ECLI:CZ:US:1997:2.US.341.96
sp. zn. II. ÚS 341/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti F. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.11.1996, sp. zn. 5 To 458/96, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn. 2 T 46/96, takto:
Ústavní stížnost se z a m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, kterou tento
soud obdržel dne 11.12.1996, domáhá zrušení rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14.11.1996, sp. zn. 5 To 458/96, ve spojení
s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn.
2 T 46/96. Navrhovatel ve svém podání uvádí, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.8.1996, sp.zn. 2 T 46/96,
byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst.1 tr.
zák., ve spolupachatelství podle §9 odst.2 tr. zák., jako zvlášť
nebezpečný recidivista ve smyslu §42 odst.1,2 tr.zák. a byl
odsouzen podle §234 odst.1 tr.zák. za použití §42 odst.1
tr.zák. k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do
věznice s ostrahou, podle §39a odst.2 písm.d) tr. zák. Dále byl
uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníku řízení (poškozenému)
L. P. náhradu škody ve výši 22 000 Kč.
Na základě odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 14.11.1996, sp.zn. 5 To 458/96, tak, že podle §258 odst.1 písm.e), odst.2 tr.ř. napadený rozsudek soudu I. stupně
zrušil pouze ve výroku o trestu.
Podle §259 odst. 3 tr.ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli
při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234
odst.1 tr.zák. a §41 odst.1 tr.zák. podle §234 odst.1 tr. zák.
za použití §42 odst.1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody
v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst.2 písm.d)
tr.zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Navrhovatel se domnívá, že oběma rozhodnutími a řízeními,
které je předcházely, došlo k porušení čl. 36 a 40 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl.6 odst.
1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č.3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"), když oba soudy porušily
presumpci neviny stěžovatele. Navrhovatel tvrdí, že oba soudy
v průběhu důkazního řízení a při jeho závěrečném hodnocení vzaly
za prokázané pouze ty důkazy, které svědčily v neprospěch
stěžovatele. Ostatní důkazy, svědčící v jeho prospěch ( zejména
výpovědi svědků, kteří byli v době spáchání trestného činu se
stěžovatelem v restauraci), zcela pominuly. Tím došlo k porušení
práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadených rozsudků.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení
Městský soud v Praze, který ve svém vyjádření došlém Ústavnímu
soudu 11.2.1997 uvedl, že v rozsudku pouze zrušil výrok o trestu
a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody
v trvání 10 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou. Jinak odkazuje na podrobné odůvodnění svého
rozsudku. Návrh na rozhodnutí o podané stížnosti účastník řízení
neuvedl.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Obvodní soud pro Prahu
1. Uvedl, že stěžovatel ve svém podání uvádí prakticky stejné
argumenty, které obsahovala již jeho obhajoba před soudem I.
instance.
Pokud se týká stěžovatelovy námitky, že nebyla provedena
rekonstrukce činu během důkazního řízení, vedeného před
prvoinstančním soudem, žádná ze stran rekonstrukci nenavrhla
a soud nepovažoval její provedení za nutné. Trvá na tom, že
v průběhu řízení a i vydáním rozsudku soudu I. stupně nebylo
porušeno žádné právo stěžovatele.
K ústavní stížnosti se dne 6.6.1997 vyjádřil i vedlejší
účastník (poškozený L. P.), z jehož vyjádření je zřejmé, že
opakuje svou svědeckou výpověď tak, jak byla zaznamenána ve spise
Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 2 T 46/96, a navíc uvádí, že
rekonstrukci loupeže stěžovatel nepožadoval do té doby, pokud
věděl, že místo činu bylo v nezměněné podobě fotograficky
zdokumentováno. Se souhlasem orgánů Policie ČR však musel
v pozdější době přikročit k přemístění vybavení prodejny, takže
vnitřní uspořádání již neodpovídá stavu při spáchání trestného
činu. V současné době je prodejna vedlejšího účastníka již 8
měsíců uzavřena.
Vyjádření k ústavní stížnosti obdržel dne 13.6.1997 Ústavní
soud rovněž od obvodního státního zástupce pro Prahu 1, který
k podané ústavní stížnosti sdělil, že se ztotožňuje s rozsudkem
soudu I. stupně jak ve výroku o trestu a vině, tak s rozhodnutím
Městského soudu v Praze, pokud tento uložil trest mírnější při
zachování výroku o vině stěžovatele. Dále uvádí, že v podané
stížnosti není námítáno porušení procesních předpisů nebo Listiny
v přípravném řízení, které dozoroval státní zástupce až do podání
obžaloby. Domnívá se, že soud I. stupně řádně provedl a zhodnotil
všechny důkazy, které měl k dispozici, i ty, které navrhovala
obhajoba, v průběhu procesu. Hodnocení důkazů je pouze úkolem
procesních obecných soudů a nikoli soudu Ústavního.
Státní zástupce jako strana v trestním procesu se zcela
ztotožňuje s napadenými rozsudky, má za to, že v průběhu řízení
byly dodrženy veškeré procesní předpisy a navrhuje proto, aby
Ústavní soud stížnost odmítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1,
sp.zn. 2 T 46/96.
Z rozsudku tohoto soudu se zjišťuje, že ve věci stěžovatele
soud I. instance rozhodl tak, že navrhovatel je vinen tím, že dne
9.1.1996 s dosud nezjištěným spolupachatelem vnikl v Praze , kolem
19,30 hod. do prodejny vedlejšího účastníka č.2, a to tak, že poté
co si nasadil na hlavu kuklu, přepadl poškozeného, tloukl jej
pistolí střídavě do hlavy a do obličeje až tento upadl na zem
a druhý nezjištěný pachatel zatím odcizil z pokladny prodejny
nejméně 18 000 Kč, cigarety v hodnotě 3 000 Kč a z místa činu poté
se spolupachatelem uprchli, když předtím v průběhu incidentu byl
stěžovatel vedlejším účastníkem poznán jako útočník. Navrhovatel
byl již před spácháním tohoto činu rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 3, sp.zn. 1 T 51/92, odsouzen pro trestný čin ublížení na
zdraví podle §222 odst.1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 4 roků a část tohoto nepodmíněného trestu
stěžovatel vykonal, když poté byl usnesením Okresního soudu
v Lounech, č.j. PP 157/94, z výkonu trestu podmíněně propuštěn na
zkušební dobu 4 roků. Stěžovatel popsaným skutkem spáchal trestný
čin loupeže podle §234 odst.1 tr. zák. ve spolupachatelství podle
§9 odst.2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu
§41 odst.1 tr. zák., a byl proto odsouzen za použití §42 odst.1
tr. zák. k trestu odnětí svobody na 13 roků.
Podle §39a odst.2 písmeno d) tr. zák. byl navrhovatel pro
výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Dále bylo uloženo stěžovateli citovaným rozsudkem
zaplatit podle §228 odst. 1 tr. ř. vedlejšímu účastníkovi náhradu
škody ve výši 22 000,- Kč.
Poškozený velice podrobně ve svých výpovědích popsal chování
stěžovatele poté, co mu sdělil, že jej bezpečně poznal. Tvrzení
vedlejšího účastníka bylo podpořeno zkouškou pachové stopy,
sejmuté z levé strany vložky zásuvky pokladny z prodejny
a srovnávací pachovou konzervou, sejmutou z těla stěžovatele
celkem v osmi případech, když srovnávání bylo provedeno nezávisle
na sobě dvěmi fenami.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 tedy vyplývá, že vedlejší
účastník poznal stěžovatele ve chvíli, kdy si před prosklenými
dveřmi prodejny natahoval kuklu na obličej a právě v tomto
okamžiku ji měl nataženou pouze nad obočí, takže mu bylo velmi
dobře vidět do obličeje. Vedlejší účastník rovněž poznal ve velké
sportovní tašce, kterou měl s sebou v době spáchání tr. činu,
majetek rodiny stěžovatele, neboť tento bydlel asi 50 m od
prodejny a on i jeho rodinní příslušníci chodili k vedlejšímu
účastníkovi téměř denně nakupovat. Není důvod nevěřit vedlejšímu
účastníkovi jeho tvrzení, že v době spáchání tr. činu poznal
stěžovatele přes prosklenou výplň dveří, od které byl obličej
stěžovatele vzdálen pouhý 1 metr. Navíc byl vedlejší účastník
schopen identifikovat oblečení navrhovatele v době spáchání
loupeže.
Svědecké výpovědi F. M. a F. F. potvrzují sice, že se v době
kolem 19,30 hod., v den provedené loupeže, navrhovatel zdržoval
v restauraci v Praze 1 ve společnosti dalších osob, ale tito
svědkové jsou k navrhovateli buď v příbuzenském nebo velmi dobrém
přátelském vztahu, takže jejich výpovědi soud zhodnotil vzhledem
k těmto prokázaným skutečnostem. Ve prospěch stěžovatele svědčila
i další svědkyně, která uvedla, že v době od 18 až do 19,45 hod.
stěžovatel neodcházel od jejich stolu v restauraci na dobu delší
než 2 až 3 minuty.
Přílohou spisu bylo na základě vyžádání Obvodního soudu pro
Prahu 1 zpracované odborné vyjádření ve věci porovnání pachových
stop. Toto vyjádření zpracovala služba kriminální policie
Obvodního ředitelství Policie ČR, Praha 1, cestou technika krajské
služby, ve smyslu §105 odst. 1 věta 2. tr. ř. Z tohoto odborného
vyjádření vyplývá, že pachové konzervy byly vzaty celkem ze 4
rozdílných míst, o kterých je prokazatelně známo, že se jich
pachatel dotýkal v době loupežného přepadení, a podle
vypracovaného protokolu byla zjištěna shoda mezi pachovou stopou
(konzervou) zajištěnou u stěžovatele a otiskem pachové stopy
z levé strany zásuvky. Přílohou bylo grafické znázornění průběhu
porovnání jednotlivých stop. Obecné soudy se vypořádaly
s navrženými důkazy stěžovatele a o svědeckých výpovědích svědků,
kteří v době spáchání tr. činu byli v přímém kontaktu se
stěžovatelem, dovodily, že v případě jejich výpovědí se nejedná
o křivé svědectví, neboť tito svědkové s ohledem na počet osob
v restauraci U Nováků si nemuseli povšimnout, že stěžovatel se
z této restaurace vzdálil na dobu delší, než ve svých svědeckých
výpovědích uvádí, neboť k provedení loupeže nebylo třeba delšího
časového úseku.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti především tvrdí, že
napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces, zakotvený v článku 36 a 40 Listiny. Toto
porušení spatřuje především v řízení vedeném před soudem I.
instance, když tento soud vzal za prokázané pouze výpověd
vedlejšího účastníka a nikoli svědků, svědčících ve prospěch
navrhovatele. V průběhu řízení obecný soud porušil presumpci
neviny stěžovatele, uvěřil pouze rozporným výpovědím vedlejšího
účastníka, aniž se je snažil ověřit nařízením rekonstrukce
trestného činu. Současně znovu poukazuje na údajné
nepřezkoumatelné a neexaktní použití metody pachové identifikace,
jež považuje za důkazní prostředek odporující trestnímu řádu.
Porušení svých základních práv a svobod spatřuje nejen
v porušení citovaných článků Listiny, ale rovněž v porušení znění
čl.6 odst.1, 2 Úmluvy.
Je otázkou, do jaké míry mohly obecné soudy uvěřit svědeckým
výpovědím svědčícím ve prospěch stěžovatele, když jim byly známy
vzájemné přátelské a příbuzenské vazby mezi stěžovatelem a těmi
svědky, kteří v době spáchání trestného činu dosvědčili alibi
stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší znovu hodnotit
skutková zjištění obecných soudů nebo je doplňovat svými úvahami,
pokud by sám ve věci neprovedl doplnění dokazování, to vše ale za
situace, že by ze spisového materiálu zjistil tvrzené porušení
základních práv a svobod stěžovatele.
Kompetence a činnost Ústavního soudu v řízení o ústavní
stížnosti znamená, že Ústavní soud zjišťuje, zda v průběhu řízení
předcházejícího napadeným rozhodnutím a těmito rozhodnutími
samotnými došlo k porušení základních práv a svobod, zaručených
Listinou a ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl.10
Ústavy.
Kriminalistická odorologie je nauka o vzniku pachu, významu
a jeho vlastnostech, o metodách zjišťování pachových stop za
účelem identifikace osob nebo věcí. O výsledku a průběhu
identifikace se podává zpráva, která graficky dokumentuje výsledky
jednotlivých srovnání. Z výsledků této zprávy je možné vyvodit jen
to, že se pachatel dostal do kontaktu s předmětem, z něhož byla
stopa sejmuta. Je věcí soudu, zda přípustnost tohoto důkazu
v průběhu řízení konstatuje, může z něj však vyvodit pouze tu
skutečnost, zda pachatel byl na místě provedení trestného činu
a dotýkal se těch předmětů, ze kterých byly pachové stopy sejmuty.
Takové rozhodnutí umožnuje ostatně i znění ustanovení §89 odst.2
tr.ř.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.82 Ústavy) vyplývá
zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst.6 a §125
tr.ř. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda před
obecnými soudy došlo k porušení shora uvedené zásady v tom smyslu,
že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení trestního
řádu, protože v dané věci nebylo zjištěno nic, co by porušení
uvedeného principu nasvědčovalo.
Stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces
(čl. 36 a 40 Listiny). Ze spisového materiálu však Ústavní soud
zjistil, že v průběhu pravomocně skončeného trestního řízení
nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatele,
zaručená Listinou a rovněž tak odst.1 a 2 Úmluvy, jejichž ochrany
se stěžovatel dovolává.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud stížnost stěžovatele
v plném rozsahu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25.6.1997