ECLI:CZ:US:2000:2.US.339.99
sp. zn. II. ÚS 339/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci podané ústavní stížnosti I. L., a. s., zastoupené JUDr. M. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 1999, č. j. 2 Cmo 41/98-57, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 7. 1997, sp. zn. 28 Cm 372/95, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a ke skutkovým okolnostem právní věci uvádí, že stěžovatelce byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, následně potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, uložena povinnost zaplatit J. M. (dříve žalobci) částku ve výši 97.781,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 9. 1995 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Důvodem uložení této povinnosti navrhovateli byla žaloba podaná J. M. proti stěžovateli z důvodu odstoupení od leasingové smlouvy č. 95010115, uzavřené mezi stěžovatelem jako pronajímatelem a J. M. jako nájemcem dne 28. 6. 1995.
Navrhovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, pokud zejména vrchní soud tvrdí, že uzavřenou leasingovou smlouvu je třeba posuzovat jako smlouvu nájemní podle §663 a násl. o. z. a bylo proto právem žalobce ve smyslu ustanovení §679 odst. 1 o. z. odstoupit kdykoli od uzavřené smlouvy, byla-li nebo stala-li se později pronajatá věc nezpůsobilou ke smluvenému nebo obvyklému užívání, aniž by žalobce porušil svoji povinnost.
Tento výklad je podle názoru navrhovatele v rozporu s předloženými všeobecnými smluvními podmínkami, které jsou nedílnou součástí předmětné leasingové smlouvy. Jestliže je tedy leasingová smlouva svým obsahem smlouvou inominátní, nelze na ni aplikovat žádná speciální ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku. Možnost uzavírání takových smluv je projevem smluvní volnosti účastníků občanskoprávního vztahu a v případě, že vrchní soud nerespektoval závazné všeobecné smluvní podmínky, postupoval v rozporu se zákonem. Tím vrchní soud údajně porušil právo stěžovatele, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, pokud tento rozhodl, že stěžovatel (dříve žalovaný) je povinen zaplatit žalobci J. M. 97.781,- Kč z titulu neoprávněně vyúčtovaných leasingových splátek za měsíc červenec a srpen 1995 s příslušenstvím, vyúčtovaného penále z prodlení, smluvní pokuty, nákladů spojených s odejmutím předmětů leasingu, úroků z prodlení a DPH.
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že stěžovatel a firma Z. s r. o. (dodavatel předmětu leasingu v dané věci jako kupující) uzavřeli kupní smlouvu na čelní nakladač za cenu 441.000,- Kč s termínem dodání 19. 7. 1995. Z předloženého protokolu z téhož dne odvolací soud zjistil, že stěžovatel předal firmě Z. s r. o. funkční nakladač, včetně příslušenství. V uvedeném protokole jsou rovněž vyznačeny zjištěné závady a popis stavu stroje. Po zahájení stavebních prací se stal nakladač neovladatelným a po nahlášení poruchy jak dodavateli předmětu leasingu, tak stěžovateli nebyla porucha odstraněna z důvodu nedostatku náhradních dílů. J. M. proto, jako nájemce, písemně odstoupil od uzavřené smlouvy.
Odvolací soud se sice neztotožnil s právním posouzením věci soudu prvého stupně, když dovodil, že smlouva uzavřená mezi účastníky závazkového vztahu, která není upravená obch. z. je však upravena jako typ smlouvy v zákoníku občanském, se řídí pouze přísl. ustanovení o. z. Předmětná leasingová smlouva je svým obsahem smlouvou nájemní ve smyslu §663 a násl. o. z. a rovněž smlouvou o koupi najaté věci ve smyslu §489 obch. z.
Zejména z ustanovení §664 o. z. odvolací soud dovodil, že bylo povinností pronajímatele přenechat pronajatou věc nájemci ve stavu způsobilém smluvenému či běžnému užívání. V opačném případě nastane-li tato situace i později bez zavinění nájemce, je tento v souladu s ustanovením §679 o. z. oprávněn kdykoli od smlouvy odstoupit.
Práva odstoupit od smlouvy se nemůže jak nájemce, tak ani pronajímatel vzdát, neboť by takový úkon byl neplatný. Z výše uvedeného důvodu je proto ujednání všeobecných smluvních podmínek, vylučujících možnost jednostranného zrušení leasingové smlouvy po dobu jejího trvaní, neplatné ( §41 o. z.). Jeho absolutní neplatnost dovodil odvolací soud ve smyslu ustanovení §39 o. z. i z jeho rozporu s obsahem zákona. Z tohoto pohledu proto lze považovat písemné podání J. M. ze dne 11. 7. 1995 za platné odstoupení od leasingové smlouvy. Odstoupením od smlouvy došlo proto k jejímu zrušení od počátku a jakákoli sankční povinnost, vyúčtovaná stěžovatelem vůči J. M. se stala bezdůvodným obohacením, k jehož vydání byl stěžovatel obecnými soudy zavázán.
Stěžovatel se mýlí domnívá-li se, že na leasingovou smlouvu, uzavřenou mezi ním a nájemcem, jako na smlouvu inominátní, nelze aplikovat žádné specielní ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku, když možnost uzavřít takovou smlouvu je projevem smluvní volnosti zúčastněných stran.
Při hodnoceních vzájemných práv a povinnosti účastníků smlouvy je nutné vycházet z obsahu smlouvy, která je bezesporu, jak již konstatoval i vrchní soud, typem smlouvy smíšené. Z toho vyplývá, že každý dílčí vztah z této smlouvy je třeba posuzovat samostatně, t. j. část jako smlouvu nájemní a část jako smlouvu o koupi najaté věci. Tato dílčí ujednání je pak nutné posuzovat podle přísl. ustanovení občanského nebo obchodního zákoníku.
V oblasti občanskoprávních vztahů, které jsou jinak ovládány většinou normami dispozitivními, se jeví zejména v oblasti závazkového práva nutnost úpravy určitých objektivně odůvodněných zájmů veřejné povahy normami kogentními. Tyto donucující normy nelze obejít či nahradit svobodnou vůlí smluvních stran nebo je nahradit jinými specielními ujednáními, když právě tyto obecné imperativy jsou na vůli smluvních subjektů nezávislé a jejich nerespektování znamená v tomto směru absolutní neplatnost právního úkonu.
Z ustanovení §2 odst. 2 o. z. vyplývá, že v občanskoprávních vztazích mají účastníci těchto vztahů zásadně rovné postavení. Z všeobecných smluvních podmínek, které jsou součástí uzavřené leasingové smlouvy vyplývá, že bod bodem IX. byla dohodnuta možnost předčasného ukončení leasingové smlouvy pronajímatelem. V případě zachování zákonného rovného postavení obou účastníků, je nutné trvat na tom, aby stejné oprávnění z předmětné leasingové smlouvy příslušelo i nájemci.
Obecně k respektování zásady rovnosti stran lze poukázat i na závěry, týkající se kupní smlouvy, obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 1999, sp. zn. IV.ÚS 276/99, ze kterých vyplývá, že odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona anebo na základě ujednání účastníků, nemůže být chápáno jako porušení smluvní povinnosti, neboť strana, která svým jednostranným úkonem od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleží.
Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že pouhý nesouhlas s právními názory obecných soudů zakládá právo navrhovatele na podání ústavní stížnosti. K takovému postupu je stěžovatel oprávněn pouze v případě, že současně tvrdí i porušení některých subjektivních práv, chráněných Listinou základních práv a svobod, mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy či Ústavou. Navrhovatel spatřuje porušení svého práva v údajném nerespektování práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K tvrzenému porušení shora uvedeného práva, však v případě stěžovatele nedošlo, neboť Ústavní soud neshledal v předmětné věci odmítnutí či jiné porušení práva stěžovatele na řádné projednání případu u nezávislého a nestranného soudu v přiměřené lhůtě.
Ústavní soud proto nezjistil v postupu vrchního soudu či soudu krajského porušení ústavnosti či zákonnosti tvrzené stěžovatelem a byl proto nucen podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout (§82 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. února 2000