ECLI:CZ:US:2004:2.US.343.03
sp. zn. II. ÚS 343/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. P., zastoupeného advokátem Mgr. I. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2003, čj. 3 To 161/2003-53, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2003, čj. 15 Nt 1/2000-45, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 24. 6. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě a usnesení Okresního soudu v Ostravě uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Nt 1/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 10. 1998, čj. 15 T 217/97-439, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 1999, čj. 3 To 985/98-531, uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 k §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako zvlášť nebezpečný recidivista, a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona. Byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Byl mu dále uložen trest zákazu pobytu na území okresu Přerov na dobu jednoho roku. Současně byl zrušen výrok o trestech uložených rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 1998, sp. zn. 4 T 185/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 13 To 355/98, a z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 6. 1998, sp. zn. 3 T 221/97, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dle skutkových zjištění se stěžovatel dopustil trestného jednání spolu s obžalovaným R. D. tím, že dne 6. 5. 1997 kolem 18.00 h v Ostravě - Porubě, společně s M. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, fyzicky napadli T. K. tak, že ho nejprve stěžovatel opakovaně udeřil "boxerem" svíraným v ruce do hlavy, zatímco ho obžalovaný D. do téže části těla udeřil několikrát kovovou tyčí od činky. V důsledku fyzického útoku obžalovaného D. a stěžovatele utrpěl T. K. deset tržných a tržnězhmožděných ran ve vlasaté části hlavy, zlomeninu třetí záprstní kosti levé ruky a zhmožděniny a oděrky kůže na hřbetech rukou a obličeje s následnou dobou léčení nejméně pět týdnů. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že vzhledem k intenzitě síly, použitým zbraním a lokalizaci zásahu jen náhodou nedošlo ke vzniku poranění mnohem závažnějších. Druhého trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že spolu s obžalovaným D. a s M. B., jehož trestní stíhání bylo zastaveno, dne 6. 5. 1997 v pozdních večerních hodinách T. K. pomocí pout připoutali k topnému tělesu a znemožnili mu tak po dobu nejméně jedné hodiny odchod z výše uvedeného bytu. Následně jej osobním motorovým vozidlem převezli do garáže v Ostravě - Mariánských Horách, kde jej řetězem přivázali k židli a pouty připoutali jeho levou ruku ke kovové stropní traverze. Poté z místa odjeli.
Stěžovatel podal dne 11. 12. 2000 návrh na povolení obnovy řízení. Změnil svou výpověď z přípravného řízení i z řízení před soudem, v níž popíral svou přítomnost v bytě obžalovaného D. v předmětné době, a to tak, že doznal, že v uvedeném bytě byl. Uvedl dále, že byl poškozeným T. K. napaden a že údery "boxerem" se proti jeho útoku bránil. Navrhl provést důkaz výslechem řady svědků.
Okresní soud v Ostravě provedl ve věci další dokazování a usnesením ze dne 24. 1. 2003, čj. 15 Nt 1/2000-45, návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Dospěl k závěru, že nové skutečnosti ohledně přivolání Policie ČR, zjištěné dokazováním, nejsou takovými okolnostmi, které by odůvodnily změnu rozhodnutí soudu ve věci samé, neboť poškozenému se podařilo z garáže utéct a přivolat si pomoc Policie ČR prostřednictvím svědka M. K.. Policie ČR se tedy na místo nedostavila toliko v důsledku informace, kterou zprostředkoval svědek P. Další nové okolnosti tvrzené stěžovatelem v jeho návrhu stran napadení poškozeného v předmětném bytě byly dalším dokazováním vyvráceny.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost. Namítl v ní, že v obnoveném řízení vyplynuly nové skutečnosti, o nichž soud v době původního rozhodování nevěděl. Zdůraznil výpověď svědka P., který vylíčil, jak incident probíhal, a uvedl, že na popud stěžovatele tento inicioval přivolání policejní hlídky, což potvrdila výpověď svědkyně V., zdravotní sestry z Polikliniky v Ostravě - Porubě.
Krajský soud v Ostravě zamítl usnesením ze dne 19. 3. 2003, čj. 3 To 161/2003-53, stížnost jako nedůvodnou. Konstatoval, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že nové skutečnosti a důkazy uváděné stěžovatelem nejsou takové povahy, jaké předpokládá ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Konstatoval, že v řízení nebylo potvrzeno, že by policejní hlídka přijela na místo činu v důsledku informace, kterou měl zprostředkovat právě svědek P.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení projednávanou ústavní stížností. Namítl, že obecné soudy dostatečně nevyhodnotily skutečnost, že on sám prostřednictvím dalších osob inicioval přivolání policejní hlídky. Z uvedeného dovozuje, že pokud by se doopravdy dopustil napadení poškozeného K., bylo by absurdní, aby na sebe přivolal policejní hlídku. Domnívá se, že tato skutečnost může mít podstatný vliv na rozhodnutí o vině či případně o trestu, alespoň jako polehčující okolnost. Tvrdí, že soudy nevěnovaly této skutečnosti žádnou pozornost, a dospěly proto k závěru, že zjištěný stav nemůže přivodit jiné rozhodnutí ve věci samé, čímž podle názoru stěžovatele porušily ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Navrhuje konečně, aby Ústavní soud uložil ostatním účastníkům řízení úhradu jeho nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, aby se, coby účastníci řízení, k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a že nedošlo ani k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Okresní soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Podstatou námitek stěžovatele, je jeho nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu jde o námitky proti postupu, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 36 Listiny.
Ústavní soud posoudil ústavně zaručenou "spravedlivost" řízení o povolení obnovy řízení jako celku.
Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly. Soud prvního stupně vyhověl důkazním návrhům stěžovatele. Vyslechl navrhované svědky a připojil vyšetřovací spis. V odůvodnění svého usnesení srozumitelně, byť poněkud kuse a snad příliš stručně vysvětlil, proč nepovažoval tyto důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Obsah rozhodnutí tak odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení dle §134 odst. 2 trestního řádu. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ve svém rozhodnutí plně ztotožnil. Sám podrobně vyložil, proč soudy nepovažovaly novou výpověď svědka P., stěžovatelova strýce, za důkaz, který by byl způsobilý založit jiné rozhodnutí o vině. Svědek totiž svou výpovědí nepotvrdil nově tvrzený stěžovatelův popis průběhu incidentu v předmětném bytě. Soudy posuzovaly nové skutečnosti stran přivolání policejní hlídky na místo činu iniciované svědkem P. údajně na popud stěžovatele, které provedeným dokazováním vyšly najevo, z hlediska jejich vlivu na rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele. Zhodnotily je jako nezpůsobilé vyvolat změnu pravomocných rozhodnutí. Závěr obecných soudů vyslovený v napadených rozhodnutích není projevem spekulace či nepřípustné libovůle, jak namítá stěžovatel, ale má oporu ve skutkových zjištěních vyvozených z dokazování provedeného v původním řízení, v němž bylo mimo jiné prokázáno, že policejní hlídku přivolal sám poškozený prostřednictvím svědka K.
Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivé řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví však jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tato pravidla jsou součástí jednoduchého práva. Je na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. Postup obecných soudů v řízení o povolení obnovy řízení pojatém jako celek při posuzování nově navržených důkazů, jak byl shora popsán a komentován, nelze hodnotit jako postup, jenž by překročil meze ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zpochybňovat, že stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti nezakládají důvod pro povolení obnovy řízení (srov. I. ÚS 634/02).
Stěžovatel se hypotetickými úvahami o tom, že by bylo "absurdní", aby sám na sebe přivolal policii, evidentně snaží zpochybnit to, že se útoků na poškozeného, pro něž byl pravomocně odsouzen, vůbec dopustil. V petitu své ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje nicméně zrušit toliko rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Tím vymezil předmět přezkumné činnosti Ústavního soudu [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud hodlal napadnout i odsuzující rozhodnutí, měl tak učinit ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Za daného stavu věcí není již Ústavní soud v projednávané věci oprávněn přezkoumávat ústavnost vlastního pravomocného rozhodnutí o vině a trestu.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
K návrhu stěžovatele na úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je nutno uvést, že předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu