ECLI:CZ:US:2012:2.US.3426.12.1
sp. zn. II. ÚS 3426/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného JUDr. Jiřím Krušinou, advokátem, se sídlem ve Svitavách, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 240/2012-25 ze dne 18. června 2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 285/2011-16 ze dne 16. prosince 2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, a na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. září 2012 a doplněné podáním ze dne 25. září 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich mu usnesením soudu prvního stupně nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Usnesením odvolacího soudu bylo k jeho odvolání potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že se domáhal ochrany před diskriminací spočívající v tom, že ač není vyloučen z nároku na úroveň příjmu ve výši existenčního minima podle §5 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, tak je jako poživatelem sociálního kapesného podle §16 odst. 7 a 8 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, fakticky ve stavu hmotné nouze, protože nedosahuje úrovně existenčního minima. V souvislosti s tím se stěžovatel domáhal osvobození od soudních poplatků, čemuž nebylo vyhověno rozhodnutími, která napadá ústavní stížností.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu. Vytýká soudu prvního stupně, že mu ani nedoručil k vyplnění formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, což je podle něj v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 3/2012-37 ze dne 3. května 2012. Dále označuje za lež tvrzení soudu prvního stupně, že disponuje finančními prostředky, protože částky, kterými měl disponovat, se do jeho dispozice nedostaly z důvodu diskriminační aplikace §25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. Aby totiž mohl soudní poplatky zaplatit, musela by se pro tyto účely dostat do jeho dispozice částka v dvojnásobné výši než je výše stanovených soudních poplatků, na rozdíl od jiných občanů, kteří ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou. Dále označuje za lež argument soudu druhého stupně, že nebrojil proti zjištění, že mu bylo zaplaceno odškodné, a že v odvolání sám uvedl, že s předmětnou částkou disponoval a použil ji k částečnému umoření dluhu. Považuje za absurdní náznak obecného soudu, že nemajetný vězeň nemá za žádných okolností nárok na osvobození od soudních poplatků. Byl penalizován za to, že zaplatil své splatné závazky (v květnu 2011), resp. byl několik měsíců před tím, než podal žalobu (v říjnu 2011) donucen k plnění závazků vůči soukromým osobám před závazky, jež měl později vůči státu. Tímto plněním se nemohl bez důležitého důvodu zbavit majetkového prospěchu. Každý potenciální žalobce by podle názoru soudu musel šetřit prostředky na financování případného sporu, a pokud tak neučiní, nebude mu z tohoto důvodu přiznáno osvobození od soudních poplatků. Považuje za rozporné s dobrými mravy, aby byl takto sankcionován za použití prostředků, které mu byly přiznány jakožto zadostiučinění za porušování jeho ústavních práv ze strany státu. Poukazuje přitom na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Selmouni proti Francii (č. 25803/94 ze dne 28. července 1999 §133). O návrhu na osvobození od soudních poplatků také rozhodovala podle stěžovatele neoprávněná osoba - asistent soudce, který je v závislém poměru ke státu, na rozdíl od soudců. Soud také se vůbec nevypořádals jeho návrhem na předložení předběžné otázky, čímž mu byl rovněž odňat zákonný soudce. Stěžovatel se konečně domnívá, že řízení o žalobách z důvodu ochrany před diskriminací by měla být v souladu s evropským právem osvobozena od soudních poplatků. Poukazuje na to, že v řízeních o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je dáno osvobození od soudních poplatků a podobně by tomu tedy mělo být i v řízení ve věcech antidiskriminačního zákona. Poukazuje i na právní názor obsažený v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku (č. 28249/95) ze dne 19. června 2001 §62-66.
4. Stěžovatel má pochybnosti o ústavnosti ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zvláště v řízeních vedených proti státu. V těchto řízeních by podle stěžovatele měli o všech úkonech soudu rozhodovat pouze soudci, nadaní na dostatečnou nezávislostí a nikoli osoby, které jsou ze své podstaty závislé na žalovaném subjektu (státu). Proto navrhuje zrušení předmětného zákonného ustanovení.
5. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, zda je v rozporu s čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, když řízení zahájená na základě žaloby na ochranu před nepřímou diskriminací podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nejsou osvobozena od soudních poplatků.
6. Konečně stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů zastoupení, a to s ohledem na důvodnost ústavní stížnosti a jeho nemajetnost.
7. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavnímu soudu je z úřední činnosti známo, že obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatele byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty usneseními sp. zn. IV. ÚS 2493/12 ze dne 10. července 2012 a sp. zn. III. ÚS 1550/12 ze dne 23. srpna 2012. Ústavní soud nezjistil žádný důvod, proč by se měl od závěrů tam uvedených jakkoliv odchylovat.
9. Skutečnost, že obecný soud stěžovateli v dané věci nezasílal formulář potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nelze považovat za vadné v situaci, kdy i z námitek stěžovatele je zcela zřejmé, že sporným stěžovatel nečinil samotné údaje obecných soudů o jeho majetkové a výdělkové situaci, ale to, jak byly tyto údaje vykládány. Tím se daný případ zřetelně lišil od situace řešené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 3/2012-37, jehož se stěžovatel dovolává. Přitom i z vlastní úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že se stěžovatel na daný obecný soud prvního stupně v rozhodném období obracel opakovaně, a proto by opakované vyplňovaní předmětného potvrzení stěžovatelem bylo vdané konkrétní situaci bezúčelným formalismem.
10. Ústavní soud rovněž nepovažuje za svévolný závěr obou obecných soudů, že stěžovatel upřednostnil uhrazení jiného svého závazku před zaplacením soudního poplatku z žaloby, kterou se rozhodl podat. A to především pro souvislost časové souslednosti a žalobního návrhu stěžovatele, který rozhodně musel pokrývat období delší než mezidobí mezi úhradou předmětného závazku a podáním žaloby, přičemž obojí bylo v dispozici stěžovatele. Odvolací soud se přiměřeně zabýval i námitkou diskriminační povahy §25 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb. a nepřípustností započtení náhrady přiznané Evropským soudem pro lidská práva, jak to vyplývá z rozsudku ve věci Selmouni proti Francii, když vyloučil souvislost stěžovatelem uhrazené pohledávky s pohledávkami státu vůči stěžovateli z předchozích řízení.
11. I kdyby Ústavní soud hypoteticky považoval námitku stěžovatele, že o jeho věci v prvním stupni nerozhodoval zákonný soudce, tak by tato vada byla napravena již v řízení před obecnými soudy. O odvolání stěžovatele totiž rozhodoval senát složený ze tří soudců, kteří nepochybně měli kvality, jež stěžovatel předmětnou námitkou požadoval.
12. Pokud jde o komunitární právo, Ústavní soud rozhodně nesdílí přesvědčení stěžovatele, že jím zmíněné předpisy na jeho případ dopadají. Stěžovatel totiž vlastní diskriminaci spatřuje v tom, že je s ním v oblasti sociální pomoci odlišně zacházeno, protože vykonává trest odnětí svobody. Již jen z označení směrnice Rady 2000/43/ES a zejména z jejího čl. 1 však vyplývá, že jejím účelem je stanovit rámec pro boj s diskriminací na základě rasy nebo etnického původu. Podobně je to se směrnicí Rady 2000/78/ES, jejímž účelem podle jejího čl. 1 je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací v zaměstnání a povolání, a to na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Předmětné směrnice tedy případ stěžovatele vůbec nepokrývají, a proto skutečnost, že se odvolací soud s nimi výslovně nevypořádal, ani se souvisejícím návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, není vadou dosahující ústavněprávní relevance.
13. V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku pak rozhodně bylo vyloučeno, že by povinnost zaplatit soudní poplatek za civilní řízení představovala nepřípustné omezení přístupu k soudu (§60) a konkrétní okolnosti tehdy řešeného případu se zejména co do povahy řízení, uplatněných námitek a především rozsahu poplatkové povinnosti, zřetelně liší od nyní posuzovaného případu.
14. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou ústavně souladná a ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a proto stěžovatel není aktivně legitimovanou osobou k podání návrhu na zrušení zákonného ustanovení (srov. sp. zn. III. ÚS 101/95; U 22/4 SbNU 351).
15. Výše bylo rozebráno, že v daném případě vůbec nevyvstala otázka výkladu stěžovatelem uváděných směrnic, ani jiných aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie, a proto nebyl dán důvod postupovat podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. V každém případě by k položení takové otázky byly s ohledem na ústavní vymezení kompetencí byly příslušné obecné soudy a nikoliv Ústavní soud. Ze všech těchto důvodů je návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie zjevně neopodstatněný.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněné a návrh na zrušení ustanovení §10 odst. 3 písm. e) zákona
č. 121/2008 Sb. odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. b) zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení byl pak odmítnut podle §83 odst. 1 zákona a contrario, protože byla vlastní ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu