ECLI:CZ:US:2011:2.US.3371.10.1
sp. zn. II. ÚS 3371/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky JUDr. E. S., zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 č. j. 54 Co 581/2008-158 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 5. 2008 č. j. 29 C 90/2007-83, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 31. 3. 2010 č. j. 29 C 90/2007-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, a to pro porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 11 , čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhla, aby Ústavní soud bezodkladně po obdržení této ústavní stížnosti rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Shora uvedeným rozsudkem ze dne 16. 5. 2008 Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala uložení povinnosti žalovanému Ing. I. S. (dále též "žalovaný"), platit stěžovatelce na úhradu nákladů společné domácnosti částku ve výši 18.000,- Kč měsíčně od doby podání žaloby, tj. s účinností od 13. 3. 2007. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho advokáta ve výši 60.100,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Jak bylo dále zjištěno, podáním ze dne 2. 5. 2008 žalobkyně petit svého návrhu změnila a požadovala po žalovaném částku ve výši 20.000,- Kč ode dne 1. 1. 2007 do dne nabytí právní moci rozsudku v celé částce najednou, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a od právní moci rozsudku do každého desátého dne v měsíci předem. Obvodní soud pro Prahu 8 na základě tohoto návrhu rozhodl o změně žaloby tak, že rozšíření žaloby o částku 2.000,- Kč měsíčně od 1. 1. 2007 připustil. Stěžovatelka však posléze ohledně této částky vzala svoji žalobu zpět a protože s částečným zpětvzetí žaloby žalovaný souhlasil, soud co do této částky řízení zastavil svým usnesením ze dne 16. 9. 2009 č. j. 29 C 90/2007-125. Protože Obvodní soud pro Prahu 8 opomenul ve výroku svého rozsudku ze dne 16. 5. 2008 rozhodnout o části předmětu řízení, svým rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 doplnil výše uvedený rozsudek a rozhodl tak, že co do uložení povinnosti žalovanému platit stěžovatelce náklady společné domácnosti za dobu od 1. 1 .2007 do 12. 3. 2007 se žaloba zamítá.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 13. 10. 2010 rozhodnutí soud prvého stupně potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 59.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Stěžovatelka napadla shora uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdila, že obecné soudy nebyly nestranné, jednaly zaujatě, neprovedly navržené důkazy, ostatní důkazy hodnotily nesprávně a v důsledku výše uvedeného došlo k jednostrannému a bezdůvodnému přiklonění soudů obou stupňů k tvrzením žalovaného. Stěžovatelka zdůraznila, že okolnosti pro rozhodování soudů o jejím nároku nebyly v rozhodné době v žádném případě takové, jak soudy tvrdily. Zejména nesouhlasila se zjištěním soudů o neunesení důkazního břemene o tom, že s žalovaným v rozhodné době vedla společnou domácnost. Tvrdila, že i vzhledem k vlastnictví nemovitosti a nutnosti se o ní starat, např. pojištění, hrazení daně apod., byla vedena společná domácnost, resp. byla zde povinnost ze strany žalovaného podílet se na úhradě nákladů spojených s jejím vedením, aniž by tuto domácnost každý den osobně sdíleli. Podle stěžovatelky bylo v řízení prokázáno, že žalovaný má pravidelný, vysoký, stabilní a dostatečný zdroj příjmů a má pouze vyživovací povinnost ke zletilé dceři, když úhradu výživného pro stěžovatelku neplatí, neboť jí soudy obou stupňů v jiném řízení zamítly. Namítala, že ve věci samé obecné soudy nepřihlédly k zdravotnímu stavu stěžovatelky, ačkoli o něm stěžovatelka předložila soudům důkazy, a pro který jí byl ustanoven v řízení opatrovník. Stěžovatelka uvedla, že v současné době není schopna a není v jejích silách a možnostech zaplatit částky přiznané rozsudky za právní zastoupení žalovaného, její nepříznivý zdravotní stav graduje a z toho důvodu nemá žádný pravidelný zdroj příjmů, na krytí životních nákladů si půjčuje od známých a dluhy není schopna splácet.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoli relevantní ústavně právní argumentací. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila toliko holý nesouhlas s napadenými rozhodnutími. Po Ústavním soudu požaduje, aby přehodnotil skutková a právní zjištění, k nimž soudy dospěly ve svých rozhodnutích, jakož i řízení, která jim předcházela, čímž postavila Ústavní soud do role další instance, která mu ovšem nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti primárně vznesla námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického vnitřního rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, je třeba podotknout, že ústavněprávní reflex má jen takové vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, které by současně mělo konkrétní dopad na právní závěry soudu v dané věci.
Jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy se veškerými námitkami stěžovatelky, tak jak byly formulovány také v její ústavní stížnosti, podrobně zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním a logicky vybudovaném argumentačním základě. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že hodnocení důkazů odpovídalo požadavkům stanoveným v ustanovení §132 o. s. ř. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by některé důkazy byly posuzovány účelově v neprospěch stěžovatelky nebo že by soudy jakkoli nešetřily procesních práv stěžovatelky.
V předmětné věci se jednalo o výklad a aplikaci běžného práva, přičemž právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež ústavněprávní roviny nedosahují, a evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy srozumitelně vyložily, jaká kritéria soud bere v potaz, když rozhoduje o návrhu na uložení povinnosti jednoho z manželů hradit náklady společné domácnosti, a proč tedy nebylo možné požadavku stěžovatelky vyhovět, pokud ani existenci vedení společné domácnosti v rozhodném období, přes řádné poučení soudy, neprokázala.
Ústavní soud neshledal důvodu jakkoli do těchto úvah obecných soudů z ústavněprávního hlediska zasahovat, když také z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně jasně vyplývá, že nepřehlédl tvrzení stěžovatelky ohledně její finanční a zdravotní situace jak v době rozhodné pro předmět sporu, tak v době samotného rozhodování soudu, a za tím účelem provedl i dostatečná zjištění včetně důkazů stěžovatelkou předložených.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky ke své obraně. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu