoji předchozí judikaturu k dané problematice a uvedl, že pronajme-li si nájemce pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu §34 zákona o obcích, pak jeho povinnost hradit nájemné vyplývající ze soukromoprávního nájemního vztahu nenahrazuje veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství podle §4 zákona o místních poplatcích. Právní názor Nejvyššího správního soudu je navíc podpořen i výkladem Ústavního soudu, jenž se touto problematikou, byť okrajově, zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02, v němž konstatoval, že "Právní závěr, podle něhož by byl vlastník pozemku povinen platit poplatky za zvláštní užívání svého pozemku, který byl jako veřejné prostranství označen obecně závaznou vyhláškou obce, by mohl být, podle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví. Ochrana práv vlastníků bude předmětem případného řízení před správními soudy, které vezmou v úvahu všechny relevantní okolnosti individuálního případu a podle toho rozliší výkon vlastnického práva od jeho eventuálního zneužití". Z citovaného závěru je zřejmé, že jedinou výjimku z povinnosti platit za zvláštní užívání veřejného prostranství lze ústavně konformním výkladem příslušných ustanovení zákona přiznat vlastníkovi tohoto prostranství, a to ještě ne vždy, ale podle okolností daného případu.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu na zrušení ustanovení §4 a 14 odst. 2 věty druhé zákona o místních poplatcích Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Ústavní soud proto odmítl návrh stěžovatelky podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu